Klavírní Mount Everest tento týden zdolá americký klavírista Joel Fan v Kongresovém centru ve Zlíně, kde ve spolupráci s Filharmonií Bohuslava Martinů provede Klavírní koncert č. 3 d moll od Sergeje Rachmaninova. Fan patří mezi největší hvězdy hudebního nebe. Jeho cesta začala studiem na americkém Julliardu a Harvardu a pokračovala cenou na mezinárodní soutěži Ferruccia Busoniho v italském Bolzanu. Rozhovor se však neohlížel pouze za pianistovými dosavadními úspěchy. Dotkli jsme se také jeho dalších koncertních plánů, zbrusu nového projektu Heartbeats, který propojuje hudbu z celého světa, i témat, jako jsou tréma na pódiu, studia v USA či aktuální dění v jeho rodné zemi.

Ve čtvrtek se ve Zlíně představíte jako sólista Klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova. Jeho třetí klavírní koncert je mimořádně náročné dílo, nejen technicky, ale i fyzicky a výrazově. Co pro vás tato skladba osobně znamená?

Rachmaninovův třetí koncert jsem už v minulosti na pódiích hrál a zároveň to bude mé první provedení tohoto díla v České republice. Velmi se na něj těším. Tento koncert je skladba, kterou můj učitel a klavírista Leon Fleisher popsal jako „výstup na Mount Everest“. Je to pozoruhodné dílo, které spojuje technickou brilanci s hlubokou muzikálností. Patří k mým nejoblíbenějším. Třetí koncert je také dílo, ve kterém s postupem života objevujete stále nové aspekty. Teď spíše hledám ticho a samotu, stejně tak jako burácející akordy. Koncert má nádhernou, organickou strukturu, přes čtyřicet minut. Je to dílo, které vyžaduje naprosté odevzdání se.

Máte pocit, že dnes publikum poslouchá jinak než dříve? Vidíte rozdíly mezi publiky v různých zemích?

Publikum je jiné v každé zemi, a dokonce i v různých částech té samé země! Na některých místech lidé tleskají více nadšeně a spontánněji, někde jsou zvyklí dávat standing ovations, zatímco jinde zůstávají sedět. Určité vzorce samozřejmě existují. Ale nejlepší publika jsou ta, která zůstávají tiše. Cítíte, že poslouchají každý tón. Upřímně řečeno, kromě toho, že dnes má každý v ruce kameru nebo mobil, žádný zásadní rozdíl nevnímám.

Na jakých projektech budete pracovat po koncertě ve Zlíně?

Bezprostředně po tomto koncertě mě čekají klavírní recitály s programem, který obsahuje některá z mých nejoblíbenějších sólových děl. Budu hrát Beethovenovu poslední klavírní sonátu op. 111 c moll a Lisztovu Sonátu h moll. Obě skladby zkoušejí pianistovy schopnosti jak technicky, tak hudebně, způsobem, který se blíží transcendenci. Na programu je také Skrjabinova pátá sonáta a Lisztův Mefistův valčík, kde hraju speciální závěr, který napsal Vladimir Horowitz. Je to mimořádně náročný program, ale rád se postavím výzvám, kde vezmu své publikum na pořádnou jízdu!

Zažíváte před koncerty trému? Jak s ní pracujete?

Každý má fyziologickou reakci na vystupování na pódiu. Součástí profese interpreta je tuto reakci očekávat a pracovat s ní jako se zdrojem inspirace k dosažení vyšší muzikality. Pro mě je důležité si každý okamžik užít a klíčem je nad tím příliš nepřemýšlet.

Byl jste někdy během své kariéry blízko vyhoření kvůli přetížení?

Myslím, že mnoho interpretů tento pocit zažilo a já také v určitých obdobích. Kromě psychické zátěže se může objevit i fyzická nepohoda způsobená přepracováním, což je něco, co jsem rovněž poznal. V takových chvílích je velmi důležité dát si čas na „dobití energie“ a dopřát si dostatek prostoru pro sebe. To je naprosto normální. Koneckonců nejsme roboti s umělou inteligencí!

Naše profese je extrémně náročná a konkurenční, a podobné situace se stávají poměrně často. Jakou radu byste dal mladým umělcům, aby se pokud možno vyhoření vyhnuli?

Myslím, že je důležité chovat se ke svému tělu s respektem. Vyhoření není jen psychické, může být i fyzické. Je proto nutné naslouchat si a pokud něco není v pořádku, tak si odpočinout. Totéž platí i pro mysl. Někdy je potřeba se dobře vyspat, aby se ty brilantní hudební myšlenky, které vám víří hlavou, mohly usadit. Je dobré si uvědomit, že ne veškerá práce musí být vědomá. Je třeba vážit si role nevědomí a snů. Mladým umělcům také říkám, že talent je něco, co je třeba opečovávat a ctít. Pokud budete následovat své nejvnitřnější sny, budete pokračovat dál bez ohledu na tlak, který pociťujete.

Jakým způsobem odpočíváte?

Asi čtu příliš mnoho zpráv, což mi zrovna neprospívá, a občas si rád zahraju Backgammon!

Změnil se váš vztah ke klavíru v průběhu let? A pokud ano, jakým způsobem?

Jednou z věcí, které na klavíru miluju nejvíce, je to, že se neustále učíte. Klavír vás pořád něco učí, protože je nesmírně citlivý na každý aspekt doteku. Někdy se vaše tělo cítí jinak a okamžitě se změní i zvuk. Jindy upravíte polohu zápěstí a zvuk se stane plynulejším. Pro mě je to tedy neustálá snaha se zlepšovat a usilovat o vyšší kvalitu a nabídnout posluchačům bohatší a přesvědčivější zážitek.

Jste také komorní hráč. Jak se mění váš přístup, když přecházíte od sólové hry ke komorní hudbě?

Vystupování s ostatními znamená vzájemné dávání a přijímání ve všech ohledech – od zkoušek až po samotný koncert. Při zkouškách je samozřejmě důležité být kolegiální a laskavý ke svým spoluhráčům, aby se všichni cítili dobře. Upřímná zpětná vazba bývá často ošemetná a je třeba dávat pozor na to, co a jak člověk říká, protože do hry vstupují emoce. Z tohoto pohledu je být sólistou vlastně mnohem jednodušší, protože máte všechno plně pod kontrolou.

Jaké obsazení vás baví nejvíce?

Vždycky mě bavilo vystupovat se smyčcovými kvartety, protože repertoár klavírních kvintetů je ohromný. Například Šostakovičův Klavírní kvintet mám velmi rád. Je to zdrcující dílo. Z minulosti mám také neuvěřitelné zkušenosti s violoncellistou Yo-Yo Mou a jeho projektem Silk Road, což byla vzrušující příležitost koncertovat s větším souborem.

Věnujete se i různým dalším hudebním projektům. Mohl byste vybrat jeden, na kterém nyní pracujete a který vás opravdu fascinuje?

Mým současným posláním je propojovat svět jeden tón po druhém, objevovat rozmanitost světa prostřednictvím klavíru. Je to moje osobní reakce na některé věci, které se dnes odehrávají v USA. Moje iniciativa se jmenuje „Heartbeats” a za velmi krátkou dobu ji oficiálně představím. Skladatelé z celého světa pro mě píší hudbu, přičemž mým cílem je mít krátkou klavírní skladbu z každé země světa. To znamená 195 zemí a 195 skladeb. Každá skladba bude vyprávět příběh kultury nebo dědictví skladatele, který ji napsal. Už jsem obdržel fascinující díla ze vzdálených koutů světa, například z Islandu, z židovské tradice nebo z americké letniční tradice. Teď tedy hledám českého skladatele a možná byste mi nějakého mohla doporučit. Klavír je pro tento projekt ideálním nástrojem, protože dokáže vyjádřit jakoukoli formu hudby či lidové písně způsobem, který je srozumitelný a dostupný lidem po celém světě.

Jak vzpomínáte na svá studia u Leona Fleishera? Co jste si od něj odnesl? Ptám se, protože mě baví mluvit s jeho bývalými studenty a vždy mě fascinuje, co sdílejí.

Studium u Leona Fleishera jsem miloval. Neustále připomínal, že ať si myslíte, že hrajete jakkoli dobře, vždycky existuje další úroveň, kam se dá jít. Fleisherovi záleželo na tom, aby své studenty učil samostatně myslet, a ne aby ho pouze napodobovali. Jeho výuka byla založena na principech, které sám objevil. Jeden z nich byl paradox: cokoliv Fleisher řekl, že byste měli dělat, bylo možné udělat i opačně, a přesto to mohlo hudebně fungovat. Tento „princip paradoxu“ je velmi osvobozující, protože vám dovoluje být v interpretaci autenticky sami sebou.

Uvádíte také méně známá díla, například skladby svého učitele Leona Kirchnera. Studoval jste u něj skladbu? Jaké je pro vás na osobní rovině interpretovat hudbu někoho, koho jste tak dobře znal?

Vztahu s Leonem Kirchnerem jsem si velmi vážil. Byl to vlivný skladatel a skvělý pedagog, přestože jsem u něj měl jen několik hodin skladby. Kirchner rád studoval velká hudební díla a analyzoval je z pohledu skladatele, v podstatě je „rozebíral zpětným inženýrstvím“, aby pochopil, co chtěl skladatel jednotlivými notami sdělit. Leon Kirchner pro mě také napsal svou poslední skladbu – klavírní sonátu s názvem The Forbidden. Byla to jedinečná zkušenost studovat skladbu s jejím autorem. Viděl jsem, jak se prvky nové skladby rodí jako myšlenky v mysli skladatele a jak se pak přirozeně propojují do organického celku. Kirchnerovo dílo jsem premiéroval v Bostonu a tento recitál si živě pamatuju.

Jak vyvažujete věrnost skladatelovým záměrům s hledáním vlastního interpretačního hlasu?

Pro mě nikdy nebyl problém hrát vlastním hlasem. Prostě hraju tak, jak to cítím, spontánně, a věřím, že mě moje průprava podrží. Samozřejmě je důležité partituru pečlivě prostudovat a porozumět významu znaků i not. Ale poté je interpretace živým, dýchajícím uměním a v daném okamžiku je možné všechno.

Objevil jste v poslední době skladbu, která se vás nějak hluboce dotýká?

Rád bych zmínil novou skladbu, kterou pro mě napsala María Sigfúsdóttir a která vychází z islandské lidové písně z 19. století. Píseň vypráví o ženě, která čeká dítě mimo manželství. Ve skladbě je slyšet sdílený tep srdce matky a dítěte. Je to krásné dílo a nemohu se dočkat, až jej uslyší celý svět. Dalším krokem by mohlo být získat klavírní skladbu od islandského souseda – z Grónska!

Je nějaký skladatel nebo repertoár, ke kterému v této fázi života cítíte určitou blízkost?

Vždycky jsem cítil blízkost k Chopinovi, jehož díla i často uvádím. V poslední době mě ale fascinují také skladby autorů, kteří byli Chopinem silně inspirováni, jako Savino, Godowsky či Gruenberg. Rád objevuju nečekané klenoty méně známých skladatelů, díky nim je klavírní literatura ještě bohatší a objevnější.

Žijete ve Spojených státech od narození. Za tu dobu se ve světě mnoho změnilo. Zaznamenal jste v uplynulém roce nějaké konkrétní změny v uměleckém prostředí v USA nebo změnu atmosféry?

Podle mého názoru se Spojené státy v poslední době vzdálily se od laskavosti. A právě laskavosti dnes svět potřebuje více, ne méně. Pokud jde o umění, dochází k rušení programů podporujících rozmanitost, a to i na korporátní úrovni. Tyto skutečnosti mě ještě více utvrdily v tom, že diverzita a inkluze jsou v umění zásadní: pomáhají nám vyjadřovat naše rozdíly i podobnosti a nakonec nás propojují a sbližují. Umění dokáže předávat poselství a inspiraci tam, kde politika, byznys, humor či technologie selhávají.

Na co se v tuto chvíli nejvíce těšíte? Co vás čeká dál?

Čeká mě rušný rok a těším se, až se iniciativa Heartbeats skutečně rozběhne. Aktuálně mám také domov v Římě, žít v Itálii byl můj sen už od doby, kdy jsem získal ocenění na Mezinárodní klavírní soutěži Ferruccia Busoniho v Bolzanu a následně tam absolvoval koncertní turné. Z Itálie nyní mohu snadno cestovat do různých částí Evropy, Blízkého východu, Afriky i Asie a sbírat nové hudební příspěvky. A samozřejmě se také velmi těším na další koncerty v Evropě.

Foto: archiv Joela Fana

Facebook X E-mail WhatsApp