Letošní ročník festivalu Věčná naděje zahájí 2. února v Sukově síni pražského Rudolfina rakouský klavírista Gottlieb Wallisch. Koncertní program se skládá z téměř zapomenutých klavírních skladeb Jaromíra Weinbergera, Aloise Háby, Erwina Schulhoffa a Wilhelma Grosze. Podle pianistových vlastních slov jejich hudbu „přivádí na svět podruhé“, přičemž neznámá díla skladatelů z celého světa jsou obecně těžištěm činnosti umělce. Nejen o jeho vášni k „znovurození“ skladeb a komorní hře, ale i o pedagogické činnosti na jedné z nejlepších univerzit v Evropě jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

V Praze budete ve svém programu kombinovat hudbu českých skladatelů s dílem Rakušana Wilhelma Grosze. Každý z těchto autorů je svým způsobem osobitý, ale spojuje je jedno – tragický životní osud. Jaké pro vás je hrát hudbu těchto skladatelů?

Je to pro mě jako ponoření se do doby dvacátých a třicátých let 20. století, do epochy, kterou považuju za nesmírně fascinující. Zároveň mě naplňuje radostí i hrdostí, že mohu znovu „oživit“ tuto zčásti zcela zapomenutou a neznámou hudbu – jakoby ji uvést podruhé na svět.

Jak jste ke kombinaci děl od Grosze, Háby, Schulhoffa a Weinbergera dospěl?

V posledních letech jsem se intenzivně zabýval Wilhelmem Groszem, znovuobjevil jsem mnoho jeho skladeb a nakonec jsem nahrál i kompletní klavírní dílo na CD. Podobně to bylo dříve s Jaromírem Weinbergerem – i zde jsem pořídil nahrávku jeho klavírní hudby. Šlo o úplnou premiéru. Suitu pro levou ruku Erwina Schulhoffa jsem znal už delší dobu a dlouho jsem si ji přál hrát. Skladby pro levou ruku mě nesmírně fascinují – jednak okolnostmi svého vzniku, jednak technickými nároky. Tance Aloise Háby jsou pak velmi originální a překvapivé kusy, které jsem nahrál už před několika lety.

Ve vašem repertoáru i diskografii se objevují nejen klasická díla, ale také skladby dnes téměř neznámých autorů. Jak jste se ocitl na této cestě?

Z pouhé zvědavosti – a z touhy alespoň částečně opustit vyšlapané cesty hudebního byznysu. Jsem hudebník, který chce stále objevovat něco nového, nestačí mi pohybovat se jen ve standardním repertoáru. Neustále mě fascinuje, kolik geniální hudby od zapomenutých skladatelů existuje.

Kde a jak hledáte inspiraci pro nové, dosud neobjevené koncertní programy a alba? A kde sháníte partitury?

Stačí se trochu dívat a naslouchat a zajímat se o životní osudy skladatelů – pak člověk narazí na mnoho dalších pozoruhodných osobností. Rád vyhledávám materiály ve velkých knihovnách, například ve Státní knihovně v Berlíně nebo v Rakouské národní knihovně ve Vídni.

Vaše poslední album „20th Century Foxtrots“ je již sedmým dílem této řady tanců z celého světa. Mohl byste tento projekt blíže představit?

Před několika lety jsem se intenzivně věnoval americkému skladateli Georgi Antheilovi (1900–1959) a hrál jsem mnoho jeho děl. Z toho vzešel můj hluboký zájem o hudbu dvacátých let. Typickým tancem této doby byl foxtrot – jakýsi symbol raného jazzu, který po první světové válce přišel z USA do Evropy. Brzy mi bylo jasné, že tehdy psalo v lehce jazzovém stylu neuvěřitelné množství skladatelů, jejichž hudba je dnes téměř neznámá – například Hindemith, Tansman, Krenek či Eisler –, ale také mnoho zcela zapomenutých autorů. Postupně z toho vyrostl rozsáhlý, vícedílný CD projekt.

Můžeme se těšit na další pokračování?

Sedmým CD je tento projekt uzavřen – i když existuje ještě mnoho dalších vynikajících skladeb tohoto druhu…

Významnou součástí vaší práce je také pedagogická činnost. Jak se snažíte u mladých pianistů probouzet zájem o méně známý repertoár?

Občas studentům vyprávím o skladbách, které sám nahrávám, a někdy mě v tomto repertoáru slyší i na koncertech. Někteří o tuto hudbu projevují skutečný zájem. Navíc existují speciální soutěže a festivaly, které se tomuto tématu věnují.

Vyučujete na Univerzitě umění v Berlíně i na Julius-Stern-Institutu. Pracujete tedy s vysokoškolskými studenty i s mnohem mladšími hudebníky. Liší se vaše práce s různými věkovými skupinami?

V zásadě se způsob, jakým učím mladé hudebníky, příliš neliší od práce s dospělými. Důležité je vybrat vhodný repertoár odpovídající úrovni studenta a u mladších někdy věnovat více času vysvětlování. Za velmi důležité považuju také cílené předvádění hry, aby se rozvíjela jejich zvuková představivost.

Myslíte si, že dnešní studenti mají jiné podmínky pro svůj hudební a profesní růst, než jste míval vy? Co byste jim poradil?

Domnívám se, že podmínky na většině evropských hudebních vysokých škol jsou dnes lepší než dříve – pokud jde o zázemí, infrastrukturu, možnosti cvičení či mezinárodní kontakty. Studenti jsou také mnohem mobilnější a informační kanály jsou neuvěřitelně rychlé – všichni v podstatě vědí všechno o všech. Tato rychlost dnešní doby by však neměla být na úkor klidu a hloubky hudebního vzdělávání.

Kde podle vás studenti dělají největší chyby – a v čem naopak vynikají?

Dnes je velké pokušení ještě před vlastním studiem skladby zhlédnout desítky interpretací na YouTube. Před čtyřiceti či padesáti lety to bylo jiné – nahrávky byly drahé a člověk musel chodit na koncerty. Je důležité najít si k dílu vlastní, co nejméně ovlivněný přístup a nekopírovat příliš ostatní. Na druhé straně obdivuju, jak mladá generace hledá nové cesty, vytváří kreativní koncepty, oslovuje nové publikum a využívá moderní komunikační kanály k tomu, aby klasickou hudbu odpovědně posouvala do 21. století.

Jste také často členem porot na soutěžích. Čím vás soutěžící dokážou nejvíce nadchnout?

Kombinací hluboké, autentické muzikality a technické dokonalosti. To na mě působí nesmírně silně a považuju to za skutečný projev velkého talentu.

Změnil se podle vás význam soutěží v posledních dvaceti letech?

Možná dnes existuje až příliš mnoho menších a středně velkých soutěží, což na druhou stranu zvyšuje význam těch opravdu velkých. První cena je bezesporu krásný úspěch, ale není zárukou dlouhodobé kariéry.

Často se věnujete i komorní hudbě a nahrál jste například album s díly Hanse Gála. Co pro vás komorní hudba znamená?

Komorní hudba byla vždycky mou skrytou vášní – jednoduše proto, že existuje tolik nádherných skladeb pro klavír a smyčce či dechové nástroje. Cítím se velmi dobře, když jsem součástí hudebního kolektivu, kde hledáme společnou interpretaci.
Pro studenty je komorní hudba naprosto zásadní: učí se naslouchat, reagovat, spolupracovat a společně „dýchat“, ale také chápat odlišný způsob tvorby tónu u smyčců a dechových nástrojů ve srovnání s klavírem.

Existuje téma, které vás v současnosti obzvlášť zaměstnává?

V univerzitním prostředí se intenzivně zabývám otázkou, jak i v době státem nařízených úspor nadále vzdělávat umělecky špičkové hudebníky a chránit svobodu výuky. Je třeba za to bojovat a dávat tomu viditelné signály – zejména ve světové metropoli, jakou je Berlín.

Co vás čeká v letošním roce? Na co se nejvíce těšíte?

Těším se na zajímavé koncertní cesty do Koreje a Norska a na mnoho krásných projektů v Rakousku a Německu. Kromě toho budu nahrávat klavírní hudbu rakouského skladatele Roberta Fuchse (1847–1927). Jeho tvorba je neprávem zapomenuta – Fuchs byl učitelem řady velkých skladatelů, jako byli Mahler, Zemlinsky či Richard Strauss.

Foto: Robert Rieger, Uwe Noelke, facebook Gottlieba Wallische, Marisa Vranješ, archiv Musikakademie Sarajewo

Facebook X E-mail WhatsApp