V prvních měsících nového roku divadla postupně zveřejňují plány své další sezony. První tak patrně učinila Metropolitní opera v New Yorku, z našich scén to bylo Národní divadlo v Praze. Prezentace probíhá různě – někde je vyhrazen několikahodinový prostor a diváci mohou slyšet i hudební ukázky z připravovaných premiér, jiná divadla novou sezonu představí na tiskové konferenci a následně uveřejní na webových stránkách divadla; v některých případech je sezona představena kompletně, v jiných neúplně… Pražské Národní divadlo sice už v únoru zveřejnilo premiéry příští sezony, ale divák se vůbec nedozví obsazení jednotlivých rolí (což bývá klíčové) ani termíny jednotlivých představení. KlasikaPlus.cz přináší zamyšlení nad dramaturgií tuzemské hlavní scény.

Opera Národní divadla a Státní opera, tvořené dvěma orchestry a sbory a množstvím sólistů i hostů, uvede v příští sezoně pouhých sedm premiér (v této i minulé sezoně je jich také sedm, v sezoně 2023/24 jich bylo devět, v sezoně 2022/23 sedm a v sezoně 2021/22 dokonce jedenáct). Kromě nových inscenací bude uvádět dalších dvacet osm děl (přičemž Rusalka se uvádí ve dvou rozdílných inscenacích). Dvě opery v jednom večeru (Sedlák kavalír / Komedianti) počítám jako jednu. V poslední době se v Národním divadle rozmáhá uvádění krátké, cca hodinové opery v jednom večeru bez doplnění dalším dílem. Když takto byl uveden Hindemithův LouTkáček v roce 2023, řekl jsem si, že je to titul hlavně pro dětského diváka, a proto jsem byl ochoten tak krátké představení akceptovat, ale tato praxe pak přechází i do dalších sezon (Dido a Aeneas, Kolotoč, Trpaslík).

Sedm nových operních inscenací pro divadlo se dvěma soubory je žalostně málo, myslím, že by jich mělo být jednou tolik nebo alespoň deset. Nepočítám-li, že orchestr hraje také balety (ale to v jiných divadlech také), každý ze dvou souborů uvede tři, resp. čtyři nové inscenace, což z desetiměsíční divadelní sezony má na každý titul více než tři měsíce (dva a půl). Produktivita práce je tedy velice nízká (ostatně každé umělecké těleso roste na nových úkolech).

Jaké uvidíme opery v nové sezoně? Zde jsou nové tituly uvedeny v přehledné tabulce:

– 24. září S. Sondheim, H. Wheeler: Sweeney Todd

– 15. října C. Debussy: Pelléas a Mélisanda

– 21. ledna I. Stravinskij: Život prostopášníka

– 18. února A. Zemlinsky: Trpaslík

– 1. dubna B. Smetana: Čertova stěna

– 22. dubna C. M. v. Weber: Čarostřelec

– 27. května R. Strauss: Salome

Po Abrahamově operetě Ples v hotelu Savoy vstupuje tedy do Národního divadla muzikál, když bude uveden Sondheimův Sweeney Todd (již v roce 1968 uvedl činoherní soubor v Tylově divadle Šumaře na střeše J. Bocka). Proč ne? Dokonce si myslím, že velké klasické operety a muzikály by se zejména v budově Státní opery mohly hrát (zde již v roce 1945 Alfréd Radok uvedl Lehárovu Veselou vdovu se souborem Velké opery 5. května).

Nemohu se ovšem zbavit dojmu, a vycházím i z minulých sezon, že operní dramaturgie je snůškou náhodně vytipovaných titulů, bez jakékoliv dramaturgické linie. Jako kdyby šéf opery zabodl nůž do operního průvodce a kam se strefil, to se hraje. Vždyť operní soubor může mít různé dramaturgické linie, např. česká operní klasika, zapomínané české opery, opery 20. století, soudobé opery, národní opery, barokní opery a tak bych mohl pokračovat, možností je mnoho. Daří se to např. v Ostravě, kde byly cyklicky uvedeny Operní hity XX. století, Opery terezínských skladatelů, cyklus oper Leoše Janáčka; toto divadlo také jako jediné u nás nastudovalo celý cyklus oper Bedřicha Smetany v roce 2024 ke skladatelovu 200. výročí narození.

Proti ohlášeným operním titulům příští sezony v Národním divadle asi nikdo nemůže nic mít. Je opravdu těžké z těch tisíců oper, které od roku 1600 vznikly a stále vznikají, vybrat těch několik titulů, které operní soubor uvede. Nikdo na to nemá patent a každý titul by mohl být nahrazen celou řadou jiných (zvlášť, když chybí jakákoliv dramaturgická koncepce). Ostatně odpověď na otázku, proč se ta která opera hraje, by měla dát inscenace sama. Je jisté, že divadlo musí také uvažovat o tom, kolik který titul bude stát peněz, zda na něj máme vhodné inscenátory a obsazení nebo přijde-li na tu kterou operu také divák (v Národním divadle by asi vše mělo být kladně řešitelné). Jistě legitimní úvahy. Leč minulé sezony nenasvědčují tomu, že by se v Národním divadle takto uvažovalo.

Co v dramaturgii opery Národního divadla postrádám? Především opery 20. století a opery soudobé. Abych byl spravedlivý, za všechno nemůže současné vedení opery, které naopak uvedlo v Praze díla, která zde měla zaznít již dávno, např. Le Grand Macabre (hrál se sedmkrát), Lear (hrál se pětkrát) nebo v letošní sezoně Dialogy karmelitek (ty v příští sezoně vůbec nejsou anoncovány, znamená to, že opera bude uvedena pouze sedmkrát v letošní sezoně?). To jsou ovšem díla, která dnes patří ke klasice 20. století. A co soudobá opera? V příští sezoně bude slavit své 80. narozeniny jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů dneška John Adams, který stále píše nové opery. Proč Národní divadlo neuvede třeba jeho Antonia a Kleopatru podle Shakespeara? Nebo další skladatelé současnosti, např. Battistelli, Benjamin, Picker, Rautavaara, Heggie, Dean, Dusapin, Eötvös, Lang, Rihm a mnoho dalších včetně těch našich. Jistě, publikum na to moc chodit nebude – a zase to není vina jen Národního divadla, ale i našich sdělovacích prostředků, zejména České televize a Českého rozhlasu, které pro propagaci soudobé (nejen) opery nedělají vůbec nic, stejně jako je léta zanedbaná estetická výchova na školách.

Ale v repertoáru chybí i jiná díla, jejich konkrétní výčet by byl neskutečně dlouhý. Otázek ohledně repertoáru se dá položit mnoho, např. proč v nadcházející sezoně není italská opera, proč v současné sezoně se hrají hned dvě Wagnerovy opery (proč Zlato Rýna z tetralogie, a ne celá, a když jen jeden díl, proč ne Valkýra, která má nejucelenější samostatný děj), proč se vůbec nehrají ruské opery (Kníže Igor měl premiéru v Národním divadle naposledy v roce 1953, Ruslan a Ludmila v roce 1956, Carská nevěsta dokonce v roce 1902, proč se nehraje jediná Čajkovského nebo Musorgského opera, proč Národní divadlo nehraje Weinbergovu Pasažérku, která se od své opožděné scénické premiéry v Bregenzu v roce 2010 rozletěla po mnoha významných operních scénách), proč se divadlo málo věnuje české operní tvorbě (Legenda z Erinu byla úžasná po všech stránkách, ale na repertoáru není jediná opera Z. Fibicha, B. Martinů, J. B. Foerstera nebo V. Nováka)?

Nesouhlasím s námitkou, že na nastudování těchto oper není čas. Proč se tedy studují některé opery stále dokola a proč některé tituly dosahují tak malého množství repríz? Je to ekonomické? A to nemyslím právě ty soudobé opery, ale např. Fibichovu Šárku, která se hrála pouze sedmkrát a kterou nezachránilo ani její hudební nastudování a solidní pěvecké výkony. Nedivím se, že diváci o přestávce, která trvala vzhledem k nesmyslné přestavbě jako celé jednání (asi pětačtyřicet minut) odcházeli, přičemž se scéna téměř neproměnila (nebo alespoň si toho divák nevšiml). Proč mohl Květoslav Bubeník v roce 1971 postavit pro tuto operu režiséru Hylasovi scénu s neměnným půdorysem, kde pak přestavba zabrala jen několik minut? Také se tato inscenace hrála šestačtyřicetkrát. Podíváme-li se do několika sezon zpátky, podobných inscenací s malým počtem repríz (mimo těch moderních) najdeme víc, např.  Médea – 6x, Gianni Schicchi / Don Buoso – 10x, Ariadna na Naxu – 11x, Dalibor – 12x. Ve velkých divadlech se méně repertoárové opery dávají na několik sezon mimo repertoár, pak se opera znovu hudebně i režijně nastuduje, např. i v novém obsazení (atraktivita pro diváky) a pak zbývá čas na nastudování dalších titulů (nemusí se studovat pořád dokola stejné opery). Z nově ohlášených titulů se tak mohly do repertoáru minimálně čtyři opery vrátit, které by stačilo „jen“ přezkoušet: Salome (poslední se hrála v roce 2014 dosáhla pouhých jedenácti repríz), Čarostřelec (naposledy v roce 1999, hrál se dvanáctkrát), Pelléas a Mélisanda (naposledy v roce 2012, opera se hrála sedmkrát), Parsifal (naposledy v roce 2021, hrál se sedmkrát). Je naivní se domnívat, že nové inscenace budou lepší než ty staré. Takto by alespoň byl prostor pro inscenace dalších oper a soubory, které, jak jsem uvedl výše, by „oprášení“ těchto titulů určitě zvládly. 

Závěrem se podívejme do achivu Národního divadla (ten mimochodem patří k těm nejlepším nejen u nás), kolik které inscenace v minulosti dosáhly repríz. Např. Salome z r. 1966 se hrála 48x, Růžový kavalír z roku 1964 se hrál 53x, Rusalka z roku 1960 642x, Dalibor z roku 1961 se hrál 281x, Čarostřelec z roku 1963 se hrál 86x, Její pastorkyňa z roku 1969 se hrála 61x, Evžen Oněgin z roku 1969 se hrál 190x a tak by se dalo pokračovat. Že byla jiná doba? Ano, byla. Ale mnohé se nezměnilo. Ostatně stačí se podívat do blízkého zahraničí a analyzovat si, co některá divadla hrají a jak s jednotlivými tituly pracují. To by se potom dalo aplikovat i v Praze.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla a Státní opery Praha

Facebook X E-mail WhatsApp