PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Německý dirigent Markus Poschner pravidelně hostuje u předních orchestrů a na významných scénách od Berlína a Vídně až po Tokio a patří k nejvytíženějším dirigentům současnosti. Je považován za experta na dílo Antona Brucknera a věnuje se také interpretaci oper 20. století, včetně děl Janáčka, Hindemitha a Schnittkeho. Intenzivní je i jeho práce na operách Richarda Wagnera, v těchto dnech ostatně připravuje nové nastudování Parsifala, které bude mít premiéru 26. března v pražské Státní opeře v režii Andrease Homokiho. V rozhovoru jsme si povídali nejen o Wagnerově poslední opeře, ale také o tom, co může mít společného opera a jazz.

V prvních měsících nového roku divadla postupně zveřejňují plány své další sezony. První tak patrně učinila Metropolitní opera v New Yorku, z našich scén to bylo Národní divadlo v Praze. Prezentace probíhá různě – někde je vyhrazen několikahodinový prostor a diváci mohou slyšet i hudební ukázky z připravovaných premiér, jiná divadla novou sezonu představí na tiskové konferenci a následně uveřejní na webových stránkách divadla; v některých případech je sezona představena kompletně, v jiných neúplně… Pražské Národní divadlo sice už v únoru zveřejnilo premiéry příští sezony, ale divák se vůbec nedozví obsazení jednotlivých rolí (což bývá klíčové) ani termíny jednotlivých představení. KlasikaPlus.cz přináší zamyšlení nad dramaturgií tuzemské hlavní scény.

„Orchestr umístěný na jevišti už v předehře předvedl monumentální zvuk, který mu orchestřiště běžně nedovoluje, a zdálo se, že fyzické vyvýšení hráče pozvedlo i hudebně.“

„Sopranistka sázela především na velké tóny, které navíc uměle zatmavuje a dobarvuje.“

„Ústřední árii Casta diva chyběla lehkost, pěvecký nadhled, ale i něha a meditativní charakter.“

Pražské Národní divadlo uvedlo v úterý 18. listopadu ve Státní opeře koncertní verzi Belliniho opery Norma, vrcholu belcantového repertoáru. Vsadilo na dirigentský um šéfa tohoto operního domu (Hermann Bäumer) i pěvecké hvězdy ze zahraničí (Marigona Qerkezi). Dílo tak bylo hudebně skutečně monumentální – a to natolik, že úplně zapomnělo právě na zásady belcanta, na němž Norma stojí.