Německý dirigent Markus Poschner pravidelně hostuje u předních orchestrů a na významných scénách od Berlína a Vídně až po Tokio a patří k nejvytíženějším dirigentům současnosti. Je považován za experta na dílo Antona Brucknera a věnuje se také interpretaci oper 20. století, včetně děl Janáčka, Hindemitha a Schnittkeho. Intenzivní je i jeho práce na operách Richarda Wagnera, v těchto dnech ostatně připravuje nové nastudování Parsifala, které bude mít premiéru 26. března v pražské Státní opeře v režii Andrease Homokiho. V rozhovoru jsme si povídali nejen o Wagnerově poslední opeře, ale také o tom, co může mít společného opera a jazz.

Začněme tento rozhovor na lehčí notu, ať se hned nebavíme o Schopenhauerovi. Jste vášnivým jazzovým pianistou. Budou mít čeští posluchači příležitost slyšet vás v některém z pražských jazzových klubů? A pokud ne, měl jste alespoň čas některý z nich navštívit?

Moc rád bych si v některém z pražských jazzových klubů zahrál; ideálně po půlnoci, kdy se dirigenti jako já zase proměňují v jazzové hudebníky. Bohužel, harmonogramy a plány bývají neúprosné. Ale slibuji: Pokud někdy z nějakého jazzového baru uslyšíte podezřele brucknerovské harmonie, možná to budu já. (úsměv)

Má interpretace jazzu a klasické hudby nebo opery nějakého společného jmenovatele? 

Oba světy sdílejí stejnou tajnou přísadu a tou je naslouchání. V jazzu improvizujete s kolegy v rámci určité harmonické či rytmické struktury; v opeře děláte v podstatě totéž, jen v rámci partitury. Přístup je vlastně velmi podobný. Obojí vyžaduje naslouchání, odvahu, pružnost, znalosti a také velmi dobrý smysl pro načasování – podobně jako otevřený rozhovor.

Jste považován za odborníka na dílo Antona Brucknera. V německy mluvících zemích se jeho hudba uvádí mnohem častěji než u nás. Jak byste českému posluchači přiblížil její kouzlo a hloubku?

Brucknerova hudba není svázána kulturními hranicemi. Je univerzální, je to hudba hluboké touhy a mimořádné intenzity. K jejímu prožitku není třeba znát nic o jeho životě, víře ani historickém kontextu. Stačí vám otevřené uši. Ať jste kdekoli na světě, jeho hudba k vám promlouvá přímo. Pomalu roste, jako by se před vámi rozprostírala široká krajina, a když nakonec dospěje ke svým vrcholům, může být až ohromující, někdy i proměňující. V tom je Brucknerova krása: Nepotřebuje vysvětlení – stačí ho slyšet.

Intezivně se věnujete i uvádění oper 20. století, nahrál jste díla Hindemitha a Schnittkeho. Které velké dílo tohoto období je podle vás uváděno příliš zřídka a zasloužilo by si širší pozornost?

Tím by byl bezesporu Hindemithův Malíř Mathis. Je to intelektuálně pronikavá, hudebně strhující a dramaticky velmi aktuální opera: vypráví o umělci, který se snaží přežít v politicky bouřlivých a temných časech. Historie bohužel znovu a znovu dokazuje, že tato opera je stále aktuální i dnes.

V dubnu budete dirigovat novou inscenaci Káti Kabanové v Linci. Jak vnímáte hudební jazyk Leoše Janáčka a co považujete za hlavní poselství této opery? 

Janáček píše hudbu, která dýchá jako řeč – je nervní, křehká, neobyčejně lidská, hluboce emotivní a dotýká se přímo naší duše. Káťa je tragédií o citovém dusnu a zoufalé touze po svobodě uprostřed společenských omezení. Nedávno jsem také dirigoval Příhody lišky Bystroušky a právě tato opera ze mě nakonec učinila velkého obdivovatele Janáčka. Každá jeho opera je jako objevování nové vrstvy našeho vnitřního světa.

Pojďme k Parsifalovi. Wagner jej označil jako Bühnenweihfestspiel; tento výraz se překládá jen velmi obtížně. Jak byste jej vyložil českému publiku? Jak tomuto označení rozumíte vy osobně?

To slovo zní složitě, ale myšlenka je prostá: divadlo jako určitý druh rituálu, podobně jako například oratorium. Nejde přímo o náboženství, spíše o sdílený okamžik duchovního rozjímání. Wagner chtěl, aby diváci odcházeli z divadla proměněni, osvíceni a uzdraveni.

Parsifal klade mimořádné nároky na orchestrální kulturu zvuku. Jaký zvuk hledáte, spíše temnější a sakrální, nebo plastičtější a dramatičtější?

Vlastně všechno dohromady. Zvuk musí mít hloubku a tajemství, ale zároveň i jasnost a pohyb. Pokud by byl jen posvátný, hrozilo by, že se promění v hudební kadidlo, v pouhé klišé. Wagner však napsal také velmi lidské drama, ruku v ruce s neobyčejnou vizí budoucí společnosti.

Wagnerův světonázor ke konci života zásadně ovlivnila Schopenhauerova pesimistická metafyzika, což proměnilo i jeho umělecké směřování a v Parsifalovi je to asi nejvíce patrné. Je pro vás tato filozofická vrstva při interpretaci důležitá, nebo ji spíše ponecháváte stranou?

Filozofie je vždy přítomna, ale na prvním místě musí promlouvat hudba. Pokud orchestr a zpěváci dokážou vyjádřit emocionální pravdu, humanistické poselství se objeví samo a není třeba je výslovně zdůrazňovat.

V rozhovoru s Matthewem Newlinem, který ztvární hlavní roli, jsme diskutovali, co je klíčem k pochopení této opery. soucit, vina, pokušení, nebo něco docela jiného? Jaký je váš pohled?

Je to empatie. Wagner pracuje s vinou, pokušením i utrpením, ale právě empatie je tou silou, která proměňuje a nakonec přináší řešení. Bez ní se celá společnost zhroutí.

Titulní role je dlouhá a zároveň dramaticky velmi proměnlivá. Jak může dirigent tenoristovi pomoci rozvrhnout síly?

Dirigent musí svým způsobem uvažovat i jako trenér: jde o tempo, dech i hospodaření s energií. Parsifal je maraton, nikoli sprint. Mým úkolem je zajistit, aby orchestr zpěváka nikdy nenutil běžet do kopce a aby všechny složky i nároky partitury zůstaly ve správné rovnováze.

Jaký je podle vás největší interpretační omyl, který se s Parsifalem tradičně pojí?

Že je statický a nudný. Ve skutečnosti je nesmírně dramatický, ale odehrává se ve zpomaleném čase. Jako když pozorujete pohyb tektonických desek. Tato opera obnažuje vnitřní mechanismy naší existence.

Je to vaše první spolupráce s Andreasem Homokim, nebo už máte společnou historii?

Spolupracovali jsme už mnohokrát během více než dvaceti let a velmi obdivuji jeho vypravěčskou jasnozřivost. Rozumí tomu, že Wagner potřebuje jak představivost, tak disciplínu.

Kdo by měl mít v inscenaci poslední slovo – maestro, nebo režie?

Ideálně nikdo z nich. Opera funguje nejlépe tehdy, když si ego vezme dovolenou a poslední slovo má samotné dílo.

Jaký je podle vás největší omyl, který veřejnost o opeře má?

Že je elitářská. Ve skutečnosti je opera jen zesílenou lidskou emocí: láskou, žárlivostí, pomstou, absurditou. Příběhy, které vypráví, jsou často mnohem bližší skutečnému životu – i Netflixu –, než si lidé uvědomují.

A naopak – jakým největším omylem podle vás trpí samotná opera?

Představou, že musí vypadat stále stejně jako před sto lety. Opera je živé umění; pokud se přestane vyvíjet, promění se v muzeum.

Jste rád, že jste se stal dirigentem? Nechtěl jste se někdy v životě vydat úplně jinou cestou?

Ano, jsem za to velmi rád. Dirigování vám umožňuje žít mnoho životů najednou prostřednictvím různých skladatelů, příběhů i emocí. Samozřejmě, jako každý hudebník jsem si někdy kladl otázku, jaké by bylo mít „normální“ povolání… ale stát před orchestrem je pro mě jedním z nejlepších míst, kde člověk může být.

Kdybyste mohl pozvat kteréhokoli skladatele na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste si povídali?

Bezpochyby Mozarta, čistě ze zvědavosti. Nepoložil bych mu jedinou otázku, ale objednal bych velkou druhou láhev vína.

Foto: Kaupo Kikkas, Robert Josipović, Reinhard Winkler, Volker Weihbold,

Facebook X E-mail WhatsApp