Americký tenorista Matthew Newlin nadále překvapuje publikum pozoruhodným rozsahem svého hlasu i mimořádnou všestranností repertoáru — s lehkostí se pohybuje od barokní opery přes Mozarta, Bizeta a Strausse až k Schnittkemu, stejně jako k lyrickým rolím ve Wagnerovi. Pražské Národní divadlo jej angažovalo do titulní role ve Wagnerově Parsifalovi, který bude mít premiéru 26. března ve Státní opeře v nové inscenaci v režii Andrease Homokiho a pod hudebním vedením Markuse Poschnera. KlasikaPlus.cz s pěvcem přináší rozhovor.

Začněme náš rozhovor s tím, že se podíváme na vaši opravdu pozoruhodně pestrou paletu rolí, které letos zpíváte. Na konci minulého roku jste byl Taminem v Hamburku, v lednu následoval Lullyho Atys ve Versailles, čili barokní opera. Nyní vás čeká vás Parsifal v Praze a Siegmund ve Valkýře v Berlíně a v létě další Wagner jako Kormidelník v Bludném Holanďanovi na Tyrolském festivalu v Erl. Jak se váš hlas vyrovnává s takovou stylovou i hlasovou rozmanitostí? A jak v praxi vypadá vaše hlasová hygiena?

Tato sezona je skutečně divoká. O to důsledněji se vracím k belcantovému základu. Pro mě je belcanto technika, z níž všechno vyrůstá — i když belcanto repertoár vlastně moc nezpívám. Každá role a každý jazyk má své specifické nároky, jinou barevnost, jiný způsob práce se samohláskami, jiný výraz, jinou projekci. Ale technický základ je pořád stejný. Nejprve pevná linie, opora, dech a teprve potom přidáváme styl, barvu, charakter.

Je to otázka hlasové disciplíny a zdraví. Po náročném období si vždycky vědomě připomínám základní technické principy, pracuji s konkrétními pedagogy a vracím hlas do rovnováhy. Když přecházím z jednoho stylu do druhého — například z barokní opery k Wagnerovi —, potřebuji čas, aby se hlas usadil, na což právě mám období zkoušek. Když nastane premiéra, hlas mám přesně tam, kde má být. Mám za to, že to, co hlasu nesvědčí není rozmanitý repertoár, ale šoky a náhlé změny. Je-li adaptace postupná, hlas se přizpůsobí. Pokud mu dopřejete kontinuitu a úctu, dokáže obsáhnout i velmi různorodý repertoár. Pokud jej však vystavíte náhlým změnám bez technické opory, vrátí vám to. Proto je pro mě klíčové, aby mezi jednotlivými projekty existoval jasný vnitřní most, technický i mentální.

Když připravujete novou roli, pokračujete paralelně v jiných projektech, nebo se raději soustředíte výhradně na jednu inscenaci?

To záleží na konkrétním díle i situaci. Ideální by samozřejmě bylo věnovat se vždy jen jedné roli a mít prostor ponořit se do ní bez rozptylování. Realita je ale většinou jiná. Když například dokončujeme Parsifala, už musím začít pracovat na dalším Wagnerovi. Tento víkend si například znovu procházím text Schubertovy Zimní cesty, kterou budu zpívat v Berlíně. Ten luxus připravovat jednu roli a teprve poté otevřít další, si dnes může dovolit málokdo.

Zastavme se u některých vašich rolí. V Curychu jste účinkoval jste ve Schnittkeho opeře Život s idiotem. To musela být silná zkušenost. Jaké je zpívat roli, která nemá žádné libreto? (Titulní postava idiota Vovy se vyjadřuje pouze výrazem „Ekh“ – pozn. red.)

No, upřímně řečeno, tahle role je „voice killer“. A přiznám se, že její rozpětí je mimo můj spodní i horní rejstřík. Ale ono zde úplně nejde o krásné zpívání, jak spíš o energii a emoce, kterou postava Vovy vyjadřuje. Na druhou stranu miluju opery 20. století, a právě Schnittkeho svět je nesmírně podmanivý.

Vova nemá klasický text. Nevyjadřuje se prostřednictvím slov, ale skrze zvuk — intonaci, rytmus, dynamiku. Vše se koncentruje do jediného slova „Ekh“. A v něm musí být schopen vyjádřit vše od vzteku, přes radost až po bezmoc. Je to extrémně fyzická, téměř herecká disciplína, syrový jevištní výkon, výrazová krajnost. Možná i proto si ji dovoluji zpívat v obdobích, kdy hlas nepotřebuje být v ideální lyrické kondici. Vova vyžaduje spíš odvahu, energii a ochotu být na scéně až nebezpečně otevřený. Pro mě to navíc byl debut v Curychu, takže i z osobního hlediska šlo o velmi důležitou a intenzivní zkušenost.

Podobně důležitou rolí pro vás byl Tom Rakewell ve Stravinského Životě prostopášníka, jehož jste ztvárnil v Basileji. Národní divadlo v Praze uvede tuto operu příští sezonu, pokud vím, poprvé. Není to lehká role, je hlasově náročná, a přitom vyžaduje jistou lehkost, dokonce i nádech bezstarostnosti či bohémského šarmu. Jakou radu byste dal tenoristům, kteří se na Toma chystají?

Moje rada je jednoduchá. Ať to vzdají a přenechají ji mně! Je to moje úplně nejoblíbenější role! (smích) Ale vážně, Tom je fascinující postava, která prochází obrovským vývojem. Na začátku je divoký, plný síly, téměř bezstarostný, a hlas tomu musí odpovídat; má v sobě jasnost a energii, místy až mozartovskou lehkost. Jenže pod povrchem už cítíte cosi temnějšího, předzvěst pádu. Stravinský pracuje s neoklasickou stylizací, která připomíná pozdní baroko či Mozarta, ale zároveň vyžaduje mimořádnou přesnost a inteligenci frázování. Na konci už je Tom zlomený. Hudba se zjemňuje, stává se křehkou, téměř delikátní — a právě v tom je její krutost. Zpívat lehce ve chvíli, kdy je postava v troskách, je nesmírně náročné.

Pokud bych měl dát skutečnou radu, pak je to tato: Naplánujte si svou cestu. Nejen hlasově, ale i dramaticky. Musíte vědět, kam postava směřuje, a rozvrhnout si síly. Tom vyžaduje kontrolu, stylovou čistotu a velký herecký vklad. V průběhu večera se musíte stát někým úplně jiným a při tom si zachovat technickou suverenitu. A pokud si s tím nebudete vědět rady… zavolejte mi. (úsměv)

Dalším pozoruhodným projektem je vámi zmiňovaná Zimní cesta v choreografii Christiana Spucka s Berlínským státním baletem. Jaké je to uvádět Zimní cestu v takto inscenovaném, tanečně koncipovaném tvaru? 

V tomto případě nejde o písňový recitál s klavírem, ale o orchestrální verzi, která dává cyklu jinou barevnost i prostor. Většinu času se nacházím v orchestřišti, na scénu vstupuji jen v určitých momentech, takže nejsem dramaticky ponořen do děje tak, jak by tomu bylo v klasické inscenaci. Přesto jsem součástí celkového tvaru — v kostýmu, v líčení, jako prvek, který propojuje hudební a taneční složku večera. Spuckova choreografie je krásná a nesmírně citlivá. Nesnaží se doslovně ilustrovat text, nepřevádí jednotlivé obrazy do konkrétních situací. Spíše vytváří vlastní svět pohybu, který existuje paralelně s hudbou. Je to choreografie prostoru a zvuku, nikoli popis děje.

Když jsme u těch písňových cyklů, tuším, že jste provedl i Janáčkův Zápisník zmizelého…

Ano, to bylo ještě na škole v Chicagu v rámci mého magisterského studia. Chicago a Praha jsou partnerská města a v té době k nám přijel český vokální kouč, který s námi pracoval na českém repertoáru. Vybral jsem si právě Zápisník zmizelého a byl to pro mě zásadní moment. Byla to moje první zkušenost s českou hudbou i jazykem. Přiznávám, že chvíli trvalo, než jsem si na češtinu zvykl — její rytmus, měkkost i tvrdost souhlásek, specifickou melodiku řeči. Ale moc mě to bavilo. Janáček je v písních nesmírně pravdivý a syrový, nic neschovává za pouhou krásu tónu. Od té doby jsem provedl několik dalších českých písní a za dva roky mě čeká můj první Boris v Kátě Kabanové. Na to se opravdu těším.

Pojďme si něco povědět o roli, kterou budete zpívat teď v Praze, a tou je Parsifal. Co je podle vás klíčem k pochopení celé opery: soucit, vina, pokušení, nebo něco jiného?

Na Parsifala se opravdu těším, je to jednak můj debut v roli a zároveň i debut u vás. Je ale těžké jasně definovat, jak uchopit a vlastně i chápat operu jako celek. Dá se na ni nahlížet z mnoha úhlů — křesťanského, rytířského, symbolického nebo třeba buddhistického. Nicméně nejde o dílo založené primárně na ději. Spíše působí jako oratorium, jako duchovní cesta vyprávěná hudbou.

Proto se soustředím především na Parsifala samotného, na to, jak se jeho charakter vyvíjí a jak dává smysl světu kolem sebe. Vnímám to jako příběh proměny. První dějství je spíše mentální probuzení, postava se stává vědomou a schopnou vnímat a reflektovat. Ve druhém se dostává do fyzického probuzení, konfrontuje se s pokušením a sexualitou. A ve třetím prochází zkouškami a jde o probuzení duchovní. Dozrává, přijímá určitou podobu vůdce nebo, chcete-li, vykupitele. Je to vlastně cesta sebeurčení — postava si postupně vybírá, kým se stane. Ústředním tématem je podle mě soucit. Ne jako abstraktní idea, ale jako schopnost porozumět utrpení druhých a skutečně jim pomoci. Parsifal se učí, jak být tím, kdo dokáže nést odpovědnost za bolest světa — a to je na té roli nejpodstatnější.

A jak k vám Parsifal promlouvá hudebně? Čím se tato role liší od jiných wagnerovských postav, které jste ztvárnil? 

Předně jsem dosud zpíval jen menší wagnerovské role; tohle je můj první skutečně velký Wagner. Je mnohem hlubší, propracovanější. Mám pocit, že teď opravdu vstupuji do jeho hudebního světa — sleduju motivy, jejich proměny, jejich propojení. Je to skutečné ponoření do struktury hudby. Učím se, jak roli uchopit: jak zároveň deklamovat text, a přitom skutečně zpívat, jak tvořit fráze od lehkých pasáží přes mezzoforte až k hlasitějším vrcholům, jak budovat oblouk tak, aby působil přirozeně a zrale.

Bylo na této roli něco, co vás při studiu překvapilo, co jste zpočátku nečekal?

Původně jsem si myslel, že budu muset neustále zpívat velmi hlasitě, což je běžně zažitá představa o wagnerovských rolích. Ale jak se do partitury nořím, zjišťuju, jak mimořádně Wagner pro hlas psal. Orchestr často ustupuje do jemnější dynamiky právě ve chvíli, kdy zpívám. Je zřejmé, že chtěl, aby se zpívalo s kantilénou — téměř belcantovým způsobem, s lehkostí a oporou, nikoli s tlakem. To bylo pro mě jedno z největších překvapení při studiu této role.

Jak byste čtenářům popsal toto pražské nastudování?

Miluju divadlo a vždycky se snažím, aby moje postavy působily co nejreálněji. Nemám rád přehnaný patos ani melodramatická gesta. Dávám přednost tomu, když na jevišti stojí skutečný člověk, ne stylizovaná karikatura, a publikum má možnost sledovat živou bytost, která právě prochází určitou situací či vývojem. Divák si pak může do příběhu promítnout vlastní zkušenost. Když se nehraje příliš na efekt, organicky vzniká větší prostor pro imaginaci.

Tohle nastudování je velmi střízlivé, uzemněné. Můj Parsifal zde přichází na scénu jako dítě — a právě to je na něm krásné, protože sledujeme jeho růst. Nejsme svázáni nutně tradiční představou, jak by měla inscenace vypadat podle dobového kontextu. Důraz je kladen na přítomnost živých lidí na jevišti. Mám pocit, že v takovém pojetí může divák snadno uvěřit, že by takovou postavu mohl potkat i v běžném životě, že Parsifal není jen mytický symbol, ale člověk, který se postupně přibližuje skutečnosti. A právě to pro mě dává inscenaci sílu.

Kdy jste se rozhodl věnovat operní kariéře? Měl jste i nějaký „plán B“?

Až do nástupu na univerzitu jsem vlastně nevěděl, co opera opravdu je. Vyrůstal jsem ve venkovském prostředí, působil jsem jako kostelní pianista, zpíval ve sborech a hrál v kapele. Na univerzitu jsem nastoupil s tím, že chci studovat klavír jako vedlejší obor a podnikání jako hlavní specializaci. Zároveň jsem se přidal ke sboru, kde jsem se seznámil s vedoucí pěveckého oddělení. Ta se mě zeptala, zda bych se nechtěl věnovat zpěvu, a začala mi vysvětlovat, co všechno to obnáší — techniku, práci s hlasem, hudební svět opery. Do té doby jsem si pod pojmem „opera“ představoval spíš písně typu Sarah Brightman nebo Joshe Grobana. Teprve ona mi otevřela skutečný obzor. Všechno jsem začal chápat postupně: techniku, styl, disciplínu…

Vždycky jsem chtěl být hercem — lákala mě televize i film. Zároveň mě ale velmi přitahovala čísla a praktičtější plán do budoucna; účetnictví bylo vlastně mým původním vysněným záměrem. Dokonce jsem získal plné prospěchové stipendium, a tak jsem si řekl, že když mám možnost studovat umění bez finanční zátěže, chci tuto příležitost využít a věnovat se tomu, co mě skutečně naplňuje. A pokud by někdy nastala potřeba studovat něco jiného, našel bych si způsob, jak se uživit.

Pamatuju si na svůj první zážitek s operou, kdy jsme si s mým blízkým kamarádem pustili na DVD Turandot. Dodnes to považuju za jednu z mých klíčových vzpomínek. Když jsem pak přijel do Berlína, moje první práce byla po boku Barbary Frittoli, která na onom DVD zpívala Liu. Tyto zkušenosti pro mě byly zásadní; postupně formovaly mé rozhodnutí věnovat se opeře naplno.

Jste rád, že jste majitelem lyrického tenoru? Kdybyste si mohl na jeden den vyzkoušet jiný hlasový obor — mužský nebo ženský —, který by to byl a jaké role byste si vybral?

Především jsem šťastný, že jsem velmi všestranný tenor. Myslím, že tento typ hlasu i repertoáru odpovídá mé povaze. Široká škála rolí mi vyhovuje, pokud mám mezi projekty dostatek času, aby si hlas odpočinul a zregeneroval se. Pro mě je klíčová rovnováha — když ji dodržím, mohu se pohybovat napříč styly přirozeně.

Kdybych si ale mohl na chvíli vyzkoušet něco jiného, láká mě představa zazpívat titulní roli ve zmiňované Turandot. Miluju zvuk silného, „paprskovitě průrazného“ spinto sopránu, takový hlas mi vždycky přivodí husí kůži. Stejně tak mě fascinuje kontrastní energie hlubokého, uvolněného basu, který na jevišti působí klidně a suverénně, až líně, a ještě si během přestávky dojde na cigaretu. (smích)

Jak odpočíváte? Co vám pomáhá znovu najít rovnováhu po emoční a dramatické intenzitě operního jeviště?

Rád chodím do posilovny, beru to téměř jako hodinu meditace. Fyzický pohyb mi pomáhá vyčistit si hlavu. Jsem vášnivý městský chodec a miluju túry v přírodě. Když je to možné, zajdu si do spa, což mi také pomáhá se zklidnit. A pokud mám dost času na regeneraci, jdu si zatancovat a vyřádit se na pořádné techno party — ale jen tehdy, když vím, že si potom mohu dopřát klid. (smích) Také rád vařím s přáteli. Je to jiný druh sdílení než jeviště — intimnější, přirozený. A někdy je největším luxusem jen sedět na pohovce a nedělat vůbec nic.

Velmi důležité je pro mě i cestování za přáteli po světě. Změna prostředí, běžný život mimo divadelní svět, mě uzemňuje. Moji nejlepší přátelé mají farmu v Georgii, kam občas na týden zajedu nasát trochu farmářského vzduchu. Pomáhám tam, jak se dá — i když ve skutečnosti tam hlavně dobře jím, co oni uvaří. (smích) Ale právě ta jednoduchost, práce venku a čas s blízkými mě dokážou dokonale vyrovnat.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoli operní postavu na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste si povídali?

Rozhodně bych si vybral některou z výrazných ženských postav, třeba Carmen. Jsem si jistý, že by byla vášnivá a zároveň výborná tanečnice. Takové postavy mě přitahují svou energií, nezávislostí a vnitřní jiskrou. Rád trávím čas s ženami, které mají silnou osobnost a výrazný názor, proto si dokážu představit i večer s Despinou, Musettou či někým jako Lady Macbeth.

Divoké hrdinky operního světa jsou nepředvídatelné, autentické a neschovávají se za kompromisy. Právě v jejich spontánnosti, odvaze a temperamentu by mohl vzniknout opravdu inspirativní a zábavný rozhovor — a možná i nezapomenutelný večer.

Foto: archiv Matthewa Newlina, web Matthewa Newlina

Facebook X E-mail WhatsApp