Národní divadlo uvedlo operu anglického barokního skladatele Henryho Purcella Dido a Aeneas z roku 1689. Hudebně operu nastudoval v intencích tzv. poučené interpretace německý dirigent Michael Hofstetter, režie se ujala úspěšná filmová režisérka Alice Nellis.

Odborná literatura uvádí, že Henry Purcell zkomponoval tuto operu na základě objednávky penzionátu pro mladé šlechtičny v Chelsea, kde měla svoji premiéru. Během následujících dvou století však téměř upadla v zapomnění. Až v souvislosti s dvoustým výročím skladatelova úmrtí v roce 1895 se dočkala svého znovuuvedení a v první polovině dvacátého století byla příležitostně hrána, avšak v hudební úpravě vycházející z tehdejší interpretační praxe. O vzkříšení původní podoby této opery se nezasloužil nikdo jiný než skladatel Benjamin Britten, který ji v roce 1951 dirigoval v Londýně. Následovala řada uvedení i gramofonových nahrávek, ta z roku 1961 dirigovaná Charlesem Mackerrasem se dokonce prostřednictvím Supraphonu dostala i k českým zájemcům o barokní hudbu. V uplynulých desetiletích byla opera v České republice několikrát uvedena i scénicky, nyní tedy doputovala i do Prahy.

Dramaturgie opery Národního divadla vědoma si toho, že Purcellovo hudební drama má stopáž pouhých 60 minut, hledala cestu, jak učinit představení svojí délkou pro diváky přijatelným. Zvolila řešení ne právě nejšťastnější: Vložila do děje části jiného Purcellova díla, semi-opery Královna Indiánů, které byly scénicky realizovány jako představení pro protagonisty opery, tedy jako ‚divadlo na divadle‘. Pro celkové vyznění večera to byl prvek retardující, evokující pastýřskou scénu z Čajkovského Pikové dámy. Děj opery Dido a Aeneas probíhá poměrně rychle, má svůj rytmus, který je vložením jiné hudby i jiného, navíc poměrně zmateného příběhu narušen. Ačkoliv jde o hudbu stejného skladatele, je formálně jiná a se stylem opery nesouzní.

Nejvýraznějším pozitivem nové premiéry je hudební provedení. Byť po prvních taktech předehry, intonačně poněkud nejistých a pro divákovo ucho, navyklé v prostorách Stavovského divadla zvuku mozartovského obsazení orchestru, poněkud překvapivých, bylo záhy zřejmé, že dirigent Michael Hofstetter dokáže Purcellovu průzračnou hudbu interpretovat s potřebnou vřelostí a dramatičností. Orchestr, složený z členů orchestru Národního divadla a Collegia 1704 hrál pod jeho vedením citlivě a zaujatě.

Sólistické obsazení bylo vyrovnané a na výši svých úkolů. Představení dominovala nejen rozsahem pěveckého partu, ale i interpretací představitelka Dido Markéta Cukrová. Uplatnila svou velkou zkušenost v oblasti barokní hudby, její hlas zněl příjemně ve všech polohách a zejména závěrečnou árii When I am laid přednesla s niternou vřelostí. I představitelka Belindy Jekatěrina Krovatěva zpívala krásně v obou rolích, které v inscenaci ztvárňuje. Z mužských rolí stylovou interpretací zaujal zejména Tomáš Šelc, vystupující ve dvou rolích v přidaných scénách z Purcellovy semi-opery Královna Indiánů. V roli Aenea vystoupil velmi talentovaný Lukáš Bařák, hlasově dobře disponovaný, způsobem tvoření tónů přece jen zakotvený v opeře pozdějších období. Výraznou devizou inscenace je slovinský tenorista Aco Bišćević, vystupující jako Čarodějnice a Věhlas, nejen stylově čistým přednesem, ale i schopností pěvecké karikatury a hereckého výrazu. Jako Druhá dáma zaujala barevným sopránem Magdaléna Hebousse. Spolehlivé výkony odvedly i Lenka Pavlovič a Marie Šimůnková jako Druhá a Třetí Čarodějnice.

Velké uznání zaslouží komorní sbor Collegium Vocale 1704. Sborové vstupy mají v Purcellově opeře významnou roli, děj komentují i dovyprávějí. Ač pěvci někdy zpívali z rozličných pozic, kdy například dámy byly na jevišti a pánové v lóžích, zněly sborové scény kompaktně, ve vyvážených proporcích, v dokonalém ladění i kvalitě zvuku.

Režií inscenace byla pověřena Alice Nellis. Po její velmi problematické Prodané nevěstě bylo publikum připraveno na cokoliv. Tentokrát však režisérka upustila od jakýchkoliv nápadů, které by operu ‚vylepšily‘, naopak se dá říci, že její režie je velmi krotká. Vede postavy v pohybové stylizaci konvenující hudebnímu stylu. Až v závěrečném duetu, v konfliktu mezi hlavními postavami, tento styl opustila. Protagonisté jednali zcela realisticky, nestylově s ohledem na předchozí koncepci. Vnucuje se otázka, zda to opravdu byl záměr režisérky, či zda takto dotvořili své postavy interpreti. Také není jasné, proč Dido zůstává na začátku druhého jednání na jevišti, a vyslechne tak záměry Čarodějky.

Scéna Matěje Cibulky evokuje principy barokního divadla, podobně i kostýmy Kateřiny Štefkové. Sladit stylizaci baroka s prvky současnosti není jednoduché a oba výtvarníci se svého úkolu zhostili víceméně úspěšně. Nicméně barokní divadlo bylo divadlem kouzel a překvapení. Těch se divákovi dostalo pouze v podobě artistky vznášející se nad jevištěm. V tomto smyslu byl vklad videoartu, jehož autorem byl Michal Mocňák, zanedbatelný. Naproti tomu některé kostýmy ve vložených scénách z Královny indiánů byly tak výrazné, že divácký dojem z nich mohl zastínit vnímání vlastní opery. V Královně Indiánů se také uplatnil balet v choreografii Kláry Lidové.

Vložením scén z Purcellovy semi-opery Královna Indiánů se podařilo představení o deset minut prodloužit, nicméně skutečnost, že diváci odcházejí z divadla po představení v délce odpovídající dětskému představení, nevystavuje Národnímu divadlu dobrou vizitku. Opera Dido a Aenes navíc nezapře, pro koho byla komponována. I dnes je tato opera ideálním titulem zejména pro představení studentů uměleckých škol. Bylo by bývalo vhodné doplnit ji druhým titulem, aby tak vznikl plnohodnotný operní večer. Reakce publika byla zdvořilá, ovace se nekonaly.

foto: ND / Serghei Gherciu

Facebook X E-mail WhatsApp