Charismatického basbarytonistu Lukáše Bařáka není třeba dlouze představovat. Pražské Národní divadlo je jeho domovskou scénou řadu let, pravidelně však hostuje také v Brně a spolupracuje s předními českými orchestry. Kromě pozoruhodně barevného hlasu je nepřehlédnutelným i díky přirozeně výraznému hereckému projevu. O svých uměleckých výzvách, inspiracích i nejnovější roli v Purcellově opeře Dido a Aeneas, která zažije premiéru ve Stavovském divadle 15. ledna 2026 v hudebním nastudování Michaela Hofstettera a v režii Alice Nellis, mluví v následujícím rozhovoru.

V Národním divadle v této sezóně vystupuješ v devíti rolích z devíti různých oper, k nimž brzy přibude desátá. Další produkce máš také v Brně a v Ostravě. Jako člověka se špatnou pamětí mě nejvíc fascinuje množství textu, které si musíš osvojit. Praktikuješ techniky na podporu paměti, absolvoval jsi v tomto směru nějaké kurzy, nebo je to podle tebe spíše dar? 

Vlastně je to poměrně prosté. Od svých patnácti let, kdy jsem se začal systematicky věnovat opeře, se neustále učím nové partitury a znovu si opakuji ty staré. Paměť je tak v permanentním tréninku. Dokonce mám pocit, že se dnes učím rychleji než dřív. Samozřejmě každý to má jinak – někdo si text osvojí téměř okamžitě, jinému to trvá déle. Já se pohybuji někde uprostřed této škály, ale právě díky tomu nepřetržitému procesu učení zůstává paměť stále v kondici. Uvidíme, jaké to bude v budoucnu, ale zatím jsem vděčný, že se zásadními problémy v tomto směru zápasit nemusím.

Oněch deset oper připravovalo devět různých režisérů a režisérek. Nestává se ti někdy, že se ti jejich koncepce pletou? 

Setkal jsem se s tím vlastně jen výjimečně – typicky ve chvíli, kdy mám současně na repertoáru stejný titul ve dvou různých operních domech. Nejvýrazněji to bylo u Bohémy, kterou jsem v jedné sezóně uváděl ve dvou odlišných režijních pojetích: jedno připravil Ondřej Havelka, druhé Magdalena Švecová. Právě v takových případech ale velmi pomáhá samotná rozdílnost scénického řešení, která inscenace jasně a přehledně oddělí. Jsou samozřejmě momenty, které je potřeba si pokaždé znovu připomenout a těsně před představením vyzkoušet – typicky konkrétní pohybové detaily, jako je taneční číslo nebo třeba šermířský souboj ve čtvrtém jednání. Mimo tyto technické pasáže se mi ale jednotlivé koncepce nepletou, což mě upřímně těší.

Velkou roli v tom podle mě hraje moje pohybová průprava z dětství. Od osmi let jsem se věnoval folklornímu tanci, kde bylo nutné pamatovat si různé choreografie i jejich přesné uspořádání v prostoru. Tahle zkušenost mi dnes výrazně pomáhá v orientaci v inscenacích i v uchovávání režijních detailů.

Větší stres než z pohybu či hereckých akcí jsem paradoxně zažil s Papagenem, kterého jsem zpíval už ve čtyřech různých inscenacích a pokaždé s jiným mluveným textem v próze. Tam člověk musí neustále hlídat, co všechno má říct, a v jakém pořadí, což je někdy náročnější než jakýkoli choreografický detail.

Jsi nositelem krásně barevného, plného hlasu, ale další věc, kterou na tobě obdivuji, je tvá precizní deklamace zpívané němčiny. Během studia ve Vídni vás prý v tomto ohledu „cepovali“. Mohl bys přiblížit, jak taková práce probíhala? 

Předně moc děkuji za kompliment. Jsem nesmírně vděčný za možnost studovat ve Vídni u profesorky Margit Klaushofer a dalších skvělých pedagogů, nicméně právě jí vděčím za to, že moje zpívaná němčina dnes zní tak, jak zní. Samozřejmě je stále co zlepšovat a musím si neustále hlídat, abych byl co nejpreciznější a co nejblíže autentické německé výslovnosti. To nejcennější, co mi profesorka Klaushofer předala, byla mimořádně důsledná a detailní práce s textem. Nepřehlížela jedinou chybu, kterou jsem zpočátku dělal. Díky jejímu systematickému vedení jsem pochopil, jak se správně tvoří jednotlivé vokály a jak je ve zpěvu bezpečně najít. Právě to mi dalo nástroje, díky nimž si dnes dokážu pomoci sám a na své němčině dál cíleně pracovat.

Co na tom bylo nejnáročnější?

Zcela jistě zavřené a přehlasované vokály. Těch má němčina celou řadu, zatímco v češtině se s nimi prakticky nesetkáváme. Jejich správné uchopení a osvojení považuji za jedno z největších úskalí, s nimiž se čeští zpěváci v německém repertoáru obecně potýkají. Je potřeba tyto hlásky nejprve bezpečně najít v běžném mluveném projevu a teprve poté je přenést do zpěvu. Vedle vokálů hrají důležitou roli také koncovky slov a vůbec práce s artikulací na jejich začátcích – zejména u souhlásek jako K a T, které musí znít „skutečně německy“. Právě kombinace důsledné práce s vokály i souhláskami je podle mě klíčem k autentické, srozumitelné a stylově přesvědčivé deklamaci německého textu.

Před Vánoci jsi vystoupil na koncertu pro UNICEF v Honeggerově Vánoční kantátě, která je ve frankofonních zemích stejně populární jako u nás Rybova mše. V Česku ji bohužel slýcháme podstatně méně. Bylo to tvoje první setkání s hudbou tohoto švýcarského mistra? Jakým způsobem k tobě Honeggerova hudba promlouvá?

Vystoupit na koncertu pro UNICEF byla krásná příležitost. Myslím, že volba díla byla mimořádně šťastná i proto, že dětské sbory, které v kantátě účinkují, vnesly do celého večera zvláštní světlo a velmi autentickou vánoční atmosféru. Pro mě osobně to byl nevšední a silný zážitek – o to cennější, že šlo o moje první setkání s tímto dílem. Vánoční kantátu jsem do té doby neznal a byl jsem rád, že jsem ji mohl poznat doslova zevnitř, skrze vlastní účast.

Nechtěl bych se pouštět do obecnějších soudů o Honeggerově tvorbě, to by vyžadovalo delší čas i hlubší studium. Pokud ale mohu mluvit konkrétně o této kantátě, vnímám ji jako velmi hluboké a silné dílo. Má v sobě výraznou poetiku, určitou snovost a především naději, která se mnou silně rezonovala – spolu s melodiemi, jež Honegger v kantátě používá. Pro mě to byla velká radost i z osobních, rodinných důvodů. Jsem velmi vděčný orchestru FOK za tuto příležitost i za celkový umělecký a lidský zážitek a Aleně Kunertové, která je nejen moje manažerka, ale i člověk, který mě celou mou kariéru již od studií podporuje a věří mi. 

Nyní tě čeká titulní role v Purcellově opeře Dido a Aeneas, jednom z vrcholů raného hudebního divadla. Barokní repertoár přitom – alespoň v současné době – nepatří mezi tvé domény. Myslíš, že máš pro roli Aenea vše potřebné? „Obstojíš“ vedle specialistky na starou hudbu, jakou bezesporu je Markéta Cukrová? 

Na premiéru Purcellovy opery Dido a Aeneas v Národním divadle se velmi těším. Je pravda, že barokní repertoár v současnosti nepatří k oblastem, jimž bych se věnoval systematicky, rozhodně to ale není proto, že by mi byl cizí nebo že bych k němu neměl vztah. Spíše jde o to, že v běžném divadelním provozu na něj nebývá tolik příležitostí, což mě osobně mrzí.

O to vděčnější jsem za možnost si tento svět znovu vyzkoušet. Už během studia ve Vídni jsem se setkával s barokními áriemi, takže návrat k tomuto repertoáru vnímám jako přirozený krok. Velkou motivací je pro mě také spolupráce s kolegy, kteří jsou mi v tomto směru výraznou inspirací. Věřím, že právě díky nim – a samozřejmě také díky dirigentovi Michaelu Hofstetterovi a režisérce Alici Nellis – vznikne inscenace, která bude nejen hudebně přesvědčivá, ale která dokáže diváky skutečně oslovit, potěšit a nadchnout.

Roli Didony měla původně zpívat tvoje žena, mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, která musela účinkování kvůli těhotenství odříct. Bylo ti to líto? Přece jen není mnoho oper, v nichž si mohou mezzosoprán a basbaryton vzájemně vyznávat romantické city…

Možnost vytvořit operní pár je vždy něčím zvláštním a v našem případě je to navíc vzhledem k našim hlasovým oborům spíše vzácnost. Inu, samozřejmě nás to oba mrzelo – přece jen bychom se v tak výjimečné inscenaci potkali společně na jevišti velmi rádi. Zároveň ale věřím, že se nám tahle příležitost může ještě někdy v budoucnu vrátit. Pokud inscenace zůstane na repertoáru delší dobu, třeba se dočkáme chvíle, kdy si obě role budeme moci vychutnat společně – se vším, co k této láskyplné a zároveň tragické zápletce patří.

V době, kdy tento rozhovor vzniká, jsi už několik dní otcem. Můžeš se podělit o své pocity? A očekáváš, že se něco změní ve tvém přístupu k operním rolím, v nichž jsi zároveň otcem i na jevišti?

Je to pro mě vůbec ta nejkrásnější role, na kterou jsem se nesmírně těšil. Pocity jsou nádherné – s ženou jsme šťastní, samozřejmě trochu unavení, ale o to víc si užíváme výjimečné vánoční období, které letos prožíváme poprvé ve třech. Postupně se sžíváme se vším novým, co k tomu patří, a je to velmi intenzivní a obohacující zkušenost.

Co se týče operních rolí, zatím jsem žádnou vysloveně otcovskou postavu neztvárnil. Věřím ale, že tenhle nový životní vklad mi jednou výrazně pomůže – že budu schopen takovou roli naplnit po emoční stránce mnohem hlouběji a pravdivěji. Už teď se vlastně těším na okamžik, kdy se podobná příležitost objeví a já budu moci do jevištního příběhu vložit vlastní, čerstvě nabytou zkušenost.

Je to už delší čas, co ses v Praze naposledy představil jako interpret písňového repertoáru, v němž jsi ostatně velice přesvědčivý. Je to záměr, nebo prostě nepřišla vhodná příležitost? A u čeho si tvůj hlas nejlépe odpočine, pokud to nejsou právě písně?

Je pravda, že písňovému repertoáru jsem se v poslední době příliš nevěnoval. Rozhodně to ale nebylo vědomé rozhodnutí ani projev nezájmu. Spíše se ukázalo, že při intenzivním divadelním provozu je velmi náročné najít dostatek času na opravdu důkladnou přípravu písňového programu, která je pro tento žánr naprosto klíčová. Přesto věřím, že se vhodná příležitost znovu objeví a že se k písňovému repertoáru vrátím – rád a s plným soustředěním. Co se týče odpočinku, myslím, že každý hlas si nejlépe odpočine v momentě, kdy na chvíli nemusí vydat jediný zvuk a může se ponořit do ticha. Tak to alespoň funguje u mě. Někdy zkrátka méně znamená více.

Jak vnímáš okamžik, kdy hlas dozraje pro určitou roli, a jak poznáš, že ještě musíš počkat – i když po té roli toužíš?

Nejjednodušeji řečeno to poznám tak, že si po představení řeknu: klidně bych to mohl zpívat ještě jednou. To je ideální stav. Samozřejmě je to určité zjednodušení, ale v jádru velmi výmluvné. Člověk v takové chvíli cítí, že má nad rolí nadhled, že se v ní může svobodně pohybovat a že si s partem může příslovečně „dělat, co chce“, aniž by šel na hranici svých možností.

Role, po nichž toužím, jsou většinou dramatičtějšího charakteru. Zároveň ale vím, že kdybych se do nich pustil příliš brzy, přeskočil bych důležitou fázi vývoje, kterou si hlas musí projít. Ten proces nejde uspěchat. Je potřeba dát hlasu, ale i mysli čas, aby dozrály přirozeně – teprve potom má smysl se k vysněným rolím přiblížit a jednou je zpívat s jistotou, klidem a plnou odpovědností.

Přece jen se dostáváš do věku, kdy tvůj hlas je pevně zakotven a měl bys mít celkem jasnou představu, kam se bude vyvíjet. Jak to vnímáš? Uslyšíme tě někdy třeba jako Jochaanana?

Nejsem si úplně jist, že Jochanaan je role, která se dá plánovat, k tomu se musí sejít spousta okolností, což by bylo na dlouhé povídání. Nicméně si myslím, že by to mohla být jedna z rolí, kterou bych po čtyřicítce zpívat mohl, takže času mám zatím dost. Před tím bych si rád vychutnal nějaké komické postavy v belcantu, případně více Pucciniho repertoáru. Chci si nejdřív nechat prostor pro růst a nasbírání zkušeností, aby taková dramatická role mohla přijít v pravý čas a s plnou jistotou.

Jak bys ty sám popsal svůj hlas?

To je otázka, na kterou se mi odpovídá velmi obtížně a vlastně bych se jí i trochu rád vyhnul. Každý z nás totiž vnímá svůj vlastní hlas jinak – a to na základě celé řady zpětných vazeb, které během práce dostává. Záleží na akustice divadla či zkušebny, na zkušenostech z nahrávek, i na spolupráci s dirigenty a korepetitory. Právě z těchto různých pohledů si postupně skládáme vlastní obraz o svém hlasu.

Je ale důležité si uvědomit, že divák vnímá pěvce vždy trochu jinak než on sám. To, co z něj vychází na jevišti, urazí „dlouhou“ cestu přes orchestr a někdy i kulisy, než dorazí k divákovým uším. Popis hlasu je proto vlastně vždy zčásti abstraktní; nelze ho přesně zachytit slovy, protože situace na jevišti se neustále mění. Já svůj hlas vnímám spíše jako součást širšího celku, který má na jevišti fungovat v souhře s orchestrem, prostorem a hereckým projevem. Právě tato kombinace, pokud je správně vyvážená, by měla působit přirozeně a přesvědčivě.

Jsi rád, že jsi basbaryton? Kdyby sis mohl zazpívat nějakou roli z jiného oboru, kdo by to byl?

Ano, jsem rád, že mám právě takový hlas, jaký mám – umožňuje mi zpívat krásné operní role, které mě naplňují. Kdybych si ale přece jen mohl vyzkoušet něco jiného, sáhl bych po tenorových postavách z Pucciniho oper. Ty mě dlouhodobě fascinují a láká mě možnost prožít jejich hudební i dramatickou intenzitu z jiného úhlu.

Vystupoval a vystupuješ v několika inscenacích tzv. režijního divadla. Jak ho vnímáš? 

Myslím, že budu opakovat názor mnoha mých kolegů, když řeknu, že je jedno, zda je opera inscenována moderně nebo historicky – pokud se hraje o tom, o čem se zpívá, inscenace má estetickou kvalitu a scéna podporuje pěvce. Vytváření jiného příběhu s textem a hudbou, která byla už byla autory nějakým způsobem zamýšlena, je často velmi složité. Neříkám, že je to nemožné, nebo že takto nemůže vzniknout silný zážitek. Hodně záleží na konkrétním titulu, možnostech divadla a také na tom, zda má jít o titul, který zůstane dlouhodobě v repertoáru, či spíše o jednorázový projekt, jako tomu bylo například u projektu Musica non grata.

V Praze je podle mě skvělý model, že můžeme divákům ukázat Rusalku v různých pojetích: ve Státní opeře klasicky pohádkovou, v Národním divadle z odlišného, modernějšího úhlu. Obzvlášť dnes je názorů z řad publika mnoho a každý má svou představu o tom, jak by opera měla vypadat.

A máš v sobě nastavené nějaké hranice, za něž bys nešel, ať už by byl pokyn z režie jakýkoliv?

Tou by byla celková nahota. Jinak jsem otevřený mnoha experimentům, pokud mají smysl a podporují celkový prožitek inscenace.

Kdy jsi naposledy měl v divadle husí kůži, ať už v hledišti nebo na jevišti?

Naposledy při několika scénách z Manon Lescaut ve Státní opeře. Ty okamžiky mě opravdu zasáhly – hudba, zpěv a herecký projev kolegů ve mě dokázaly vyvolat intenzivní emoce, které se nedají popsat jinak než právě tímto výrazem.

Kdybys mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem by ses s ní či ním chtěl bavit?

Tak předně bych v současném náporu chtěl najít volný večer, kdybych si mohl s někým vyrazit na sklenku vína. (smích) To v blízké době nevnímám jako moc reálné. A až si ten čas najdu, vybral bych si Zuzanku a Figara. Myslím, že bychom se bavili úplně o všem – oba mají skvělý smysl pro humor a dokážou si udělat srandu ze všeho i ze všech. Takový večer by byl jistě plný smíchu, nápadů a lehkosti, která je v operním světě často jen těžko zachytitelná, natožpak se sklenkou vína!

Foto: Tamara Sofig, facebook Lukáše Bařáka, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp