PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Operní líheň. Tak nazývá Smetanova Litomyšl nový projekt, ve kterém se jí protíná pozornost odkazu slavného rodáka, klasika české hudby, s vědomým systematickým vytvářením prostoru pro mladé interprety. Ti mají letos za úkol nastudovat a ve dnech 23. až 25. června představit Hubičku Bedřicha Smetany – jeho šestou operu, dojemnou, lyrickou i komickou, premiérovanou před sto padesáti lety a od té doby milovanou jako národní dílo navazující svým duchem na Prodanou nevěstu. Za mnohaměsíční přípravou mladých pěvců, studentského orchestru a místního sboru stojí dirigent Jakub Klecker a s ním režisérka Magdalena Švecová, která v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje přípravu projektu, ale také uvažuje třeba nad tím, proč se někteří režiséři Smetanově operní tvorbě vyhýbají.

Wagnerova opera Parsifal je dílo mimořádné v mnoha směrech a především je jako takové vnímal sám autor. Bylo jeho dílem posledním a Wagner si nepřál, aby bylo uváděno jinde než v jeho divadle v Bayreuthu. Považoval je za sumu svých filozofických názorů, za dílo téměř posvátné, jak ostatně vyjádřil i v jeho podtitulu Slavnostní hra zasvěcení. Státní opera uvedla Parsifala v nastudování německého týmu, režiséra Andrease Homokiho a dirigenta Markuse Poschnera. Premiéra se uskutečnila 26. března.

Těžko bychom u nás či na Slovensku hledali někoho, kdo by nikdy neslyšel o operním pěvci Štefanu Margitovi. Rodák z Košic si na nejprestižnějších operních scénách světa získal uznání kritiků i publika především v operách Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Právě s Wagnerem se nyní loučí: postava Logeho ve Zlatu Rýna, kterou poprvé ztvárnil v roce 2008 v San Francisku, bude jeho rozloučením s operou. Nové nastudování opery v režii Slávy Daubnerové a pod taktovkou Roberta Jindry uvede Národní divadlo 12. února 2026. Se Štefanem Margitou jsme hovořili nejen o této ikonické roli, ale třeba i o tom, jak vydržet zpívat do pozdního věku.

Málokterý český umělec se ve světě prosadil s takovou samozřejmostí jako basbarytonista Adam Plachetka. Za dvě dekády ušel cestu z Pražské konzervatoře až na ta nejzářivější světová pódia. Plachetka však není jen interpretem velkých rolí, ale především ambasadorem české kultury, který s propojuje světové hudební metropole s domácí scénou. Nyní před ním leží nová velká výzva, kterou je Wotan v novém nastudování Wagnerova Zlata Rýna v Národním divadle. Nejen o ní je následující rozhovor.

Národní divadlo uvedlo operu anglického barokního skladatele Henryho Purcella Dido a Aeneas z roku 1689. Hudebně operu nastudoval v intencích tzv. poučené interpretace německý dirigent Michael Hofstetter, režie se ujala úspěšná filmová režisérka Alice Nellis.

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Orchestr umístěný na jevišti už v předehře předvedl monumentální zvuk, který mu orchestřiště běžně nedovoluje, a zdálo se, že fyzické vyvýšení hráče pozvedlo i hudebně.“

„Sopranistka sázela především na velké tóny, které navíc uměle zatmavuje a dobarvuje.“

„Ústřední árii Casta diva chyběla lehkost, pěvecký nadhled, ale i něha a meditativní charakter.“

Pražské Národní divadlo uvedlo v úterý 18. listopadu ve Státní opeře koncertní verzi Belliniho opery Norma, vrcholu belcantového repertoáru. Vsadilo na dirigentský um šéfa tohoto operního domu (Hermann Bäumer) i pěvecké hvězdy ze zahraničí (Marigona Qerkezi). Dílo tak bylo hudebně skutečně monumentální – a to natolik, že úplně zapomnělo právě na zásady belcanta, na němž Norma stojí.