Málokterý český umělec se ve světě prosadil s takovou samozřejmostí jako basbarytonista Adam Plachetka. Za dvě dekády ušel cestu z Pražské konzervatoře až na ta nejzářivější světová pódia. Plachetka však není jen interpretem velkých rolí, ale především ambasadorem české kultury, který s propojuje světové hudební metropole s domácí scénou. Nyní před ním leží nová velká výzva, kterou je Wotan v novém nastudování Wagnerova Zlata Rýna v Národním divadle. Nejen o ní je následující rozhovor.

Na podzim jste se vrátil do Metropolitní opery jako Leporello v Donu Giovannim a následně jste tam ztvárnil i Escamilla v Carmen. Kritika o vás psala jako o legendě Metropolitní opery. Jaký je to pocit?

No, trochu mi zatrnulo. Říkal jsem si, kolik času mi s takovým titulem asi ještě zbývá. (smích) Taky mám dojem, že jsem předevčírem byl začínající a nadějný, a vůbec netuším, kam se podělo těch dvacet let!

V Met vystupujete s přestávkami již deset let. Jak se tato první operní scéna za tu dobu změnila? Uchovává si svou pověstnou péči o zpěváky?

Zatím jsem v New Yorku od debutu vynechal jen jednu sezónu – tu, která se zrušila kvůli pandemii, před kterou jsem vlastně divadlo „zavíral“. Přijel jsem na záskok na Così fan tutte, protože kolega musel z rodinných důvodů zrušit poslední dvě představení. Já měl závazky v Praze, které už ale kvůli opatřením nemohly proběhnout. Skočil jsem tedy na letadlo, protože se zdálo, že v Americe se nic neděje. Odzpíval jsem první představení a ukázalo se, že žádné další už nebude, protože se další den zavřela i celá Broadway. 

Met se změnila, jako asi všechno. Po znovuotevření jsou striktnější nařízení a protokoly, ač se částečně pomalu zase rozvolňují. Řekl bych, že starost o zpěváky vždy víc na osobní než na institucionální úrovni. A ta trvá. V kanceláři je tým, který nám je oporou, i když i ten se od mé první sezóny vlastně celý obměnil.

Pokud to vezmeme čistě ekonomicky, vyplatí se finančně v Met vystupovat, když přihlédneme k úrovni nákladů na život v New Yorku, nebo jde ve velké míře o prestiž, nikoliv o výdělek? 

Bylo by rouhání si stěžovat na finance. Naštěstí už mám o dost lepší honoráře než na začátku, ale rozhodně můžu říct, že jsem rád, že nezačínám dneska, protože s tehdejšími honoráři by si člověk při aktuálních newyorských cenách už musel celkem dost hlídat náklady.

Jeden váš kolega se vyznal, že velikou předností Met je její kantýna, nejen díky kvalitě občerstvení, ale i ve smyslu jakéhosi „melting pot“, kde se všichni scházejí. Jak to vnímáte vy a jakou další silnou stránku Met má, o které třeba posluchači neví?

Kantýna je pořád dobré místo na setkávání se s kolegy. Bohužel i ta se po pandemii nevrátila v plné míře do předchozího provozu, takže sama nabídka už tak výjimečná není. Nicméně je fajn, že se tam dá kdykoli zajít a téměř vždycky tam potkáte někoho, s kým si chcete popovídat. Řekl bych, že největší síla Met je v ohromném technickém zázemí a téměř nulových limitech pro produkce, když s náročností počítá rozpočet. To je ale asi něco, co běžný divák vidí na první pohled…

O vašem hlasu toho bylo napsáno opravdu hodně a jeho kvality nikdo nezpochybňuje. Jak byste ho popsal vy sám?

(smích) To je doslova otázka na tělo. Myslím, že by na ni měli i nadále odpovídat raději ostatní. Já můžu říct, že jsem měl štěstí jak na zdravé a silné hlasivky, tak na pedagogické vedení pana profesora Luďka Löbla. Bez obojího bychom dnešní rozhovor nedělali.

Vystupoval jste po celém světe zejména v Mozartovských úlohách či rolích vrcholného bel canta. Nyní vás čeká váš první „velký“ Wagner, konkrétně Wotan v novém nastudování Zlata Rýna v Národním divadle. Jak se na svého prvního Wotana těšíte?

Vždycky zdůrazňuju, že se jedná jen o Wotana ve Zlatu Rýna a dál se zatím rozhodně nechystám pokračovat. Wotan ve Valkýře i v Siegfriedovi je úplně jiná písnička a na tu mám zatím plno času. Až budoucnost ukáže, zda se k nim vůbec někdy propracuju. Zlato je ale lyričtější zpívání, na které už si troufnout můžu, a myslím, že přichází v kontextu ostatních rolí přesně ve správné chvíli.

Jak poznáte, že váš hlas již dozrál do role? A jak naopak poznáte, že si na roli musíte ještě počkat, jakkoliv po ní toužíte?

Pan profesor mě vychoval k velké opatrnosti. Na začátku kariéry jsem odmítnul více zajímavých rolí na dobrých scénách, protože to na mě bylo brzy. Kdybych nějakou takovou roli přijal, vyslal bych tím i nebezpečný signál ostatním divadlům. Naštěstí pro mě pak převážily nabídky na Mozarta, které mi daly čas zrát. Vývoj hlasu se nedá uspěchat. Už se v oboru pohybuju dost dlouho, abych viděl mladé senzace přicházet i odcházet. Sám si tedy nové kroky důkladně rozmýšlím a snažím se každou novou roli zařadit do kalendáře jen jednou, abych si ji vyzkoušel a pak mohl zhodnotit, zda ji chci reprízovat. Doposud jsem se spletl více jen dvakrát. Jednou jsem věděl, že je brzy, ale kamarád mě o roli žádal, na jeden koncert, což mi přišlo jako neškodná varianta a moje podezření se potvrdilo, aniž by hlas utrpěl. Podruhé jsem to sám nečekal a vrátil jsem se díky té zkušenosti na zem a zvolnil tempo posunu k dramatičtějším rolím. 

Jak vypadá vaše studium Wotana? Jdete nejdříve po klavírním výtahu a čisté intonaci, nebo si nejdřív analyzujete psychologický profil postavy a až pak do něj „vléváte“ hudbu? Nebo je to ještě jinak?

V tomhle konkrétním případě jsem si dříve studoval mytologii, okolnosti a Wagnerovy úpravy. Sice Prsten znám jako divák a posluchač, ale figuruje v něm tolik postav, že jsem si v první řadě chtěl ujasnit jejich vztahy. Hudebně jsem roli studoval na podzim ve volném čase v New Yorku. Aranžovacím zkouškám pak předcházely ještě společné hudební v Národním divadle. 

Nové Zlato Rýna bude bezesporu sledovanou inscenací jednak kvůli vašemu debutu, ale i díky tomu, že se v tomto nastudování s operou loučí Štefan Margita. (S ním KlasikaPlus.cz rovněž přinese rozhovor – pozn. ed.) Předpokládám, že to není vaše první spolupráce. Můžete na některé zavzpomínat?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel a byl jsem hodně překvapen, když jsem si uvědomil, že se v opeře potkáváme poprvé a Štefan mi to sám potvrdil. Jinak se ale známe dlouho a na koncertech jsme se protnuli mnohokrát. Poprvé jsme se setkali už když jsem byl na škole, nebo těsně po absolutoriu, kdy jsme byli s Kačkou (Kněžíkovou, manželkou Adama Plachetky – pozn. red.) přizváni jako „mladí a nadějní“ na Štefanův koncert v Karlových Varech. Už tam na mě zapůsobil úžasně otevřeným a vstřícným dojmem a věřím, že jsme si vzájemně padli do noty na první dobrou. 

Můžete naznačit něco o připravované inscenaci? Jaká je vize režisérky Daubnerové a dirigenta Jindry?

My nesmíme ani naznačovat! (smích) Vlastně nevím, co prozrazovat můžu. Asi nic nepokazím, když řeknu, že inscenace bude vizuálně moderní, ale vztahově a dějově tradiční. S Robertem (dirigent Robert Jindra – pozn. red.) máme na interpretaci Wagnera velmi podobné názory, takže s hudební stránkou jsem také spokojen a doufám, že budou i diváci. 

Svět se zrychluje, pozornost lidí se zkracuje na vteřiny. Má opera jako Zlato Rýna se svými 150 minutami šanci zůstat relevantní, aniž by se musela podbízet moderním trendům?

Řekl bych, že je relevantní právě proto. V poslední době jsem se nad touhle otázkou zamýšlel vícekrát. Zároveň jsem ale z více nezávislých zdrojů z různých zemí a prostředí slyšel názor, že právě kvůli překotné době, přehlcení smyslů a roztříštěné pozornosti mají potřebu si občas na operu zajít a nechat na sebe pár hodin působit jen jedno dílo. 

Můžeme vnímat tuto roli jako novou epizodu ve vašem profesním životě? Budou následovat Scarpia, Macbeth, Jochanaan? 

Neřekl bych vyloženě novou epizodu, ale další krůček v postupném vývoji. Už delší dobu mám dojem, že se můj hlas posouvá do většího repertoáru a snažím se opatrně, leč pravidelně zkoušet nové role. V posledních letech to byl například Balstrode v Peteru Grimesovi, Prus ve Věci Makropulos, Alfio v Sedláku kavalírovi, Tonio v Komediantech nebo Escamillo v Carmen. Zatím se zdá, že je to cesta nastoupená správně. Uvidíme, kam mě dovede budoucnost. Macbeth je velká výzva, ale Scarpiu nebo Jochanaana si v příštích cirka pěti letech představit dovedu. 

Když už jste zmínil Josefa Pruse, jehož jste ztvárnil na loňském festivalu Janáček Brno (reflexe ZDE)… Co vy a Janáček? Je to cesta, která vás i nadále láká?

Janáček nebyl pro můj hlasový obor příliš štědrý. V Brně jsme při příležitosti sta let od premiéry nastudovali společně s manželkou ještě Lišku Bystroušku. A řekl bych, že tím se moje možnosti co do zajímavých rolí v Janáčkových operách téměř vyčerpaly. Zbývá snad jen Šiškov z Mrtvého domu… 

Zůstaňme tedy ještě chvilku u českého repertoáru. Nedávno jste vydal CD s písněmi českých skladatelů inspirovanými Hálkovými večerními písněmi. Co vás k tomu vedlo? Snažíte se zařazovat písně systematicky? 

Projekt Večerních písní jsme s Davidem Švecem připravili k roku české hudby. Chtěli jsme dát dohromady něco od našich autorů a David přišel s nápadem písní s večerní tematikou. Když jsme pak procházeli různé cykly, zjistili jsme, že hned několik skladatelů zhudebnilo přímo Hálkovu sbírku. To nám přišlo jako zajímavá a ucelená dramaturgie, jíž jsme se přidrželi.

Písně mám moc rád. Bohužel se jich často pořadatelé bojí a preferují operní recitál. Když mám volnou ruku, snažím se na klavírní recitály zařazovat písně alespoň do první poloviny, aby se publikum mělo příležitost seznámit s něčím novým. 

Dokázal byste vyzdvihnout jednoho skladatele, jehož písňové tvorby si ceníte nejvíce? 

Vybírat jednoho autora je těžké, ale v písni pro mě stojí hodně vysoko Franz Schubert. Jeho Zimní cestu jsme s Davidem před svátky několikrát hráli a opět ve mě zanechala hluboký dojem. (Reflexe ZDE.)

Kterého ze stále aktivních basbarytonistů považujete za svůj vzor?

Rozhodně na prvním místě bych uvedl Ferruccia Furlanetta, ale vlastně nevím, jestli je stále aktivní a jestli by se neurazil, že bych mu jako basistovi přiřknul vyšší obor. (úsměv) Z generace na vrcholu sil mám asi nejblíž ke Christianu van Hornovi. 

Většina lidí vás vnímá jen „v záři reflektorů“. Jak u vás vypadá ta hodina poté, co utichne potlesk v zaplněné hale a vy sedíte sám v šatně nebo v hotelu? Je to úleva, radost nebo třeba pocit prázdnoty?

Úleva asi ne. Maximálně po záskoku nebo nějaké podobně stresové situaci. Jinak nejspíš radost – samozřejmě i podle výsledku představení. Většinou si rád jdu aspoň na chvilku někam sednout; hlavně, když jsem daleko od domova. 

Jste ceněný i jako herec známý tím, že jde po smyslu slova. Máte nějakou hranici, kdy obětujete čistou vokalízu ve prospěch dramatického výrazu nebo deklamace?

Jsem přesvědčený, že není nutné si vybírat. Jsem zastáncem strategie naučit se text používat ruku v ruce s melodickou linkou. Myslím, že právě propojení obojího poskytne nejlepší zážitek divákovi i nejkomfortnější pocit interpretovi. 

Kdybyste mohl pozvat jednu osobu z celé operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se chtěl bavit?

Tak to je otázka, kterou jsem asi ještě nikdy nedostal. Hodně těžko říct. Se spoustou postav, které zpívám a chtěl bych potkat ze zvědavosti, se asi člověk v běžném životě setkat nechce… Bezpečná a zajímavá by asi mohla být sklenička s Figarem, což je postava, se kterou jsem doposud strávil nejvíce času, pročež je jednou ze mně nejbližších.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Adama Plachetky, Marek Olbrzymek, Evan Zimmerman

Facebook X E-mail WhatsApp