„Na pódiu neustále dochází k nějaké akci, je zde veliké množství maličkostí a detailů, ale nic není samoúčelné, všechno zapadá do logiky inscenace a umocňuje její poetičnost.“

„Všechny pěvecké party byly podány na vysoké úrovni.“ 

„Dorothea Röschmann podala herecky asi nejpřesvědčivější Emilii, jakou jsem kdy viděl.“

Festival Janáček Brno uvedl dlouho očekávané nastudování Janáčkovy předposlední opery Věc Makropulos v režii Clause Gutha. Hudebního vedení se ujal Robert Jindra. Inscenace vznikla pro berlínskou Staatsoper a může se opřít nejen o nesmírně invenční a inteligentní režii, ale také o kvalitní ztvárnění rolí německými i českými sólisty a zároveň o solidní výkon orchestru. V sobotu 16. listopadu se v Janáčkově divadle dílu dostalo nadšeného přijetí publikem, stejně jako tomu bylo 21. listopadu 1922 při premiéře v pražském Vinohradském divadle.

Věc Makropulos se svou téměř detektivní zápletkou rozhodně není typickým operním námětem, ale v Janáčkově podání se stoletý soudní spor o dědictví rychle změní ve strhující drama o hledání smyslu lidského života. Inscenační tým Clause Gutha přidal mimo realistických obrazů z advokátní kanceláře (první dějství), divadelního zákulisí (druhé dějství) a hotelové haly (třetí dějství) také surrealistické momenty a především přízraky hlavní hrdinky. Hrálo se bez přestávky, což ale nevadilo, neboť tato režie prakticky nemá hluchého místa, diváka od začátku naprosto pohltí. Každé dějství je uvozeno pohledem do chladného a vyprázdněného světa titulní hrdinky, ve kterém odhazuje svůj šarm a tajemnost a demonstruje pouze svou osamělost a zoufalství. Díky těmto momentům i tomu, jak k ní téměř všichni představitelé mužských rolí přistupují – mají za cíl ji pouze využít, aby dosáhli uspokojení svých sobeckých cílů, zištných či erotických –, začnete s hlavní hrdinkou soucítit nezvykle již ve druhém dějství. 

Postavu Emilie Marty, respektive Eliny Makropulos tedy po celou dobu představení sužují přízraky. V první řadě je to její mladší alter ego, které bylo přinuceno v šestnácti letech vypít zázračný elixír, načež si toto stigma nese přes tři sta let. Vizuálně se podobá infantce jako vystřižené z Velázquezových obrazů. Dalším přízrakem je stařena o holi, jež má pravděpodobně symbolizovat vlastní stáří hrdinky, kterého se bojí, zároveň se ale k němu zoufale upíná. Mezi přízraky na jevišti zaujme i Čo-Čo-San z opery Madama Butterfly poté, co spáchá harakiri. Tu ostatně Emilie Marty ztvárňuje před druhým dějství opery; scéna, kdy se odličuje, patří mezi nejsilnější z celé inscenace.

Autentičnosti přízraků napomáhají i surrealistické výjevy inspicientů z advokátní kanceláře nebo poslíčků a zaměstnanců hotelového provozu. Nicméně finální scéna „Je mi vás hrozně líto…“, v níž se Elina loučí se všemi osobami v opeře, a to i s těmi, které tam logicky být nemohou (včetně mrtvého Janka, který má viditelně prostřelený spánek), je natolik surrealistický, že nutně přivede na myšlenku, jestli náhodou přízraky nebyly všechny osoby v opeře. Když totiž zpívá „Jste tady všichni a jako byste nebyli. Jste jen věci a stíny…“ odhaluje možnost, že se celý příběh udál jen v hlavě hlavní představitelky, která před námi klubko svého příběhu smotávala – a to doslova. 

Každé nastudování Věci Makropulos před režiséra klade otázku, co udělá s pergamenem se zázračnou formulkou, respektive jak celou operu ukončí. Jak s tímto dilematem naložil Claus Guth, nechci prozrazovat, nicméně se nejedná o žádné novátorské natož skandální řešení. Celý závěr je „jen“ logickým vyústěním nesmírně inteligentní a citlivé režie. 

Zcela zásadní pro toto nastudování je scéna Étienna Plusse. Díky technickým možnostem budovy Janáčkova divadla se scéna posouvá do obou stran. Uprostřed je již zmíněné sterilní prostředí světa Eliny Makropulos, na pravé straně je advokátní kancelář, na levé divadelní zázemí. Opravdovým překvapením je třetí dějství, kdy se na scénu vrátí prostor z dějství prvního, ovšem přestavěný na hotelovou halu. Připomínám, že se hraje bez přestávky. Jak se technickému personálu divadla podařilo během opery takto předělat scénu aniž by rušili představení, je mi záhadou… Scéna je velice promyšlená, nechybí v ní ani výtah, který výborně doplňuje reálnou i surrealistickou stránku inscenace. Na pódiu neustále dochází k nějaké akci, je zde veliké množství maličkostí a detailů, ale nic není samoúčelné, všechno zapadá do logiky inscenace a umocňuje její poetičnost. Takto má vypadat režijní práce s herci v opeře! Díky své činoherní předloze si Věc Makropulos žádá i činoherní herectví, a to se tady povedlo. Nedávná pražská Šárka se svou statickou scénou a minimálním hereckým projevem (reflexi čtěte ZDE) je bohužel protipólem tohoto představení.

Pochvalu zaslouží i kostýmy Ursuly Kudrnové vycházející z módy třicátých let minulého století s přidanou vkusnou dávkou teatrálnosti a dále světelný design Sebastiana Alphonse, který dokonale odstínil scénu s vnitřním světem hlavní hrdinky a civilní scény příběhu. Také nápaditá choreografie Sommer Ulricksonové, která připravila mimo jiné vtipné a osvěžující živé obrazy v ději, stojí za pochvalu. Předností inscenace je i výkon orchestru pod vedením Roberta Jindry. Ač mi v prvním dějství připadalo, že mohl více vyzdvihnout dramatičnost Janáčkovy partitury, Jindra dokázal, že je v dnešní době naším předním operním dirigentem, který umí se sólisty pracovat neobyčejně citlivě. 

Všechny pěvecké party byly podány na vysoké úrovni. Aleš Briscein, u kterého mi připadalo, že se poslední dobou umělecky poněkud hledal, se v roli Alberta Gregora jednoduše našel. Herecky ztvárnil slabošského, poněkud zákeřného floutka na počátku středního věku. Jeho uchopení a porozumění specifik janáčkovského zpěvu bylo čítankové. Byla to jedna z jeho životních kreací. Totéž se dá říct i o Jaroslavu Prusovi Adama Plachetky. Zbohatlického samolibého měšťáka, který je zvyklý dostat vše, co chce, a za jakoukoliv cenu, ztvárnil herecky přesvědčivě a jeho lahodný baryton dominoval celému nastudování. V podstatně neměl slabšího místa, jenom mi připadalo, že se jeho hlas typově příliš nehodil. k sopránovému fondu Dorothey Röschmann.

Ani Jan Martiník v roli doktora Kolenatého by se na činoherní scéně neztratil. Pochvalu si zaslouží zejména za svůj výkon ve třetím dějství, kdy ho postihne infarkt. Jeho mocný hlasový fond byl další ozdobou inscenace. Nizozemský tenorista Linard Vrielink vtiskl do role Janka Pruse přesvědčivou mladickou erotickou dychtivost. Ze všech zahraničních pěvců měl nejlepší češtinu i dikci. Polská mezzosopranistka Natalia Skrycka ztvárnila ve své Kristině začínající zpěvačku se všemi vrtochy a proměnami nálad, hraničícími s hysterií. Její duet s Jankem ve druhém dějství byl působivý. O něco horší pěvecký výkon předvedl německý tenorista Stephan Rügamer v roli Vítka. Do role nicméně přidal tolik charakteru a extra porci hereckého umění i nepředepsaných akcí, že mu člověk občasné intonační nepřesnosti a problémy s navazováním frází odpustil.

Hauka-Šendorfa ztvárnil Jan Ježek velice osobitým způsobem. Jeho herecký i pěvecký přednes zněl poněkud komicky, až bláznivě. Vzhledem k tomu, jakou postavu zde ztvárňuje, to ale bylo na místě. Jeho akce s hlavní postavou byly nesmírně autentické. Také menší role strojníka (Dionysios Avgerinos), poklízečky (Adriane Queiroz) a komorné (Sandra Laagus) byly typově i hlasově obsazeny skvěle a zaslouží si pochvalu za češtinu.

Nejhůře se mi hodnotí výkon Dorothey Röschmann, komorní pěvkyně Státní opery Pod lipami v hlavní roli. Ta je obdařena plným dramatickým sopránovým hlasem, na jejím repertoáru najdeme dramatické verdiovské i wagnerovské role, s Janáčkem má předchozí zkušenost z Vídeňské státní opery, kde ztvárnila Jenůfu. Nicméně mi připadalo, že přes svůj technicky naprosto připravený a zdravý hlas měla v prvním dějství problém dávat důraz na ty správné samohlásky a udržovat jejich předepsaný rytmus. Jednoduše řečeno, zpívala Janáčka poněkud italsky. Ve druhém a třetím dějství se jí dařilo přednes formulovat podstatně lépe, ale ke konci její hlas zněl trochu unaveně a občas zpívala v přílišném forte. I přes tyto výhrady byl však její přednes profesionální a působivý. Herecky ztvárnila asi nejpřesvědčivější Emilii, jakou jsem kdy viděl. Dokonale pěvecky i herecky vystavěla všechny emoce potřebné se správnému uchopení této neobyčejně náročné role: Eleganci, svůdnost, zášť, zoufalství i emoční prázdnotu. 

Claus Guth se poprvé setkal s českou operou v roce 2016 v Berlíně, konkrétně s Juliette Bohuslava Martinů. Následně vytvořil inscenaci Její pastorkyně pro Covent Garden; tato Věc Makropulos, která vznikla pro berlínskou Staatsoper, je jeho prozatím posledním setkáním s operou českého autora. Můžeme jen doufat, že ne nadlouho! Festival Janáček Brno opět nabídl operní představení na světové úrovni. 

…………….

Premiéra 16. listopadu 2024

Režie: Claus Guth
Dirigent: Robert Jindra
Scéna: Étienne Pluss
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světla: Sebastian Alphons
Choreografie: Sommer Ulrickson
Dramaturgie: Yvonne Gebauer, Benjamin Wäntig

Obsazení:

Emilia Marty – Dorothea Röschmann
Albert Gregor – Aleš Briscein
Vítek  – Stephan Rügamer
Kristina – Natalia Skrycka
Janek Prus – Linard Vrielink
Jaroslav Prus – Adam Plachetka
Dr. Kolenatý – Jan Martinik
Strojník – Dionysios Avgerinos
Poklízečka – Adriane Queiroz
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Sandra Laagus

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek