„Dirigentu Jindrovi se podařilo vytvarovat mnoho hezkých hudebních míst a všechny nástrojové skupiny profiloval tak, aby se vzájemně nekryly.“

„V samopalech na jevišti problematika inscenace věru nevězí.“ 

„Zejména ve třetím dějství jsem měl pocit, že Fibich při komponování koukal Wagnerovi přes rameno.“

Opera Národního divadla vypustila 7. listopadu do světa nové nastudování nejznámější Fibichovy opery Šárka. Ta v podstatě začíná tam, kde Smetanova Libuše končí – dějově a dá se říci i hudebně. Libreto ve staročeštině napsala Anežka Schulzová, vycházela v něm ze čtyřdílné epické básně Šárka Jaroslava Vrchlického z roku 1874. Opera měla světovou premiéru 28. prosince 1897 v Národním divadle v Praze v režii Adolfa Krössinga a pod taktovkou Adolfa Čecha. Aktuální nastudování z dílny hudebního ředitele operního souboru Národního divadla, dirigenta Roberta Jindry, režíroval umělec německé národnosti Kay Link.

Autor operu napsal pro soutěž, o niž měl zájem z prestižního i finančního hlediska a kterou nakonec vyhrál Karel Kovařovic se svými Psohlavci. Fibichův opus je ovšem dodnes vřele přijímán obecenstvem i kritikou. Pro zajímavost podotkněme, že téma zpracoval dokonce před Fibichem i Leoš Janáček, a to na libreto Julia Zeyera. Ten však nedal Janáčkovi souhlas k použití libreta a tato opera měla premiéru až mnohem později, roku 1925. 

Ač Fibichova opera bývala stálicí na repertoáru našich divadel, od derniéry poslední inscenace v Národním divadle uplynulo pětačtyřicet let. Dosud poslední Šárku u nás uvedli v Divadle J. K. Tyla v Plzni roku 2000, v zahraničí se v podstatě nehraje. V náročné titulní úloze se během let představily všechny významné české sopranistky od první představitelky Růženy Maturové přes Emu Destinnovou, Marii Podvalovou až naposledy po Evu Urbanovou. 

Národní epos o dívčí válce je všem natolik známý, že není třeba ho barvitě líčit a popisovat, a něco takového se nečekalo ani od režiséra Kaye Linka a jeho týmu. Pozvat zahraničního režiséra nezatěžkaného pohledem na národní divadelní tradice, pověsti a mýty nebyl nezbytně špatný nápad. Mohl na celou látku vnést jiný a lehčí pohled, nežli jakým nás ze školy poněkud drtí příliš hutný a zatěžkaný pohled Aloise Jiráska vycházející z Kosmovy kroniky. Kay Link takový pohled přinesl jen částečně. Celý děj zasadil někam do sedmdesátých osmdesátých let do blíže nespecifikované autoritářské země, která se po smrti vládkyně Libuše navrací k patriarchátu. Její souputnice, ženy ve výrazných pastelových kostýmcích, se na začátku opery schází k poradě, jak si zpět vydobýt svá práva, načež jejich setkání rozpráší ozbrojená lůza. Až doteď mi režijní invence přišla zajímavá a přiměřená.

Tento pocit se ale začal vytrácet již během úvodní árie Vlasty, která stojí sama na téměř prázdné scéně, pěkně zpívá, ale nemá co hrát. Což byl zásadní problém prvního dějství a vlastně i celé opery. Přemysl následně přichází obětovat bohům, jeho modlitba je interpretována jako státnický projev, což hudebně moc nefunguje, ale budiž. Celá výprava ale stojí na tom, že na jedné straně pódia jsou umístěny ženy, na druhé znesváření muži a mezi nimi se na vyvýšeném pódiu střídají sólisté. Vizuálně to trochu připomíná rapovou „battle“, ale především je to zoufale statické, sbor i sólisté se herecky omezují na nesouhlasné kroucení hlavou, případně si vzájemně hrozí pěstí a nezachrání to ani „akce“ s pokusem o vraždu novinářky (v libretu obětině bohům), ani poněkud vlažný vpád dvou žen s transparenty na tribunu, které mají zřejmě odkazovat k happeningu Pussy Riot. Neobvyklý režijní výklad by se dal i přes pár nesrovnalostí s libretem přijmout, ale na moderní hudební divadlo je to hrozně málo.

Druhé dějství se odehrává v „hustém dubovém lese pod Děvínem“, v tomto nastudování jde o strohou scénu se sloupy a několikerými schodišti. Na ní se objevují ženy ve vojenském oblečení se samopaly. Proč ne? Přijmeme-li režijní výklad, že se děj odehrává v osmdesátých letech 20. století, potom je něco takového logické, v tom problematika inscenace věru nevězí. Za tu opět může absence režijního vedení. Děvy přijdou, odejdou, Ctirad přijde, zamiluje se do Šárky, ta jeho lásku opětuje. Ale proč tomu tak je, zůstává záhadou. O nějakém psychologickém vývoji postav nemůže být řeč. Pravda, v případě Ctiradova citového omámení musím uznat, že mu v tom moc nepomáhá ani libreto. Ale to by právě měla být úloha režiséra, aby to, co autoři možná opomenuli, dovysvětlil, vypointoval. Herecky je pak Šárky a Ctiradova milostná scéna jen málo uvěřitelná. Ve třetím dějství se navrací scéna z dějství prvního. Tam, v Přemyslově sídle Šárka zradí své děvy, které jsou nakonec povražděny vladykovy vojsky. Šárka mučená výčitkami nakonec neodchází za novým životem se Ctiradem, ale vrhá se ze skály. 

Mdlému režijnímu vedení moc nepomáhá ani nenápadná scéna Franka Alberta, ani poněkud fádní světelný design Martina Bronce. Z produkčního týmu je třeba vyzvednout povedené kostýmy Niny Reichmannové, ve které se jí typově podařilo odlišit různé frakce v Přemyslově „týmu“ i přerod žen političek v ženy bojovnice, dále sbormistra Lukáše Kozubíka, který připravil sbory, bezvadně seszpívané, a především Roberta Jindru, kterému se podařilo najít správný klíč k uchopení Fibichovy hutné a dramatické partitury. Podařilo se mu vytvarovat mnoho hezkých hudebních míst a všechny nástrojové skupiny profiloval tak, aby se vzájemně nekryly, což bylo hezky patrné zejména v předehře ke třetímu dějství. Dále zmírnil četné žesťové výstupy a sóla tak, aby zpěváci nemuseli zatěžkávat své výkony zbytečným forte a celkově se dá říct, že zkrotil celkové heroické vyznění orchestrální složky ve prospěch hlasů na jevišti.

Podle Jindry patří Šárka do zlatého fondu české operní tvorby a zaujme jak svou nezaměnitelnou hudbou a nosným námětem, tak i dramaturgickou výstavbou i kvalitním libretem. O Šárce se často říká, že hudebně stojí někde mezi Smetanou a Wagnerem. S tím nemohu než souhlasit. V opeře je možné zaslechnout několik odkazů na Smetanovy „melodie“ a zejména ve třetím dějství jsem měl pocit, že Fibich při komponování koukal Wagnerovi přes rameno, což rozhodně není myšleno jako výtka.

Taková opera si samozřejmě žádá i pěkné wagnerovské hlasy, což se Národnímu divadlu ve větší míře podařilo dát dohromady. Hlavní roli ztvárnila německá sopranistka Maida Hundeling, držitelka Thálie za rok 2017. Svým dramatickým sopránem by neměla problém zaplnit celý prostor Národního divadla nejméně dvakrát, její hlas je pevný a nosný, ale občas mi připadalo, že zpívala zbytečným forte a místy, zejména v prvním a druhém dějství, její hlas postrádal měkkost potřebnou ke kýženému frázování a dramatickému oblouku. Nevelkou roli Přemysla ztvárnil barytonista Svatopluk Sem, který se ze začátku potýkal se zúženým hrdlem, následně se ale rozezpíval a jeho jasný a zvonivý baryton byl ozdobou inscenace. Rovněž předvedl až čítankovou dikci, jeho roli bylo ze všech nejlépe rozumět.

V roli Ctirada se představil polský tenorista Tadeusz Szlenkier, který zároveň v Národním divadle debutoval. Jeho postavě bylo bohužel často špatně rozumět, v jeho (staro)češtině byl až příliš slyšet polský přízvuk. Jinak se ale blýsknul pěkným tenorovým fondem se zajímavým zabarvením. Navíc se mu hlasově podařilo odlišit zamilovaného muže od muže válečníka – dá se říct, že v této opeře ztvárňuje role dvě, protože Ctirad v prvním dějství je hudebně i hlasově úplně jiným než v dějstvích následujících. Vedle Ctirada a Šárky má opera ještě třetí hlavní a důležitou postavu a tou je Vlasta, kterou při první premiéře ztvárnila Ester Pavlů (alternuje s Jolanou Fogašovou). Té se podařilo vytvořit na jevišti další femme fatale, kterých už má na repertoáru celou řadu. Zaujala v dramatických pasážích (jiné její postava v této opeře v podstatě nemá) a pečlivě propracovanou dynamiku dle potřeby promyšleně gradovala. Její hlas bezpochyby směřuje k wagnerovskému repertoáru.

Další bezchybný výkon podal svým lahodným témbrem a dokonale ovládaným hlasem František Zahradníček v menší roli kněze Vitoraze, až bylo člověku líto, že toho této postavě Fibich nenapsal více. V menších úlohách Šárčiných (resp. Vlastiných) děv se představily ještě Tamara Morozová v roli Libiny, Dana Burešová jako Svatava, Maria Kobielska jako Mlada, Kateřina Jalovcová jako Radka, Jana Sýkorová jako Častava a Alena Grach jako Hosta. Všechny ženy je třeba pochválit, jakkoli jim Fibich nepředepsal mnoho možností k sólovým výstupům.

Závěrem bych rád podotknul, že všechny party v Šárce jsou extrémně náročné a kladou na pěvce mimořádné požadavky. Opera Národního divadla si zaslouží pochvalu, za to, že se jí potřebný „cast“ podařilo dát dohromady, ale i za to, že v rámci Roku české hudby dala tolik prostoru i méně uváděnému autorovi.

Foto: ND Praha / Zdeněk Sokol