„I když je Vlasta obsahem menší role nežli třeba Carmen nebo Santuzza, mám pocit, že v ní dokážu ukázat vše, co umím.“

„Jen pěvec, který umí dokonale ovládat svůj hlas, zvládne správně interpretovat i písňový repertoár.“

„Charles Spencer má na Dvořáka svůj vlastní názor nezatěžkaný naší hudební tradicí.“

Ester Pavlů je jednou z našich předních dramatických mezzosopranistek. V této sezóně nově vystoupí na své domovské scéně v Národním divadle v Praze v roli Vlasty v novém nastudování Fibichovy Šárky, načež ji zde můžeme slyšet i jako Carmen, Santuzzu (Sedlák kavalír) a Cizí kněžnu (Rusalka). Mimo to často vystupuje v lotyšské Rize a častá je i její spolupráce s našimi orchestry. Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK přednese na konci sezóny Berliozův mistrovský písňový cyklus Letní noci. Písním věnovala i své první profilové CD, které nedávno natočila s pianistou Charlesem Spencerem. O rozhovor jsme ji požádali po návratu z USA, kde vystoupila v Kennedyho centru ve Washingtonu na recitálu se slovenským pianistou Róbertem Pechancem.

Vaším aktuálním tématem je nyní bezesporu role Vlasty ve Fibichově Šárce, která má 7. listopadu premiéru v Národním divadle. Bylo to vaše první setkání s touto operou? Jak na vás působí Fibichova hudba?

Když jsem dostala na začátku září nabídku na tuto roli, operu jsem neznala a měla jsem poměrně krátký čas se jí naučit. (Roli měla původně zpívat Eva Urbanová – pozn. red.) Začátky nebyly lehké, přiznám se, že z počátku jsem Fibichovu hudbu a vlastně ani libreto Anežky Schulzové moc nechápala. To je navíc psáno ve staročeštině, takže je poměrně těžké si ho zapamatovat, musela jsem se ho prakticky nabiflovat. Navíc při takovém textu je ohromně důležitá dikce, musím si dávat veliký pozor, jaké slovo, jakou samohlásku je třeba zdůraznit, aby to bylo i pro českého diváka srozumitelné. Není to ale jen Vlasta, všechny party jsou opravdu náročné, všichni na tom necháváme velký kus práce. 

Předpokládám, že nyní, pád dní před premiérou, jste už s rolí sžitá…

Rozhodně ano. Text i hudba mi už dávají smysl, technicky mám oboje, myslím, zvládnuté, a nyní se snažím, abych k roli přistoupila správně i emočně. Vlasta mě vlastně hrozně baví, role je psána přesně pro můj hlas. I když je to obsahem menší role nežli třeba Carmen nebo Santuzza, mám pocit, že v ní dokážu ukázat vše, co umím. Dalo by se říct, že Šárka pro mě byla láska na druhý pohled… či poslech. Některé části oper jsou nesmírně dramatické a bohaté. Samozřejmě nám velmi vychází vstříc Robert Jindra, který hledá správný klíč, jak trochu zkrotit Fibichovu bohatou orchestraci a všechny ty žestě a četná forte a celkově bojovné vyznění opery, abychom nemuseli zpívat moc na sílu. 

Prozradíte nám něco o režijní koncepci Kaye Linka? Jak moc se mu dařilo pracovat s feministickou linkou v ději?

Děj této legendy je asi každému notoricky známý ze školy, takže nebylo třeba ho nějak vysvětlovat. Nastudování tedy není pojato doslovně ani klasicky. Ale sleduje hlavní myšlenku a tou je konflikt mezi muži a ženami. Nemám ale pocit, že by feministické téma nějak zbytečně akcentoval, rozhodně tam nenarazíte na žádné aktualizace tipu MeToo. 

V minulé sezóně jste vystoupila jako Eboli v Donu Carlosovi v Lotyšské národní opeře v Rize. Máte tam i další plány? 

Ano, zaskakovala jsem tam v režijním zpracování této opery od Clause Gutha. Ten akcentoval schizofrenii Dona Carlose a opeře vdechnul velmi hluboké sdělení. Místní operní dům je vlastně zmenšenou kopií Velké opery v Moskvě a také je tam výborná akustika. Velice jsme si sedli i po lidské stránce. Asi jsem tam udělala dojem, protože jsme se dohodli, že v této sezóně budu dělat Amneris v Aidě a potom Carmen. V následující sezóně tam vystoupím jako Kundry v Parsifalovi v režii Katariny Wagner, pravnučky Richarda Wagnera, a s výborným dirigentem Markem Janowskim. U všech oper se jedná o nové nastudování, na což se moc těším. Navíc Aida je dělaná opravdu hodně tradičně, kdežto Carmen má velice moderní režii. Vlastně mě takové extrémy celkem baví. Člověk se aspoň nestihne nudit. (smích) 

Nedávno vám vyšlo nové CD s Dvořákovými písněmi. Proč jste si vybrala zrovna tento repertoár?

U písní je strašně důležité, aby interpret správně porozuměl textu a dokázal ho vnímat. Proto jsem chtěla, aby moje první písňové CD bylo s českým repertoárem. Měla jsem štěstí, že jsem se seznámila s výborným britským klavíristou Charlesem Spencerem, se kterým dlouhá léta spolupracovala i Christa Ludwig. Ten má na Dvořáka svůj vlastní názor nezatěžkaný naší hudební tradicí. Myslím, že jsem se od něj za ty čtyři dny naučila víc, než od jiných za mnoho let. 

Zmínila jste, že u písní je důležité, aby interpret správně vnímal text. Je to podle vás největší rozdíl, který lze najít mezi interpretací písňového a operního repertoáru?

Písně jsou daleko více o textu nežli opera. Je v nich intimita, důraz, napětí, a to v podstatně větší míře než v áriích. Ale jinak si nemyslím, že v interpretaci je až takový rozdíl. Rozhodně to není o tom, že kdo už nemá hlas na operu, zpívá písně. Ba naopak: jen pěvec, který umí dokonale ovládat svůj hlas, zvládne správně interpretovat i písňový repertoár. 

Nedávno jste také vystoupila jako Brangäne v koncertním nastudování Tristana a Isoldy s Rozhlasovými symfoniky. Zmínila jste i roli Kundry v Rize. Jsou opery Richarda Wagnera směrem, kterým se nyní vydáváte?

Wagner se mi začal strašně líbit. Můj hlas rozhodně spěje v dramatickým veristickým rolím a právě k Wagnerovi. Ale někdy bych se zase ráda vrátila k Donizettimu, jeho hudba je pro mě jako balzám na hlasivky. 

Kdybyste mohla být na jeden den sopranistkou, co byste si s chutí zazpívala?

Violettu! Okamžitě a bez přemýšlení. Myslím, že by mi typově moc sedla. Ale jinak jsem vážně spokojená, že jsem mezzosopranistka. 

Se kterou z postav, které ztvárňujete na jevištích, byste si ráda popovídala?

Asi se Santuzzou. Sedláka kavalíra považuji za jednu z nejkrásnějších oper, co kdy byla napsána. Strašně ráda ji zpívám, pokaždé v ní najdu nové podněty a zas a znovu mě dokáže emočně zasáhnout… Ráda bych se jí zeptala, jak to vlastně bylo s ní a Turiddu. Objednaly bychom si dobré prosecco, k tomu meloun s pršutem a myslím, že bychom ty chlapy pořádně probraly! (smích) 

Jak se udržujete mentálně i fyzicky v kondici? Máte nějaké specifické potřeby nebo rituály, bez kterých se jako umělkyně neobejdete?

Víte, já jsem v prvé řadě matka a až potom operní zpěvačka. A svým dětem rozhodně nehodlám ukrajovat nic z jejich dětství. Opravdu si nedokážu představit situaci, kdy bych řekla: „Miláčku, na kroužek dneska nepojedeš, maminka potřebuje relaxovat, aby mohla večer hezky zpívat.“ Ale samozřejmě se snažíme celá rodina žít zdravě, žijeme za Prahou v přírodě, pokud to jen trochu jde, jsme venku v brdských lesích. Moc se těším, že v zimě spolu všichni pojedeme poprvé na lyže. Když vystupuji v zahraničí a mám na sebe více času, paradoxně mi celý ten kolotoč vstávat – snídaně – svačina – jeden do školy, druhý do školky – vyzvednout – odvést na kroužky hrozně chybí.

Foto: archiv Ester Pavlů, Kristaps Kalns, SOČR / Vojtěch Brtnický, ND / Jan Hromádko, ND / Zdeněk Sokol