KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Johannes Brahms dvakrát jinak english

3. říjen 2024 15:44 ReflexePlus Petr Veber

„Glanertovo aranžmá nenápadně obkružuje romantický symfonismus, drží se brahmsovského způsobu instrumentace a zachovává i přes drobné výboje jeho náladu.“

„Christian Immler zaujal měkkostí, oduševnělostí a civilní prostotou projevu, čistou dikcí a věrohodným prožitkem. Pro daný úkol ideální interpret.“

„Brahmsovu symfonii dirigoval Marek Janowski zpaměti a živě, neunaveně.“

Česká filharmonie připravila monotematický večer věnovaný Johannesu Brahmsovi. První říjnovou středu v pražském Rudolfinu zazněly jeho písně, jak je pod titulem Čtyři předehry a vážné zpěvy dotvořil a pro basbaryton a orchestr aranžoval Detlev Glanert, a pak jeho Druhá symfonie. Semjona Byčkova dostatečně zastoupil dirigent Marek Janowski.

Nesporným magnetem abonentního koncertu České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina byl 2. října německý basbarytonista Christian Immler. Pěvec s mimořádně kultivovaným témbrem hlasu a vzorovým přednesem textu měl za úkol zazpívat Čtyři předehry a vážné zpěvy, jak je z Brahmsových čtyř písní pro bas a klavír upravil a mezihrami opatřil německý skladatel Detlev Glanert, šedesátník vládnoucí schopností napsat sdělnou, umírněně moderní, a přece ne pouze epigonskou hudbu. Bezmála půlhodinová výsledná kompozice plyne bez přerušení, střídá jasně ohraničené zpívané segmenty s nedlouhými čistě orchestrálními intermezzy, nenápadně obkružuje romantický symfonismus, drží se brahmsovského způsobu instrumentace a zachovává i přes drobné expresivnější výboje v mezihrách jeho náladu.

Čtyři zpěvy, přemýšlivé písně s duchovními texty, podobně jako v Brahmsově Německém requiem vycházejícími z Lutherova překladu Bible, dostaly v orchestru díky temným úderům a soustředěně závažnému výrazu málokdy slýchanou hloubku. Sólový part k tomu přidává prosté, působivé úvahy o lidském údělu, o zlu, které se děje, a o smrti. Čtvrtá píseň přináší pozitivnější vyústění, protože cituje slova apoštola Pavla z novozákonní epištoly Korintským o víře, naději a lásce.

Christian Immler dal všem čtyřem vstupům mimořádnou opravdovost. Zaujal měkkostí, oduševnělostí a civilní prostotou projevu, čistou dikcí a věrohodným prožitkem. Vzorově deklamoval a intonoval, nádherně pracoval s dynamikou i se slovy. K předchozímu hostování u České filharmonie a u barokního orchestru Collegium 1704 přidal další body. Pro daný úkol ideální interpret.

Druhá symfonie Johannesa Brahmse, která zazněla po přestávce, je dílem výrazně idylickým, také trochu melancholickým. Inspirována je v romantickém duchu přírodou, vznikala ostatně v létě v roce 1877 v Pörtschachu u korutanského jezera Wörthersee. Však se jí také někdy přezdívá Pastorální, podobně jako Šesté Beethovenově. Není ani trochu programní, ale vyzařuje z ní poměrně jednoznačná atmosféra, pozitivní, snad až bukolická, jen místy trochu náruživější.

Symfonie staví hodně na smyčcích a lesních rozích, měla také řadu pěkných detailů ve vstupech dřevěných dechových nástrojů. Všechny příslušné a očekávané parametry a atributy toto měkké a neuspěchané provedení mělo, přesto se nelze ubránit dojmu, že dílo nedostalo z dirigentových podnětů tak velký náboj, jaký by interpretaci pozvedl na mimořádnou událost. A cítit byla v orchestru trochu i jakási zdrženlivost, nejistota a nepřesnost, neusazenost v některých nástupech.

Marek Janowski, letos pětaosmdesátiletý, za svého života působil ve vedoucích funkcích ve Freiburgu, Dortmundu, Liverpoolu, Pittsburghu, v Kolíně nad Rýnem a Monte Carlu, u Orchestre Philharmonique de Radio France, Berlínského rozhlasového symfonického orchestru a Orchestru románského Švýcarska a s přestávkou dvakrát jako šéf Drážďanské filharmonie, tam až do loňského léta. Je legendou, úctyhodná je jeho diskografie. Glanertovu skladbu obdařil jasným interpretačním názorem a vytvořil z ní závažnou, působivou meditaci, díky textům i hudebnímu výrazu vpravdě spirituální záležitost. Brahmsovu symfonii dirigoval zpaměti a živě, neunaveně. Přece jen z něj pro ni ale nevycházelo takové charisma, aby se na pódiu v druhé polovině koncertu odehrával zázrak.

…………….

Foto: Česká filharmonie / Jan Hromádko

Zveřejněno v: ReflexePlus

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů a rozhlasových pořadů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, do Hudebních rozhledů a Harmonie a publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz a aktivním dennodenním spoluautorem jeho obsahu.



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky