„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

Spisovatel, básník, dramatik, překladatel a myslitel Nikos Kazantzakis, největší řecký prozaik dvacátého století, jehož život ohraničují letopočty 1883 a 1957, proslul především romány Řek Zorba, Poslední pokušení a Kristus znovu ukřižovaný. Třetí jmenovaný se stal základem filmové adaptace režiséra Julese Dassina nazvané Celui qui doit mourir, Ten, který musí zemřít, uvedené v roce 1957 na festivalu v Cannes. A obdobně posloužil i jako základ pro operu Řecké pašije Bohuslava Martinů, která vznikala postupně a kvůli vnějším okolnostem má nakonec dvě značně odlišné verze.

Děj románu se odehrává v řecké vesnici v době útlaku ze strany Osmanské říše. Hlavní hrdinové, kteří mají hrát v pašijových hrách biblické postavy, se čím dál víc připodobňují v reálném životě svým předlohám – a to zejména díky konfrontaci se sociálními výzvami, které do vesnické komunity bezděky, ale zcela logicky přinášejí přicházející uprchlíci. Pastýř Manolios, který má hrát Ježíše, se nakonec stává obětí konfliktu mezi uprchlíky a bohatou a lhostejnou vesnicí; stejně jako Kristus tak svou smrtí přináší smíření. Kazantzakis totiž literárně zpracovává nejen sociální motivy, ale i jejich politické, metafyzické a náboženské souvislosti. Turecká nadvláda mimochodem trvala v Řecku od patnáctého do devatenáctého století.

Bohuslav Martinů se k této předloze dostal díky pobytům v jihofrancouzském městě Nice. Na přelomu let 1936 a 1937 tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938. V první polovině padesátých let potom v Nice s manželkou dokonce trvale žili, když mu roční tvůrčí stipendium od newyorské Guggenheimovy nadace umožnilo návrat z Ameriky do Evropy. Nejprve v domě malíře Josefa Šímy, později v bytě pronajatém vysoko na útesu nad městem.

Šlo o umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, jedno mistrovské dílo za druhým: mimo jiné apokryfní kantátu Hora tří světel, Klavírní sonátu, vokálně-instrumentální Epos o Gilgamešovi jako duchovní vhled do starověké kultury, neoimpresionistické orchestrální Fresky Piera della Francesca inspirované renesančními nástěnnými malbami v Arezzu, Hobojový koncert, operu Mirandolina, Hymnus ke svatému Jakubu, komorní kantátu Petrklíč… A s pohledem na moře tam 12. července 1955, dva týdny před odstěhováním, dopsal nesmrtelné Otvírání studánek – komorní kantátu, v níž se díky básníku Miloslavu Burešovi vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích.

Ty mají dvě verze – jde o dvě z větší části odlišné opery. Skladatel pracoval několik let. A když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést dílo v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu zásadně přepracoval. Proměnila se dramaturgie děje, z původní hudby zůstala třetina. Teprve tato druhá verze, hutnější a hymničtější, se dočkala pod taktovkou Paula Sachera scénické podoby v Curychu roku 1961. A ta první? Až na konci 90. let na festivalu v Bregenzu.

Nice a Antibes, kde Kazantzakis pobýval v malém domku na Rue du Bas-Castelet číslo 8, leží nedaleko od sebe. Oblouk pobřeží dává možnost vzájemného pohledu z města do města přes mořskou hladinu. Vzdušnou čarou jde o dvacet kilometrů. Kazantzakis, rodák z Kréty, žil od roku 1948 dobrovolně v emigraci. Zaujal Martinů, a to tak, že se skladatel zaobíral myšlenkou zhudebnit právě jeho dílo. S Kazantzakisem ho evidentně spojovalo obdobné umělecké myšlení směřující ke spirituálnímu humanistickému vyznění. A když zjistil, že žije nedaleko, poslal mu z Nice do Antibes dopis s prosbou o setkání. Odpověď byla naštěstí pozitivní. V září 1954 spisovatele navštívil.

Byl to Kazantzakis, kdo obrátil skladatelovu pozornost k námětu Řeckých pašijí. Martinů k němu přišel s tím, že by ho jako předloha pro operu zajímal román Řek Zorba, v originále Vios kai politeia tu Alexi Zorba – pozitivně laděný příběh člověka, který dokáže vychutnávat všechny krásy života i se smiřovat s jeho ranami, příběh plný moudrosti a životní energie, literární zachycení typické řecké mentality. Spisovatel českému skladateli řekl, že má jeho souhlas, pokud chce shrnout Zorbu do textu s dvěma či třemi postavami, že si nicméně myslí, že charakter a mentalitu postavy, jako je Zorba, lze pochopit z chování ve styku s desítkami jiných osob a v desítkách různých životních situací. „Vy hledáte bohatý děj. Zorbas je způsob života,“ řekl mu. A vzal z knihovny svazek mající na hřbetě jiný nápis… Už tehdy si od něj Martinů odnášel podnět, aby se pokusil vytvořit hutné operní libreto ze stovek stran jeho románu Ο Χριστός Ξανασταυρώνεται, O Christos Xanastavronetai, známého v anglické verzi jako Christ Recrucified, v o něco pozdějším českém překladu jako Kristus znovu ukřižovaný… Tedy The Greek Passion. Řecké pašije.

Libreto, které si psal sám podle anglického překladu knihy, podle svých slov Martinů „definitivně dokončil“ na sklonku roku 1955. Text poslal Kanzatzakisovi a ten mu odpověděl: „Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá.“ Martinů nicméně i potom libreto během komponování hudby ještě stále proměňoval a dolaďoval. Cítil, že je v něm „moc dialogů“, ale že „jen málo se z toho může vynechat, aby děj byl jasný“.

Kazatzakis se cítil být více Kréťanem, než Řekem. Roku 1902 se přestěhoval do Athén, kde vystudoval práva. Od roku 1907 studoval na pařížské Sorbonně, a to filozofii. V hledání sebe sama mu pomáhalo cestování a poznávání nových zemí a kultur. Ve dvacátých letech žil ve Vídni a v Berlíně, kde ho zaujaly myšlenky marxismu a ideje socialismu. Literární tvorbou se zabýval vedle novinářské práce. Velkou epizodou byly roky v Sovětském svazu, kde byl jako Leninův obdivovatel korespondentem řeckého listu Eleftheros Logos. Když se se však stal svědkem vzestupu Stalina, tak iluze, patřící do té doby sovětskému komunismu, ztratil.

Během roku 1931 pracoval na francouzsko–řeckém slovníku, do řečtiny přeložil Danteho Božskou komedii, za občanské války působil jako dopisovatel ve Španělsku a začal tam překládat španělskou poezii… Po čtrnáct let pracoval na eposu Odyssea, který považoval za své životní dílo. Třetí verzi Odyssey napsal v Československu – v osadě Myslivny u Božího Daru, kde měl v domě Filipa Krause pronajaté dvě místnosti. Žil tam od 10. května 1929 do 9. dubna 1930 a znovu od konce června 1931 do 31. května 1932. Nalezl na pláních, tisíc metrů nad mořem, samotu a klid na práci, a tak v Krušných horách vznikly i zárodky dalších děl – Kapitán Elias, Kapitán Michalis a Svoboda nebo smrt a náčrty k filmům Buddha, Don Quijote, Dekameron nebo Zatmění slunce.

Před druhou světovou válkou Kazantzakis cestoval. Navštívil mimo jiné Japonsko a Čínu a své zážitky popisoval v populárních cestopisech. Válku prožil na řeckém ostrově Aigina. Překládal Homérovu Iliadu a začal tam psát svůj nejslavnější román Řek Zorbas, vydaný pak v roce 1946. Po válce založil socialistickou dělnickou stranu, reprezentující nekomunistickou levici, a na krátký čas se stal ministrem. Cesty do Británie a Francie však plynule přešly do exilu. Zůstat v zahraničí už natrvalo se Kazantzakis rozhodl vzhledem k vnitropolitické situaci v Řecku… Tamní pravice ho ostatně označovala za nemorálního bolševického potížistu a dokonce za ruského agenta. Ale jako „buržoaznímu mysliteli“ mu naopak nedůvěřovali ani komunisté.

Martinů žil v nedobrovolném exilu v podstatě v obdobném paradoxu. Ve vlasti ovládané komunisty byl v té době, za studené války, kvůli pobytu na Západě zaprodancem. A v USA by přitom v případě cesty do Československa byl po návratu do Ameriky podezřelý z kontaktů s komunisty…

Kazantzakis byl v devíti různých letech nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale pro konzervativní kruhy byl přesto kontroverzní postavou: pravoslavná církev ho v roce 1928 obvinila z urážky křesťanství a z šíření ateismu a po vydání knihy Kapitán Michalis byl v roce 1953 z této církve málem vyobcován. A s jeho tvorbou měl problém také Vatikán, který v roce 1954 zařadil román Poslední pokušení na seznam zakázaných knih. Prózy Kristus znovu ukřižovaný, Kapitán Michalis a Poslední pokušení Krista napsal Kazantzakis mezi roky 1948 až 1955 v Antibes.

V románu Bohuslav Martinů při jeho transformaci do operního libreta proti spisovatelovým akcentům více vyzdvihl spirituální a lyrizující momenty. Skutečnou operu-oratorium s duchovními a mystickými prvky, s menším počtem postav a dialogů a s důrazem na působivé sborové plochy, včetně nekonečně krásného „requiem“ v samém závěru, dotvořil však plně až v druhé verzi, takzvané curyšské.

Paradoxem je, že v českém překladu, připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu, byly zcela brutálně právě tyto momenty zkresleny a zamlčeny, a to na úkor zvýraznění sociálně kritického, až revolučního a třídního výkladu. Náboženské rysy díla byly potlačeny i za cenu účelových ideologických deformací textu. Niternost se místy proměnila v agitaci…

Martinů na libretu k Řeckým pašijím pracoval v Nice, Paříži i ve Švýcarsku a v New Yorku, kam se vrátil v říjnu 1955 na půl roku. Začátkem února 1956, po složení 4. klavírního koncertu nazvaného Inkantace, tam začal komponovat hudbu pro svou patnáctou operu. Pokračoval na ní i po plavbě do Evropy: ve Švýcarsku a v Itálii. První verzi dokončil počátkem roku 1957 v Římě, kde od podzimu do následujícího léta vyučoval na American Academy. Ředitel vídeňského nakladatelství Universal Edition, se kterým měl skladatel podepsanou smlouvu o vydání díla, se zřejmě zasloužil o to, že o novou operu projevovaly zájem Vídeň, Londýn a New York a Herbert von Karajan pro milánskou Scalu nebo pro Salcburk. Martinů dal zjara roku 1957 přednost Královské opeře v britské metropoli.

Z uvedení však nakonec nic nebylo. Tři posudky britských hudebních autorit vyžádané správní radou Covent Garden nebyly tak příznivé, aby divadlo usilovalo o světovou premiéru. A je pravděpodobné, že své v tomto případě sehrála nepřiznaně i politická situace – kyperský konflikt ovlivňující řecko-britské diplomatické vztahy. Kypr, kde se stýkaly a dodnes stýkají řecké a turecké zájmy, byl britskou kolonií a teprve v roce 1960 získal nezávislost.

Druhou verzi pak Martinů rozpracoval na Schönenbergu ve Švýcarsku, kde byli s manželkou častými dlouhodobými hosty dirigenta Paula Sachera, v tomto případě už natrvalo. Oproti první je méně dramatická, méně fragmentární a méně mozaikovitá. Do druhé podoby opery Martinů vtělil z první partitury jen asi třicet procent, ostatní hudba je nová. I když zbylé rukopisné notové listy většinou rozdal, nic se naštěstí neztratilo a Aleš Březina tak mohl po desetiletích původní podobu díla přesně zrekonstruovat.

V roce 1958, na konci léta a na podzim, se Martinů ještě jednou vrátil do Nice. Dál pracoval na druhé podobě Řeckých pašijí. Nejprve tam strávil dva měsíce, pak po krátké návštěvě Švýcarska koncem října kvůli koncertu v Basileji přicestoval ještě znovu – ale zbylo z toho nakonec jen pár dní. Počátkem listopadu se totiž musel se zdravotními potížemi vrátit z jihu Francie neprodleně zpět do Švýcarska a podstoupit operaci žaludku. Naposledy v životě byl potom s manželkou Charlottou na Azurovém pobřeží v dubnu a květnu 1959. I z tohoto pobytu se musel neplánovaně vrátit… Odlétal do Švýcarska poměrně narychlo a směřoval rovnou do liestalské nemocnice. Byla už jasné, že podléhá rakovině. Měl před sebou necelé tři měsíce života…

Řecké pašije ani skladatel, ani spisovatel na scéně nespatřili a neslyšeli. Kazantzakis zemřel 26. října 1957 ve Freiburgu im Breisgau v Německu, Martinů 28. srpna 1959 v Liestalu ve Švýcarsku. Premiéra druhé verze se uskutečnila 9. června 1961 ve Stadttheater v Curychu.

V Československu se druhá podoba díla objevila 3. března 1962 v Janáčkově divadle v Brně v hudebním nastudování Františka Jílka. V pražském Národním divadle nastudoval Řecké pašije jako první režisér Václav Kašlík s dirigentem Josefem Kuchinkou v roce 1967, pak se tam dílo vrátilo v roce 1984 a potom znovu ve dvanácti představeních mezi 13. dubnem 2006 a 14. březnem 2008; za těmi stáli dirigent Jiří Bělohlávek, režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák. V prvních desetiletích našeho století se Řecké pašije znovu hrály také v Brně a v Ostravě. Ve Velké Británii uvedla Řecké pašije nejprve Velšská národní opera v dubnu 1981 za řízení Charlese Mackerrase. V souvislosti s tamní inscenací vznikla v té době v Brně Mackerrasova mezinárodně obsazená nahrávka.

První verzi díla, kterou v roce 1957 přes snahu tehdejšího uměleckého ředitele Rafaela Kubelíka odmítla londýnská Královská opera Covent Garden uvést, oživilo až úsilí muzikologa Aleše Březiny. Ten dílo zrekonstruoval, připravil a prosadil pro historicky první uvedení. Uskutečnilo se na festivalu v Bregenzu. Inscenace v režii Davida Pountneyho se tam poprvé hrála 20. června 1999. Covent Garden ji potom uvedla 25. dubna 2000.

Foto: www.martinu.cz, https://www.nikoskazantzakisestate.org/, archiv České filharmonie, archiv Národního divadla Brno a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp