PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Málokteré jeho dílo je v hudebním výrazu prodchnuto takovou mírou optimismu.“

„Martinů je důstojný dědic tradice, která vytvořila Smetanu a Dvořáka. Jeho hudba je česká v melodickém charakteru, mezinárodní a novoklasická v technice.“

„Čtvrtou symfonii nahrál Rafael Kubelík pro Československý rozhlas 10. června 1948. Českou filharmonii před emigrací na Západ dirigoval naposledy o měsíc později, 5. července.“

S koncem druhé světové války je spojeno několik významných kompozic. Prokofjevova Pátá symfonie, Šostakovičova Devátá, Hobojový koncert a Metamorfózy Richarda Strausse nebo Tři malé liturgie Boží přítomnosti Oliviera Messiaena. A patří sem také Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, komponovaná v New Yorku v dubnu 1945 a dokončená pak v polovině června, tedy před osmdesáti lety, za letního pobytu na poloostrově Cape Cod ve státě Massachusetts.

„Když Neveuxe požádal o svolení převést Juliettu do opery, spisovatel vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.“

„Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce.“

„Ariadnu, mající také návaznost na francouzskou Riviéru, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Stejně jako Řecké pašije.“

V Nice na jihu Francie strávil Bohuslav Martinů v první polovině padesátých let umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, mimo jiné Epos o Gilgamešovi, Fresky Piera della Francesca, Hobojový koncert, operu Mirandolina a Otvírání studánek. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích. Méně se však ví, že skladatel pobýval v Nice už na přelomu let 1936 a 1937 a že právě tehdy a tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938.

„Je to hodně jiná hudba, než jakou psali ve stejné době poměrně agresivně vystupující racionální avantgardisté.“

„V pastorální epizodě ve třetí větě jsou Symfonické fantazie odzbrojujícím způsobem prosté, na jiných místech ale mocné – a v každém okamžiku hluboce krásné.“

„Dílo plné tajuplných obrazů, bizarních vidin a proměnlivých přeludů končí filozofickým vyrovnáním, hlubokou a pokornou katarzí.“

Tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů měly premiéru v Bostonu. Od roku 1942 tam postupně zazněla První, Třetí a pak 7. ledna 1955 i Šestá zvaná Symfonické fantazie. Kruh hudebních kritiků ji po koncertě Bostonského symfonického orchestru a Charlese Muncha v New Yorku vyhlásil za nejlepší symfonické dílo provedené toho roku ve městě.

„Na Druhé symfonii pracoval v Darien ve státě Connecticut, severovýchodně od New Yorku, v malé pronajaté chatě téměř u moře.“

„Skladba má podobnou nevinnou pastorální náladu jako Dvořákova Anglická symfonie.“

„Vznikla na objednávku The Cleveland Orchestra s podporou českých krajanů – skupiny Američtí přátelé Československa, která chtěla důstojně oslavit 25. výročí vzniku státu.“

Rok po příjezdu do Ameriky, kam za války uprchl z Paříže před Němci, se Bohuslav Martinů konečně odhodlal ke zkomponování své první symfonie. Bylo mu dvaapadesát, ale na vrcholnou formu evropské hudby se prý do té doby necítil. Až nyní. Rok za rokem pak přibývaly další – v letech 1942 až 1946 vzniklo pět z jeho šesti symfonií. Druhou z nich, nejidyličtější a nejkratší, dokončil v červenci 1943, před jedenaosmdesáti lety, a premiéru měla téhož roku ve svátek 28. října v Clevelandu.

„Na Schönenberg přijel na pozvání milionáře a hudebníka Paula Sachera poprvé na podzim 1938, po posledních prázdninách ve vlasti, strávených na Vysočině.“

„Z Paříže se na Schönenberg Martinů vrátil ještě v roce 1940, když měl v Basileji památnou premiéru Dvojkoncert. A pak až po válce, během které musel uprchnout do Ameriky, mimochodem také se Sacherovou pomocí.“

„Od podzimu 1957 pak zbývající dva roky skladatelova života bydleli především už jen na Schönenbergu. Přijali velkorysou nabídku být tam neomezeně.“

V Roce české hudby 2024 se 28. srpna připomíná pětašedesát let od úmrtí skladatele Bohuslava Martinů. Jeho život se uzavřel v nemocnici v Liestalu, pár kilometrů jihovýchodně od Basileje. Ve Švýcarsku v té době žil už druhým rokem. Byl od poloviny dvacátých let světoběžníkem bez opravdového domova. Poslední bydliště a pohostinné útočiště našel v usedlosti švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera na Schönenbergu, kde se poprvé objevil v roce 1938 a kam se pak s manželkou vracíval jako k blízkým přátelům. Od Liestalu je to téměř doslova za kopcem.

„Přijeli do Ridgefieldu 1. května a na začátku partitury figuruje datum hned následujícího dne. I to je důkazem, jak moc se tehdy asi skladatel už těšil z města…“

„Skladba začíná výrazným třítónovým motivem, který po prvním poslechu už nelze zapomenout.“

„Za vznikem symfonie není zakázka. Martinů se spontánně rozhodl věnovat ji jako výraz vděku Kusevickému, šéfdirigentovi Boston Symphony Orchestra.“

Tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů měly během třinácti let premiéru v Bostonu. Další dvě zazněly poprvé rovněž v Americe, jen pátá v pořadí jako jediná v Praze. Symfonii č. 3, prostřední z těch tří „bostonských“, dokončil autor před osmdesáti lety, v červnu 1944, v Ridgefieldu ve státě Connecticut. Je vážná, vzdorná, odhodlaná.

„Vůbec se nelze divit, že se v Nice manželům Martinů, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.“

„Martinů nemohl najít libretistu, a tak si nakonec do libreta zpracoval původní italský text zcela sám.“

„Konverzační opeře dal jasné formální rozvržení a naplnil ji svižnou neoklasickou hudbou s vtipnými i ironickými odkazy.“

V květnu 1959, jen tři měsíce před tím, než ve Švýcarsku zemřel Bohuslav Martinů, měla v pražském Smetanově divadle premiéru jeho Mirandolina, komická opera o třech dějstvích s námětem hry La Locandiera od Carla Goldoniho. Komponoval ji v Nice na francouzské Riviéře v první polovině padesátých let a dokončil ji tam před sedmdesáti lety, na začátku července roku 1954.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Přivedl jej také do společnosti Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského, která letní měsíce trávívala obklopena uměnímilovnou společností v půvabné chaloupce ve vesničce Kozlov.“

„Jako každý velký umělec reagoval Martinů svým uměním na každý kulturní nebo přírodou způsobený zážitek.“

„Cyklus klavírních skladeb Motýli a rajky je tedy reakcí na spatřené exponáty ve Švabinských domě.“

Nedávné výročí 150 let od narození významného českého malíře Maxe Švabinského (17. září) vybízí k připomenutí jeho osobnosti z nejrůznějších úhlů pohledu. Byly (a ještě budou) to jednak muzejní výstavy – právě končící výstava v Rajhradě u Brna nazvaná Básník obrazu – Max Švabinský a literární inspirace či společná výstava jihlavského muzea a zlínské galerie s názvem Univerzum Max Švabinský, která se ve Zlíně uskutečnila na jaře a do Jihlavy připutuje na konci listopadu. Dále pak různé semináře a konference – Fenomén Švabinský v České Třebové 16. června či Umělec a město v Kroměříži 13. a 14. září. Ty všechny představily umělce v rovině výtvarné. Drobným kamínkem v mozaice pohledů na osobnost Maxe Švabinského budiž i tento text, který se umělce samého sice týká jen okrajově, nicméně nabízí propojení světa jeho a světa hudebního, reprezentovaného klavírní skladbou Bohuslava Martinů.

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí…“

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

„Jednoznačně největším dramaturgickým triumfem Státního divadla v Brně a především dramaturga Václava Noska bylo v následujících letech obdivuhodných pět světových premiér jevištních děl Bohuslava Martinů.“

„Martinů a já jsme zkonstruovali operu-film, o němž je možno říci, že má skutečně dva otce – dvojčata, neboť jestliže já jsem dal pouze potravu hudbě, Martinů byl plný nápadů pro libreto.“

„Martinů jednoaktová opera zazněla v jednom večeru věnovaném antické Ariadně spolu s dalšími dvěma díly: Monteverdiho fragmentem Nářek Ariadnin a scénickým melodramem Jiřího Bendy Ariadna na Naxu.“

Před časem jsme přinesli příspěvek o baletních a operních inscenacích Bohuslava Martinů, které byly ve světové premiéře provedeny v Brně v meziválečných letech, týkalo se to let dvacátých a zejména třicátých. Skladatel sám byl tehdy s nastudováním těchto inscenací spokojen, a tak se dalo čekat, že do Brna přibydou ještě další novinky. Bohužel se tak nestalo…

„V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem.“

„Byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost.“

„Počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.“

I když Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo Brno mezi místa, kde bylo skladatelovo dílo – často poprvé vůbec – pravidelně uváděno. V tomto ohledu vynikalo zejména Národní (později Zemské) divadlo v Brně, které si zakládalo na dramaturgii akcentující mimo jiné díla soudobých skladatelů. V čele zájmu byla samozřejmě především scénická tvorba Leoše Janáčka, nicméně protože vedení divadla hledalo nové zajímavé skladatelské osobnosti, dostal v roce 1925 příležitost poprvé i Bohuslav Martinů.

„V době života ve Francii se pianista napojil na skupinu českých umělců, s nimiž jej po dlouhá léta pojilo pevné přátelství.“

„Cestoval doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučoval klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších světových vysokých uměleckých škol na světě.“

„Bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost.“

Světově proslulý pianista Rudolf Firkušný (1912–1994) se narodil před rovnými 110 lety v moravských Napajedlech jako nejmladší ze tří dětí do rodiny místního notáře. Otec bohužel předčasně zemřel, když byly Rudolfovi pouhé tři roky, a maminka byla nucena se o rodinu sama postarat. Přestěhovala se za větší možností obživy do Brna, kde malý Rudolf, u nějž byl rozpoznán mimořádný hudební talent, získal možnost hudebního vzdělání…

„Díky vzpomínce paní Charlotte známe i přesnou skladbu sváteční štědrovečerní večeře rodiny Martinů.“

„Skladeb ovlivněných vánočními svátky není v tvorbě Bohuslava Martinů mnoho.“

„Skladatel byl vychován v katolickém prostředí, v němž má mariánský kult velmi silné postavení již od středověku a postupně se stal symbolem lidové kultury a víry.“

Vánoční čas je pro každého z nás výjimečným obdobím – snad každý miluje atmosféru klidu prodchnutou vůní jehličí a domácího cukroví. Trávíme čas se svými nejbližšími, rozjímáme a snažíme se před nástupem nového roku rekapitulovat rok končící. Tradice se ale liší kraj od kraje, země od země. Vzhledem k životním osudům, které Bohuslava Martinů zavály doslova do všech koutů světa, měl skladatel možnost slavit Vánoce různými způsoby a je jasné, že to nemohly být vždy Vánoce takové, jaké je znal z domova.

„Dokončil cyklus Písničky o lásce na moravskou lidovou poezii a osmělil se zaslat je k posouzení skladateli do USA. Povzbudivá odpověď Martinů se stala základem vzájemné korespondence.“

„Podle výslovného přání skladatele byla kantáta Otvírání studánek oficiálně provedena Zouharem a ženskou částí sboru OPUS ve světové premiéře v Poličce v lednu 1956.“

„Jako skladatel vzdal Martinů hold v roce dvacátého výročí jeho smrti kompozicí skladby Variace na téma B. Martinů.“

Brněnský skladatel Zdeněk Zouhar (1927–2011) se dá charakterizovat jako renesanční osobnost pohybující se celý život mezi skladbou, muzikologií, hudební pedagogikou, dirigováním a organizováním hudebního života. Od mládí komponoval, psal texty o hudbě, věnoval se vydavatelské činnosti a také vyučoval hudbu…

„Martinů fest inicioval a do života muzikolog František Popelka mladší, všeobecně známý jako Iša Popelka.“

„Po neplánované, více než roční pandemické přestávce se stejně jako jinde nově rozjíždí kulturní život Poličky. I v případě Martinů festu.“

„Slavnostním zahajovacím koncertem festivalu je odložená akce z prosince loňského roku, koncert ke 130. výročí narození Bohuslava Martinů, který shodou okolností vyšel na den skladatelova úmrtí.“

Malebné městečko Polička leží v půvabném okolí Českomoravské vrchoviny. Má osm a půl tisíce obyvatel a poměrně bohatý kulturní život. V roce 1929 zde byla vystavěna velkoryse koncipovaná budova pro kulturní dění, pojmenovaná po patronu místního spolku divadelních ochotníků Tylův dům. Pojme téměř pět set návštěvníků, což je na město s necelou desítkou tisíc obyvatel relativně hodně. Tam se koná většina kulturních aktivit města. Polička bývá někdy označována jako město festivalů – pravidelně se zde na různých místech konají multižánrový festival Polička 555 (od roku 1992, název odkazuje na nadmořskou výšku), Jazzový festival (1997), Rockoupání (1998), Colour Meeting (2004), Mime Fest (2012). A od roku 1996 také Martinů fest, už názvem jasně odkazující na orientaci převážně na dílo místního rodáka Bohuslava Martinů.

„Obec Borová se stala pravidelným místem návštěv Bohuslava Martinů. Byl zde hostem evangelického faráře Vladimíra Čecha a jeho hudbymilovné manželky Gabriely.“

„Právě sem k rybníku Sykovci situoval Miloslav Bureš konání lidových zvyků čištění studánek. Navíc k místu měl osobní vazbu Martinů, který zde strávil několik dní o prázdninách 1938 jako host rodiny Kaprálových.“

„Martinů sem jezdil velmi rád: i jeho fascinovala okolní příroda a atmosféra. Naposledy Kozlov navštívil dle vzpomínek Ely Švabinské nedlouho před svým odjezdem do Francie v létě roku 1923.“

Pokračujeme druhou částí virtuální prohlídky míst spojených s mládím Bohuslava Martinů (první díl věnovaný zejména městu Polička a jeho nejbližšímu okolí, najdete ZDE.). Dnešní díl představuje místa v blízkém i vzdálenějším okolí skladatelova rodiště, která Martinů rád navštěvoval a jejichž přitažlivost nezmizela ani s odstupem jednoho století.

„Máme dochováno jedinečné foto Bohuslava Martinů na poličském náměstí s morovým sloupem a částí radnice v pozadí. Je to jediná fotografie z rodiště, na níž je Polička patrná.“

„Pokud bychom chtěli procházet Poličkou po stopách Bohuslava Martinů, začít musíme v jeho rodné světničce.“

„Sám skladatel vzpomínal, že tudy v dobách mládí téměř denně chodil na procházky. Byl vídán, jak hloubavě prochází parkem s knihou v ruce, zabrán natolik do četby, že téměř nevnímal okolí.

Prázdniny začínají a mnoho z nás plánuje letní dovolenou či výlety. Pro ty, kdo budou cestovat po vlastech českých, nabízíme malý manuál prohlídky míst spojených s mládím Bohuslava Martinů. Je to pochopitelně především jeho rodiště, město Polička, ale také její blízké i vzdálenější (to v příštím díle) okolí. Vydejme se společně na imaginární cestu po stopách slavného skladatele, neboť v Poličce je genius loci přítomen doslova na každém kroku.

„Spíše než dodržování tradičních velikonočních rituálů byly tyto velikonoční pobyty pro Martinů možností odpočinku v předjarní přírodě.“

„Martinů měl moc rád veškerá zvířata, i když s manželkou vzhledem k častému stěhování nikdy žádné trvale neměli.“

„Posledním drobnějším velikonočně laděným dílkem jsou Písničky pro dětský sbor, které komponoval na sklonku života, v únoru 1959.“

Další díl seriálu o Bohuslavu Martinů je laděn tematicky – jarně a velikonočně. Zobrazuje Bohuslava Martinů především jako člověka svázaného s přírodou, zvláště tou jarní, a představuje jeho díla spjatá s obdobím Velikonoc.

„Václav Talich mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele.“

„Martinů Kubelíkovi věnoval své Fresky Piera della Francesca. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře v létě 1956.“

„Jiří Bělohlávek měl úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru.“

I když se provádění orchestrálních či jevištních děl Bohuslava Martinů věnovala řada výborných umělců, označení „martinůovský dirigent“ si dovolím přiřknout pouze několika z nich. Kritériem této volby je pochopitelně především mimořádný umělecký vklad těchto interpretů v rámci uvádění skladeb Martinů a ve většině případů také vztahy se skladatelem nejen na profesionální, ale též osobní úrovni. Zajímavým bonusem navíc je fakt, že u všech těchto dirigentů si letos budeme připomínat kulaté výročí narození či úmrtí.

„O počasí v prosinci, kdy se Bohuslav Martinů narodil, Jitřenka bohužel vůbec nereferovala, což dává tušit, že počasí nijak zásadně nevybočovalo z místního normálu.“

„Skladatel sám zimu nikterak nemiloval, naopak. Vyhovovalo mu mírnější klima Francie, kde se s velkými mrazy příliš nepočítalo.“

„Jednu pravou vysočinskou zimu prožil při návštěvě vlasti v únoru 1935. Psal tehdy: Mrzne naprosto nemožně na naši pařížskou povahu, máme ráno 26 stupňů pod nulou, chodíme na lyže, sáňky a mrzneme.“

Kdo zná Vysočinu, ví, že tu často panují poměrně tuhé zimy. Někdy je možné se setkat s označením „Malá Sibiř“, a to jak pro Martinů rodiště Poličku, tak pro některá jiná místa v okolí, proslulá silnými větry a v zimě mrazy.

„V roce 1979 byly jeho ostatky uloženy v rodinném hrobě na poličském hřbitově. Martinů se tak vlastně dvacet let po smrti vrátil ke kořenům. Kruh se uzavřel.“

„To bude slavný muž, přivítali ho slavným zvoněním, komentovala tento fakt porodní bába.“

„A dobrá zpráva nakonec: zmíněné aktivity Polička neruší, plánuje je veřejně realizovat, byť se zpožděním. Snad to bude možné v jarních měsících.“

Před rovnými 130 lety, 8. prosince 1890, se v Poličce v obytné místnosti věže na kostele svatého Jakuba narodil Bohuslav Martinů. Neexistuje snad jiný skladatel, který by měl tak zvláštní místo narození. S nadsázkou se dá říci, že přišel na svět mezi nebem a zemí, neboť jeho rodná světnička se nachází ve výšce šestatřiceti metrů.