„Vůbec se nelze divit, že se v Nice manželům Martinů, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.“

„Martinů nemohl najít libretistu, a tak si nakonec do libreta zpracoval původní italský text zcela sám.“

„Konverzační opeře dal jasné formální rozvržení a naplnil ji svižnou neoklasickou hudbou s vtipnými i ironickými odkazy.“

V květnu 1959, jen tři měsíce před tím, než ve Švýcarsku zemřel Bohuslav Martinů, měla v pražském Smetanově divadle premiéru jeho Mirandolina, komická opera o třech dějstvích s námětem hry La Locandiera od Carla Goldoniho. Komponoval ji v Nice na francouzské Riviéře v první polovině padesátých let a dokončil ji tam před sedmdesáti lety, na začátku července roku 1954.

Dlouhé schody vedoucí dolů z ulice Avenue de Brancolar, z nich tu a tam vchod do zahrady, v níž lze tušit dům… Vilová čtvrť vysoko ve stráni plné bujné vegetace a v ní číslo 94. Na brance je dodnes cedulka s nápisem Point Clair, se jménem domu. Jde o první ze dvou adres v přímořské Nice, kde manželé Martinů bydleli. Je spojena s roky 1953 a 1954. Měli možnost ubytovat se v bývalé vile malíře Josefa Šímy, skladatelova přítele z dřívějších let. Martinů byl u něj na návštěvě už před válkou a moc se mu tam líbilo. Právě tady, v domě tehdy spíše na kraji města, na krásném místě v zeleni, mohli teď žít řadu měsíců, když skladateli roční stipendium od newyorské Guggenheimovy nadace umožnilo čtvrtou poválečnou cestu zpátky za moře, na starý kontinent, definitivní návrat do Evropy.

V Americe, kam uprchl z Francie před nacisty, prožíval Bohuslav Martinů od roku 1941 válečná a první poválečná léta. Po náročném srůstání s novým prostředím tam nakonec zažil v New Yorku, Bostonu, Philadelphii a Clevelandu úspěchy se svými symfoniemi i s koncertantními skladbami a s operou Ženitba.

Byly to roky, ve kterých také vyučoval v Tanglewoodu a Princetonu a ve kterých trávil letní měsíce na příjemných místech daleko od velkých měst, ale také roky, kdy se zotavoval z úrazu a během nichž se mu rozplýval sen o návratu do Československa. Do Evropy se poprvé dostal v roce 1948 a pak znovu v letech 1949 a 1952. A pak do Evropy na delší dobu, na dva roky, zamířili s manželkou na jaře roku 1953. Záhy poté, co po dvouleté práci dokončil své zásadní dílo – Symfonické fantazie nazývané také Šestou symfonií.

Prvním velkým výsledkem evropského pobytu umožněného stipendiem byla opera Mirandolina, komedie podle Goldoniho hry. Psal ji v Nice, od 15. prosince 1953 do 1. července 1954.

Předlohou se skladateli stala temperamentní a dynamická komedie Carla Goldoniho (1707–1793), mající vše, co patří k italskému divadelnímu žánru. Hlavní postavou díla z roku 1753 je majitelka hostince ve Florencii, schopná a mazaná, které se dotěrně a úmorně dvoří markýz di Forlipopoli a hrabě d’Albafiorita. Sama však naopak zbystří v okamžiku, kdy se objeví baron di Ripafratta, zapřisáhlý odpůrce žen… Jakmile se do emancipované hostinské bezhlavě zamiluje, ztrácí o něj ovšem Mirandolina zájem – a v závěru si ke všeobecnému překvapení bere číšníka Fabrizia, svého zaměstnance.

Martinů nemohl najít libretistu, a tak si nakonec do libreta zpracoval původní Goldoniho italský text zcela sám. Jen se občas sešel s básníkem Antoniem Aniantem, který mu jeho text korigoval. Rozmarné konverzační opeře dal jasné formální rozvržení na jednotlivé výjevy a naplnil ji svižnou neoklasickou hudbou, lehkou, veselou a spontánní, hudbou s vtipnými i ironickými odkazy jak na francouzský vaudeville, tak na italský žánr opery buffa a na italské madrigaly. Zapojil také mluvené dialogy a baletní epizody. A je tu ještě jedna specialita: Saltarello, rychlá virtuózní mezihra na půdorysu starobylého italského skokového tance zařazená před poslední ze tří jednání a hraná často samostatně jako koncertní číslo.

Mirandolina se dramaturgům zdála kupodivu těžká a nepodařilo se ji skladateli nikde udat. Ani Guggenheimova nadace nepotřebovala důkaz o využití financí, které Martinů poskytla jako projev uznání. Po několika letech překvapivě zareagovala až donedávna nepřátelská komunistická Praha, kde se ovšem mezitím Martinů dobře uvedl Otvíráním studánek… a kde nenápadně pomáhal přítel Karel Šebánek, jeden z nejvýznamnějších českých nakladatelských a vydavatelských pracovníků. Šebánek byl spojen postupně s Hudební matici Umělecké besedy, s hudebním nakladatelstvím Melantrich a po Únoru 1948 s Národním hudebním vydavatelstvím Orbis v rámci Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Od poloviny 50. let pak budoval hudební archiv a půjčovnu orchestrálních materiálů Českého hudebního fondu. Znali se od roku 1929.

Premiéra Mirandoliny, o něco ještě zpožděná průtahy v jednáních s nakladateli, se uskutečnila 17. května 1959 ve Smetanově divadle – v budově někdejšího Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Tvůrci inscenace byli dirigent Václav Kašlík, režisér Luděk Mandaus, scénograf František Tröster a choreograf Antonín Landa, autorem českého překladu Rudolf Vonásek.

Titulní roli ztvárnila v této světové premiéře sopranistka Maria Tauberová (1911–2003), od roku 1936 do roku 1973 členka souboru Národního divadla, která v 60. letech zpívala a rovněž natočila i titulní roli v další opeře Bohuslava Martinů – v Juliettě. Podstatné mužské role nastudovali tehdy Přemysl Kočí, Oldřich Kovář a Jaroslav Horáček.

Do derniéry první inscenace Mirandoliny, tedy do dubna 1963, se uskutečnilo celkem čtyřicet představení. V Praze se opera znovu hrála na počátku 80. let, v roce 1990 v Plzni, v roce 2002 se objevila na Wexfordském festivalu v Irsku, v roce 2009 v Británii, před deseti lety v Německu, v Ostravě a v Bratislavě…

Nice v regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur mezi Cannes a Monte Carlem, na francouzské Riviéře, má nádhernou polohu. Zahrady jsou plné vegetace, nábřeží lemují palmy… Vůbec se nelze divit, že se zde Bohuslavu i Charlottě Martinů, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo. Byla jim domovem od října 1953 do července 1955.

Ve vile „u Šímy“ zkomponoval Martinů po Mirandolině ještě Hymnus ke svatému Jakubu, kantátu zmiňující patrona poličského kostela, na jehož věži se narodil, a pak v srpnu 1954 komorní kantátu Petrklíč, dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie. Tu věnoval brněnskému sbormistrovi a skladateli Zdeňku Zouharovi a jeho ženskému sboru Opus jako odpověď na prosbu o dílo, které by od něj mohli zpívat.

Druhou adresou v Nice, kterou manželé obývali od září 1954, bylo číslo 17bis v klidné ulici Boulevard du Mont-Boron. Tam, na suchém prosluněném skalním svahu nad přístavem, v bytě v nevelkém letohrádku u domu vysoko nad mořem s výhledem na západy slunce, psal Martinů jedno mistrovské dílo za druhým, krásnou hudbu svého pozdního období: apokryfní kantátu Hora tří světel, Klavírní sonátu, vokálně-instrumentální Epos o Gilgamešovi, neoimpresionistické orchestrální Fresky Piera della Francesca inspirované renesančními nástěnnými malbami v Arezzu, Hobojový koncert… A s pohledem na moře tam 12. července 1955, dva týdny před odstěhováním, dopsal komorní kantátu Otvírání studánek, svůj intimní návrat na rodnou Vysočinu.

Na přelomu let 1955 a 1956 pak Martinů na necelých šest měsíců ještě naposledy odcestoval do Spojených států. V Nice se potom ze Švýcarska ještě objevil na kratší dobu v roce 1958 a znovu roku 1959.

………………….

Věděli jste, že…

…brzy poté, co dokončil Mirandolinu, hledal už opět Martinů nový námět pro operu, že se proto vydal na konci září 1954 z Nice do nedalekého města Antibes za spisovatelem Nikosem Kazantzakisem a že na základě navázaného přátelství brzy začala vznikat opera Řecké pašije, zhudebňující Kazantzakisův román Kristus znovu ukřižovaný?

…když v druhé polovině 50. let pobýval ještě dvakrát v Nice, tak tam pracoval na Řeckých pašijích a pak na Proroctví Izaiášově?

…skladateli bylo v té době už jasné, že se do Československa nelze vrátit – dlouho z politických důvodů, pak ale i z důvodů zdravotních?

…že práci na jeho poslední, už nedokončené kompozici přerušily v Nice zdravotní potíže, definitivní příznak zhoubné choroby, a že odtamtud cestoval do Švýcarsku s vědomím, že směřuje rovnou do nemocnice?

… z posledního pobytu v Nice odjížděl 6. května 1959, jedenáct dní předtím, než se v daleké Praze konala premiéra Mirandoliny?

Foto: Petr Veber, archiv ND / Jaromír Svoboda, Wikipedia / Alessandro Longhi / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Carl Bloch / volné dílo, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, Pexels / Pierre Blaché, Wikipedia / Jack de Nijs pro Anefo / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en)