Čím dál tím víc mě u všech jevů tohoto světa, včetně čehosi tak pomíjivého jako jsou koncerty, nezajímá jen holý fakt, že se uskutečnily. Ale proč? A kde? Jak a s kým? Pro koho a jakým způsobem? Teprve souhrn těchto údajů totiž nabízí o dané události ucelený obrázek. A co je nejdůležitější – odpovídá na dotazy po jeho smyslu, významu, případné jedinečnosti. V plné míře to platí například o každoročním Koncertu letní noci ze Schönbrunnu, který se letos konal 19. června už podvaadvacáté a ČT art ho odvysílá ze záznamu v sobotu 22. srpna od čtvrt na devět večer. Jeho protagonisty jsou vždy Vídeňští filharmonikové.

Pokaždé jsou řízeni jiným dirigentem a spolupracující na pódiu s jiným sólistou. Vesměs pěveckým. Tentokrát toto proslulé těleso poprvé pod širým nebem dirigoval Lorenzo Viotti; naopak basbarytonista Bryn Terfel se „ke svým Vídeňským“ vrací už řadu let opakovaně. Tím ovšem výčet pomyslných es, která orchestr takříkajíc vytáhl z rukávu, nekončil. V zásobě byla ještě dvě, každé z jiného těsta a dobře promyšlené. 

Vraťme se ale v duchu výše nastolených otázek k širším souvislostem. Proč se vůbec koná takto pojatá událost, která v období kolem letního slunovratu zve do schönnbrunských zahrad desetitisíce diváků zdarma? Jedná se o dobře promyšlený plán i marketingový záměr. Vedení Vídeňských filharmoniků na čele s voleným prezidentem, který zároveň v orchestru hraje, si na prahu 21. století uvědomilo, že časy se mění a jen nostalgií zaměřenou na valčíky, polky či kvapíky si širokou veřejnost neudrží. Jinými slovy, že Novoroční koncerty z Vídně, jakkoli u televizních diváků po celém světě nesmírně oblíbené, je třeba napříště pojímat pouze jako jednu stranu mince. Tu, řekněme, exkluzivní, odehrávající se v ikonickém Zlatém sále Musivereinu. A navštěvovanou jak šťastlivci z celého světa, kteří získali drahé vstupenky díky losování, tak místní smetánkou na čele s prezidentem republiky, premiérem a četnými velvyslanci. 

Druhou stranou zmíněné mince se od roku 2004 staly právě Koncerty letní noci s naprosto odlišnou filozofií. Na dědictví dynastie Straussů se v nich dostává až formou posledního přídavku. Předtím je hojnému počtu návštěvníků nabízena diskutabilně široká škála nejrůznějších skladeb, předeher či árií, vždy ovšem v brilantním podání, jaké se u Vídeňských filharmoniků považuje za samozřejmost. Pokud by tuto směs považoval zapřisáhlý muzikolog či přísný recenzent za zhůvěřilost, bude mít přirozeně pravdu. Ale zároveň se bude šeredně mýlit, protože nepochopil – anebo nechtěl pochopit –, o co jde. Že totiž disciplínou je lehce rozverný open air, bavící publikum na místě a přenášený televizním obrazem z romantického prostředí do osmi desítek zemí. 

Proto je myslím vhodné posuzovat obsah i formu Koncertu letní noci ze Schönbrunnu jeho sloganem, který nabízí „klasiku pro všechny“. A snaží se s vydatnou pomocí televize podchytit přízeň diváků, kteří snad, možná přijdou příště i na Mahlera, Brucknera, Stravinského. Pozoruhodná je přitom profesionalita všech, kteří se na projektu podílejí. Od architekta scény přes mistry ozvučení až po vkusný videomapping. O samotných interpretech, k nimž čerstvě přibývají osobnosti baletu, nemluvě.

Hvězdou večera se tentokrát stal nestárnoucí živel jménem Bryn Terfel. Přestože mu bylo loni počátkem listopadu šedesát, překypuje tento Velšan energií a zpívá mu to báječně. Asi i díky tomu, že už nemusí nikomu, včetně sebe samého, nic dokazovat. Je nad věcí, umí prožít dramatickou árii a za chvíli se převtělit v klauna. Řečeno konkrétně, blýskl se během Koncertu letní noci 2026 třemi výstupy z naprosto odlišného těsta. Nejprve se vžil do emočně vypjaté polohy Mefistofela ve stejnojmenné opeře Arriga Boita, když sugestivně přednesl árii Son lo spirito che nega. Následně si v árii Eh! Paggio! vychutnal dvojznačnost Verdiho Falstaffa, který jako by svět kolem sebe zaujatě káral i odtažitě až posměšně komentoval. A když už si diváci mysleli, že Terfelův podíl na zdárném průběhu večera vygradoval, vrátil se s hereckou etudou, jakou nabízí titulní role muzikálu Šumař na střeše skladatele Jerryho Bocka a libretisty Sheldona Harnicka. Stárnoucí Žid odkudsi z ruského štetlu napřed běduje neboli ajvajuje, jak má provdat svoje tři dcery, když je chudý jako myš ze synagogy, aby s neřešitelným rébusem nakonec naložil tak, jak je jedině možné, totiž mávl nad ním rozšafně rukou. Ovace pro hravého basbarytonistu, který i svoje objemné bříško umí prodat jakou součást etudy, nebraly konce.

Objevem pro mnohé diváky a možná ještě víc divačky se stal charismatický, ve svých šestatřiceti ještě klukovský a přitom už mužný dirigent Viotti. Pocházeje z italské části Švýcarska, je Lorenzo hudbou obklopen od chvíle, kdy začal vnímat svět: oddal se jí coby profesi jeho otec, živí i jeho sestru a bratra. Sám Lorenzo už má za sebou leccos včetně čtyř let v čele amsterodamské Nizozemské národní opery či pohostinných vystoupení ve Scale či v Pařížské opeře. A mnohem víc jej toho zjevně čeká, vždyť se od letošního září stává uměleckým ředitelem Tokijských symfoniků a od sezony 2028/29 povede operní soubor v Curychu. Řečeno lapidárně, Viotti je vycházející hvězdou par excellence a takové si Vídeňští filharmonikové hýčkají. Tvoří totiž protiváhu žijícím legendám typu Riccarda Mutiho, s nimiž je pojí i půlstoletí společného vystupování. 

Příjemným zpestřením parné letní noci, která předznamenala tropická vedra napříč Evropou, se stalo instrumentální sólo příjemné dámy, která už osmnáctým rokem usedá v orchestru na pozici prvních houslí. Bulharka Albena Danailova se zhostila notoricky známé Meditace z Massenetovy opery Thaïs s takovým šarmem, že – jak se říká – jedno ucho nezůstalo suché. A pak přišlo vizuální vyvrcholení večera. Všechny v hledišti i u obrazovek oslnil stínový balet. Rozuměj baletní číslo v podání dvou sólistek a dvou sólistů Vídeňského státního baletu, kteří v choreografii svého albánského šéfa a někdejšího vynikajícího tanečníka Ena Peciho pohybově ztvárnili Svitu č. 2, vytvořenou Mauricem Ravelem na základě jeho hudby pro balet Dafnis a Chloé. Ladné pohyby se v násobném zvětšení promítaly na zdi schönbrunnského paláce. 

Zmíněné části koncertu byly proloženy instrumentálními čísly. Nemohl nezaznít Puccini s mezihrou ze třetího dějství jeho opery Manon Lescaut; na své si přišli i ctitelé vídeňské operety, kterou připomněla předehra k Lehké kavalerii od Franze von Suppé, skladatele s belgickými kořeny narozeného ve Splitu, ovšem celoživotně spjatého s metropolí na Dunaji. Objevem, jaký se Vídeňští záslužně snaží pokaždé do dramaturgie vpašovat, byla líbezná skladba Adoration od Florence Price, americké autorky černé pleti, kterou jako první začali brát před lety za mořem vážně jako skladatelku symfonické hudby. 

Takříkajíc přes čáru mi naopak přišel první ze dvou přídavků, kterým se filharmonici vydali do hájemství latinsko-americké hudby. Zvlášť pokud si zvolili ukázku z tvůrčí dílny Zequinha de Abreu, čelného zástupce rozjuchaného choringa neboli směsi brazilských lidovek a písní přistěhovalců z Evropy. Tak daleko se myslím ze Schönbrunnu na pomyslných křídlech hudby dosud nevydali. Zápal, s nímž se snažili na okraji Vídně navodit atmosféru pláží Rio de Janeira, na mě ovšem chvílemi působil až komicky. 

Kdo by to ale neodpustil magické noci, která tradičně vyvrcholila provedením legendárního valčíku Vídeňská krev od Johanna Strausse mladšího? Zatímco v předních řadách se povstalo k potlesku, vzadu se na trávě tančilo o sto šest. Nazítří mnozí z Vídeňských filharmoniků opět zasednou do orchestřiště Státní opery, aby se podíleli na vážné klasice… Ale s vědomím, že pod širým nebem udělali vše pro to, aby se lidé hudbou pobavili v době, která bohužel jinak moc důvodů k úsměvu nenabízí…

Foto: Niklas Schnaubelt, Benedikt Dinkhauser

Facebook X E-mail WhatsApp