Jako by nestačilo, že už desítky let hraje virtuózně na housle; postupně si do svého profesního portfolia přidal též dirigování či aranžování, transkripce. Vede mistrovské kurzy, je vyhledávaným členem mezinárodních porot při hudebních soutěžích, dokonce má svůj diskusní pořad v televizi. Dohlíží na umělecký rozvoj své dcery, operní pěvkyně Julie. Letos si Dmitrij Sitkoveckij, ročník 1954, navíc připomíná dvě důležitá výročí: před padesáti lety přicestoval do Ameriky a ještě o deset let dřív poznal Prahu. Díky soutěži Concertino Praga, v níž nyní opakovaně zasedá jako porotce. A cítí se tu prý opět jako doma.

Kde jste ovšem, Mistře, doma doopravdy?

Vídeň má pro mě přídech Johannesa Brahmse, New York Michala Baryšnikova. Miluji San Francisco. S rodinou žiji v Londýně. A Praha je pro mě nenahraditelná.

Čím?

Bylo mi dvanáct, když jsem tu před šedesáti lety zvítězil v historicky prvním ročníku skvělé rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Druhý, mimochodem, tenkrát skončil můj celoživotní kamarád a vzácný kolega Václav Hudeček, který se poté stal roku 1967 vítězem druhého ročníku. Jednak jsem si oddychl, protože do mě v Moskvě na konzervatoři vkládali velké naděje, ale zároveň jsem jim dělal těžkou hlavu jako enfant terrible. A když jsem tu vyhrál, ulevilo se těm, kteří mi fandili, protože se potvrdily jejich předpoklady, že „na to mám“. Ale stejně důležité pro mě bylo, že jsem se poprvé dostal z tehdejšího Sovětského svazu na Západ, za který jsme alespoň potichu vaši zemi, to bývalé Masarykovo Československo, stále považovali. Psal se rok 1966, v Praze bylo už cítit politické jaro, město bylo nádherné, cítil jsem se tu poprvé v životě volně, svobodně. Vzali mě do Národního na Rusalku, do Lucerny na koncert Ray Charlese. Pamatuji si všechno, jako by to bylo dnes. A myslím, že to nepřeženu, když řeknu, že právě tady ve mně začala klíčit myšlenka odejít jednoho dne z Ruska do světa napořád.

Což se stalo roku 1977, kdy jste přicestoval do New Yorku v den, jehož datum se později mělo stát pro město přelomovým: na kalendáři bylo totiž 11. září… Doma jste při svém útěku za svobodou, lidskou i uměleckou, sice nezanechal tatínka, který vám zemřel, když vám byly pouhé tři roky, zato maminku ano – ovšem už za rok se jí podařilo se k vám připojit, že?

Je to tak a dodnes to považuji za zázrak. Smím-li to vzít trochu zeširoka, pocházím z rodiny, ve které je hudba naším osudem už po čtyři generace. V ázerbájdžánském Baku, kde jsem se narodil, zpíval dědeček z matčiny strany v místní opeře. Maminka, Bella Davidovičová, hrála na klavír tak skvěle, že roku 1949 jako jednadvacetiletá obsadila sdílené první místo na slavné Chopinově soutěži ve Varšavě. A tatínek Julian, starší o tři roky než ona? Těsně po druhé světové válce se v Moskvě konala Všesvazová soutěž mladých talentů – a poslechněte si, kdo v ní zvítězil. Mezi klavíristy Svjatoslav Richter, mezi violoncellisty Mstislav Rostropovič… a z houslistů byl nejlepší Julian Sitkoveckij. 

Panečku…

Ale to není všechno. Brzy poté, co jsem přišel na svět, konkrétně roku 1955, obsadil táta druhé místo na ikonické Mezinárodní soutěži královny Alžběty v Bruselu. Což Yehudi Menuhin glosoval výrokem: „Být v porotě já nebo Oistrach, byl by určitě vyhrál!“ Zkrátka, nejenže jsem po rodičích zdědil talent. Především jsem si předsevzal, že na housle budu hrát natolik dobře, abych památce na tatínka dělal čest. 

Myslím, že poslech čtyř desítek alb, na nichž jsou zachyceny vaše nahrávky, to dokazuje. Nemluvě o tom, s kým jste jako sólista vystupoval. S filharmoniky z Berlína, Londýna, New Yorku, Chicaga, Filadelfie, Amsterodamu… Hrál jste pod taktovkami Colina Davise, Marisse Jansonse či zmiňovaného Yehudi Menuhina. Kde jste se vlastně naučil víc – v Moskvě na konzervatoři, anebo pak na newyorské JuIlliard School, kam vás brzy po emigraci přijali?

Z každé školy jsem si odnesl své. V Moskvě nás učili nejen hrát, ale zabývali jsme se kontrapunktem, základy kompozičního umění, dějinami hudby. Ovšem výuka byla striktní, přísná. Na Juilliard School panovala větší svoboda, kantoři nám poskytovali určitou volnost v tom, jak hudbu uchopit, jak skladby nastudovat. Nepěstoval se ale přesah do jiných oborů než toho, na který vás přijali. Co ale bylo pro mě tehdy nejdůležitější? Život ve městě, které nikdy nespí, a na škole přezdívané Spojené hudební národy. New York sedmdesátých let byl špinavý, hlučný, únavný, ale opojně svobodný. A na škole, kde studovali mladí lidé z celého světa, se pořád něco dělo. Jedni hráli Shakespeara, druzí Bacha, třetí Stravinského. Sedávali jsme, my muzikanti spolu s herci a tanečníky, dlouho do noci a vyměňovali si názory, poznatky, pocity.

Co vám z té doby utkvělo v hlavě natolik, že se tím řídíte dodnes?

Kromě vzdělání, které si prohlubuji nevědomky dodnes, to bylo poznání, kterým se řídím jako dirigent, který při zkouškách naslouchá orchestru, anebo při soutěžích mladých talentů. Přiznám se vám, že někdy se s kolegy v porotách při hodnocení neshoduji. Mám totiž od přírody zvýšenou empatii, intuici na to, ve kterém dítěti dřímá zárodek osobnosti a kdo toto charisma postrádá. Nedá se totiž naučit, s tím se musíte narodit. Jakmile to u soutěžících vycítím, jsem schopen jim odpustit dílčí technické nedostatky, přehmaty, chybičky. Protože ty se ještě dají odstranit, vypilovat. Zatímco dar hudbu vnímat a předávat ostatním je vzácný, nepřenosný, nesdělitelný.

Co hudba, tento dar, dala i vzala vám?

To víte, po šedesáti letech na pódiích už někdy v duchu brblám. Především během průvodních jevů, kterým se ale nedá vyhnout. Mám na mysli věčné harcování z místa na místo. Anebo společenské povinnosti před koncerty i po nich, často povrchní, bezduché a prázdné. O tom, kam se řítí dnešní svět, co se to s ním děje a jak to dopadne, se raději ani nebudu šířit. Mám někdy strach jako každý a nejraději bych se někam ukryl, zmizel, odsunul. A říkám si, sakra, mám já to hemžení, ty stresy, ten neklid ve svém věku ještě zapotřebí? 

A máte?

Jenže pak vyjdu před diváky, kteří mi dodávají nádhernou energii, kterou se jim snažím vracet, násobit. Začnu hrát nebo dirigovat, jsem součástí většího celku, té zázračné magie, ze které prýští hudba. A veškerá únava ze mě rázem spadne, jsem zase šťastný jako malý kluk. A říkám si: Ano, hudba je mojí misí. Mým osudem. Vybral jsem si ho dobrovolně a jsem rád, že snad nedělám svým předkům ostudu. Co když mě odněkud pozorují? Dá se to vyloučit?

Při své výuce, při svých mistrovských kurzech jste prý nebývale tolerantní, otevřený různým přístupům a pojetím. Je to pravda?

Asi ano. A nejspíš bych s tímto přístupem neuspěl tam, kde se hudba učí podle pravidel, navyklých vzorců, schémat; v takzvaně kamenných školách. Já na to jdu jinak. Ctím totiž to, co říkal už jeden moudrý rabín. Když se ho ptali, co je správně, promnul si vousy a odpověděl: „Může to tak být, ale nemusí…“

***

Dmitrij Sitkoveckij vystoupí 18. října v Dvořákově síni Rudolfina u příležitosti šedesáti let existence soutěže Concertino Praga. KlasikaPlus.cz toto vystoupení bude reflektovat.

Foto: archiv Svatováclavského hudebního festivalu, archiv umělce

Facebook X E-mail WhatsApp