Profesor Ivan Klánský. Byl prvním Čechem ve finále ikonické Chopinovy soutěže ve Varšavě, laureátem mezinárodních klavírních klání v Lipsku či v Bolzanu. Též děkanem na HAMU, kde vedl katedru klávesových nástrojů. Působil jako sólista České filharmonie. Doma i ve světě odehrál na pět tisíc koncertů. Stojí v čele Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. A počátkem nové kulturní sezony jej čeká účast na novém klavírním festivalu v patnáctitisícovém Dvoře Králové, kde kromě něj vystoupí i významní světoví sólisté. Klánský v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří nejen o skvělém křídle, na které si bude moci zahrát.

Počátkem tohoto roku jsme se, Mistře, setkali na pódiu ve Dvoře Králové nad Labem při inauguračním koncertu křídla Steinway, které – spolu s klavírníkem Filipem Marečkem – pomáhal vybrat i váš syn Lukáš. Zvolil v rámci finančních možností dobře?

Myslím, že ano. Značka Steinway je již desetiletí fenoménem na trhu – a samozřejmě, že tato kvalita i něco stojí. Krása zvuku i technické možnosti tohoto nástroje jsou velkou přidanou hodnotou. A pozitivně působí na interpreta i na posluchače. Chápu, že menší město si nemůže dovolit nákup zcela nového nástroje této značky. Ale křídlo, které sloužilo několik let ve významném německém koncertním sále pod prsty světových pianistů, bude ozdobou koncertních vystoupení ve Dvoře Králové nad Labem. A jsem přesvědčen, že klavírní fandové budou na koncerty v Hankově domě dojíždět i z dalekého okolí.

Tehdejší večer byl předzvěstí prvního ročníku zatím nevelkého, ale slibného mezinárodního klavírního festivalu. Jeho zakladatelem je královédvorský rodák a dodnes obyvatel, působící ovšem i na pražské HAMU, Vít Havlíček. Je pro hudební život v naší zemi úloha těchto „národních buditelů“, těchto neúnavných vizionářů stále nepostradatelná?

Bez těchto buditelů nebylo kulturní dění představitelné ani v minulosti a nebude ani v budoucnu. Zejména v menších městech či obcích je úloha podobných nadšenců naprosto klíčová. Vidíme to na koncertech v rámci Kruhu přátel hudby, jejichž úspěch není tak závislý na počtu obyvatel konkrétního osídlení jako právě na jednom buditeli, od něhož se místní hudební život odvíjí. Pokud takový člověk z jakýchkoli důvodů svou činnost ukončí a zároveň se nenajde stejně zanícený následovník, znamená to jediné. Že v daném místě kulturní život končí.

Od 14. do 22. srpna se konal již 67. ročník jiného festivalu v jiném městě, v němž dlouhodobě sehráváte několik rolí. Řeč je přirozeně o tom Chopinově v Mariánských Lázních. Kromě jiného jste letos vedl tamní mistrovské kurzy. Kolik mladých talentů kláves se jich účastnilo? A podílel jsem se na jejich výběru?

Ano, už podruhé jsem v rámci mariánskolázeňského festivalu vedl kurzy zaměřené na chopinovskou interpretaci. Počet účastníků jsem omezil na šest osob, protože mám jako předseda pořádající Chopinovy společnosti během festivalu i jiné povinnosti, které bych těžko zvládal časově. Na výběru účastníků se podílí sekretářka kurzů, paní Kristina Kasíková, která se snaží, aby se zapojili zájemci z různých konzervatoří napříč republikou. A také mladí pianisté, které v dohledné době čeká významná soutěžní nebo koncertní událost. 

Jaký přístup k vedení i obsahu těchto kurzů jste zvolil a proč? Co jste svým svěřencům jako jejich mentor nejčastěji radil?

Vzhledem k tomu, že kurzy probíhají v rámci Chopinova festivalu, hrálo se převážně dílo tohoto polského básníka klavíru. Ale samozřejmě jsem neodmítl pracovat i na skladbách jiných autorů. A pokud pianista potřeboval, připravoval jsem s ním skladbu pro jeho nejbližší koncert.

Naše malá a populací nepočetná země je už dlouho klavírní velmocí. I letmý výčet významných klavírních interpretů by byl dlouhý a nespravedlivý k těm, které opomine. Mohl byste prosím alespoň popsat, kdo a díky čemu byl vaším vzorem? A naopak, kteří z vašich žáků to podle vašeho mínění nejen takříkajíc dotáhli nejdál, ale hlavně šli ve své interpretaci nejhlouběji?

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem svá studia na konzervatoři i na Akademii múzických umění trávil pod vlivem dvou vynikajících pedagogů – profesora Františka Raucha a docentky Valentiny Kameníkové. Oba byli výjimečné osobnosti, ale naprosto kontrastní. A proto bylo pro mě studium u obou současně velkou školou. V tom, jak lze hudbu pojímat z různých, někdy i velmi odlišných pohledů. A tím si vytvářet svůj vlastní, neopakovatelný přístup k uměleckým i ryze pianistickým problémům. Takže oba byli mými vzory nejen v hudbě, ale i v chápání života jako něčeho, co nejde zařadit do jedné škatulky.

A vaši žáci?

Spočítal jsem, že během svého pedagogického působení na HAMU, to jest od roku 1988 dodnes, a ve švýcarském Lucernu, tedy v letech 1992 až 2013, jsem dovedl k absolutoriu dvaadevadesát pianistů. Z těch, kteří významně působí doma i světě, mohu jmenovat Martina Kasíka, Ivo Kahánka, Marka Kozáka či svého syna Lukáše; velkou pedagogickou kariérou se mohou pochlubit Helena Suchárová-Weiser, Eliška Novotná, Roman Frič. Další, a je jich mnoho, působí v komorních souborech nebo korepetují na konzervatořích a vysokých školách doma i v Evropě.

Vaše vlastní kariéra, ať už sólová či v rámci komorní hry, trvá už řadu desetiletí. Pocestoval jste díky svému vystupování na pódiích kus světa. Kde jste byl opravdu výrazně osloven?

Je pravda, že díky své profesi jsem měl možnost navštívit a vychutnat krásné kouty naší planety. A poznat milé, zajímavé lidi z různého kulturního prostředí. Určitě nesmím zapomenout na exotiku v podobě Střední a Jižní Ameriky. Ovšem mojí nejoblíbenější destinací, kam jezdím i ve vzácných volných chvílích, je Španělsko. Miluji tamní přírodu, lidi, kulturu, gastronomii…

Jste považován za špičkového „chopinistu“ v mezinárodním měřítku. Čím vás tento skladatel uchvátil, není těžké pochopit. Vnímáte ale jeho skladby jinak teď, jako zcela zralý muž, než ve svém mládí?

Člověk ve stáří slyší věci, kterých si jako mladík nevšiml. Ale na druhé straně ztrácí objevitelskou radost z doby, kdy slyšel nějaké dílo poprvé. A víte, co je zajímavé? U některých, takříkajíc oprašovaných skladeb jsem spokojen se svým názorem z mládí. Ale u jiných zjistím, že by mohly být interpretovány jinak. Ovšem jestli je to k lepšímu, to musí posoudit obecenstvo. 

Čím víc má člověk zkušeností, tím je – či měl by být – na pódiu klidnější. Ale zároveň ví, co netušil, když se kdysi do svého povolání pustil: co vše se může stát, pokazit, vymknout. Jak jste na tom v tomto ohledu vy?

Naštěstí nejsem typický trémista. I když mírná tréma není na škodu, člověk se více soustředí. Pokud jsem dobře připraven, jdu na pódium s chutí. Jsou jistě posvátné koncertní sály jako Dvořákova síň Rudolfina nebo londýnská Wigmore Hall, kde se rozechvění dostaví. Ale odehrál jsem dosud 4.800 koncertů. A nedovedu si představit, že bych před každým z nich trpěl stavy hrůzy a děsu.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Pražského komorního orchestru, GoOut, Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp