Skladatel a pedagog Eduard Douša letos oslavil významné životní jubileum. Autor stovek skladeb patří k nejhranějším českým tvůrcům vážné hudby, navzdory tomu si jeho tvorbu nejvíce oblíbily děti. S předním skladatelem jsme hovořili o jeho cestě z gymnázia přes pražskou AMU až k pedagogické dráze, o manželce Evě, s níž založil vydavatelství Musica Gioia, ale také o klavíru, věrných jezevčících a dobrém jídle.

Vlasta Burian by řekl, že rozhovor má začínat od kořene. Vzpomínáte si ještě na onen zažloutlý notový papír, který „musel pamatovat Járu Cimrmana“, co jste na něj jako kluk z lidové školy umění psal své první kousky?

Ano, vzpomínám. Bylo to na zažloutlém papíře, který mi darovala paní z mého sousedství, o níž dospělí prohlašovali, že je polská šlechtična. Faktem je, že hovořila svéráznou češtinou připomínající takzvanou šlonštinu – to jsem si však uvědomil až mnohem později, když jsem začal sdílet domácnost se svou ženou Evou, jež odtamtud rovněž pochází. Mé prvotiny měly podobu písní na verše z Rukopisu královédvorského a klavírní fantazie na motivy chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Tyto skici se v průběhu času nadobro ztratily.

Z gymnázia Na Zatlance jste zamířil na hudební vědu na Karlově univerzitě a posléze na kompozici na AMU k Václavu Dobiášovi a Jiřímu Dvořáčkovi. Byla to přímá cesta, nebo jste v mládí váhal?

Vůbec jsem neváhal. Václav Dobiáš představoval nesmírně lidskou osobnost a podnětného autora, jehož však přílišná společenská angažovanost posléze odváděla od vlastní tvorby. Jiří Dvořáček zase platil za brilantního, systematicky pracujícího pedagoga. Na HAMU jsem navíc mohl těžit z inspirativních přednášek hudebního teoretika evropského formátu Karla Janečka a teoretika i skladatele Jaroslava Zicha, syna významného profesora estetiky Karlovy univerzity Otakara Zicha.

V knize S úsměvem a hudbou s hlubokou úctou vzpomínáte na Karla Janečka, Jaroslava Zicha, Vladimíra Sommera či Petra Ebena. Co vám do života vtiskl každý z těchto velikánů?

Podněty Karla Janečka mě přivedly k přesvědčení, že hudební teorie se dá vyučovat názorně a systematicky, což mě později motivovalo k postgraduálnímu studiu a dlouhému učitelskému působení. Vladimír Sommer sehrál klíčovou roli v mém poznávání moderní hudební literatury a zároveň mě naučil dbát na příkladnou tektoniku skladeb. Od Petra Ebena jsem si odnesl hluboký obdiv k jeho lidskému přístupu a také poznání, že teorii je nutno vykládat přímo od klavíru.

Vaše krédo začíná slovy: Melodie je základ – Melodia Gioia. Proč jste cítil potřebu to v dnešní době tak důrazně připomenout? Je dnes skutečně odvahou psát zpěvně?

Je to naprostá nutnost. Pro většinu posluchačů navyklých na tradiční poslech totiž jakákoliv soudobá tvorba postrádající melodicky nosné myšlenky rychle ztrácí přitažlivost.

Píšete, že v harmonii musí panovat vztahová logika, což věděli již jazzmani, zatímco schönbergovci tento aspekt podcenili. Co se může současná vážná hudba naučit od jazzu?

Namátkou leccos. Například nepřeplácat partituru zbytečným intelektuálním spekulováním. Racionální složka má při komponování své nezastupitelné místo, avšak intuice a přirozenost nesmí být nikdy potlačeny.

Hájíte tradiční formy a argumentujete tím, že dávají partituře pevný řád. V době, kdy se osvědčené struktury s oblibou boří, proč je pro vás dodržování řádu tak zásadní?

Klasické formy je nutné dokonale ovládat, a proto se s nimi student kompozice musí důkladně seznámit. Skladatel vybavený touto průpravou pak dokáže bez zaváhání hledat pro své myšlenky odlišná formální řešení – nemluvil bych přímo o „boření forem“, spíše o hledání nových, pro posluchače srozumitelných stavebných principů.

Zaujala mě vaše metafora převzatá od Vladimíra Sommera: „Gradace je jako výstup na horu, na jejímž vrcholu se máme s požitkem rozhlédnout.“ Daří se vám v dnešní uspěchané době nechat posluchače na tom pomyslném vrcholu setrvat dostatečně dlouho?

Je nutné o to usilovat. Skladatel musí uspokojivě dotáhnout každou gradaci do konce a „neutéct“ z ní, jak s oblibou dodával právě Vladimír Sommer. Vždy v tom hraje roli jistá míra subjektivity, avšak cit pro správné vyvrcholení díla se dá v kompoziční výuce úspěšně pěstovat.

Varujete před nedořečenými konci a opět citujete Sommera: „Nemusíš prásknout dveřmi, až je vyrazíš z futer. Stačí potichu zavřít.“ Je tohle i vaše životní filozofie v pětasedmdesáti letech?

Samotný závěr se samozřejmě odvíjí od charakteru konkrétního kusu. Zcela jistě se tento přístup nehodí pro slavnostní festivalovou fanfáru či nástupní pochod. V mé komorní nebo symfonické tvorbě však tichý odchod rád uplatním, je-li dramaturgicky na místě.

A co se týče mého osobního života, troufám si tvrdit, že jsem nikdy nevyhledával rozruch kolem své osoby. To platí i dnes, v mých pětasedmdesáti letech… Doufám tedy, že i z této složité doby odejdu do ticha stejně tiše, jako v některých mých opusech…

Uvádíte, že psát nehratelně se dříve či později obrátí proti samotnému tvůrci a že tvorba pro nejmenší je vlastně hledáním pramene čisté vody. Našel jste už ten svůj pramen?

Ten pramen neustále hledám, a to zdaleka nejen v literatuře pro děti. Samotná tvorba představuje nepřetržité hledání, což je také důvod, proč mě komponování stále nesmírně baví. Posouzení toho, kolik čisté vody do mých skladeb vešlo, však s důvěrou přenechávám posluchačům a interpretům. Zejména děti totiž bývají nesmlouvavými kritiky.

Když jsme si nedávno volali, vracel jste se právě z výuky na konzervatoři. Jak se vám dnes pracuje s mladou generací hudebních talentů?

Pracuje se mi s nimi skvěle. Sice jich už nemívám mnoho, ale domnívám se, že nejen moji svěřenci, nýbrž i celá současná skladatelská generace stojí za to. Většina z nich má navíc o pojmu „soudobost“ poněkud odlišné představy, než jaké zastávala ta naše, a to je jedině dobře.

Mě osobně okouzlil příběh o tom, jak vaše paní Eva ve svých šestnácti letech v Havířově sháněla notový materiál pro děti a náhodou narazila na vaše Miniatury. Poznala vás tedy nejprve skrze noty a teprve potom osobně?

Ano, přesně tak to bylo. Moje choť s oblibou prohlašuje, že skladatelé sice bývají svérázní ptáci, ale ty Miniatury se docela povedly. Z její iniciativy coby vydavatelky pak s odstupem času vznikly ještě Broučí miniatury a Ptačí miniatury. Ty úplné prvotiny pocházejí z roku 1969 – jak s nadsázkou říkávám, vznikly ještě „skoro za Bismarcka“ – a jejich premiérový tisk v Pantonu se datuje do roku 1971. Moje první vydané noty tak letos slaví úctyhodných pětapadesát let.

Manželka vám říká „Edo“, vy jí zas „Evinko“ a „moje choť“. Vede s vámi úspěšné nakladatelství. Jaké to je, mít v domácím zázemí současně i takto blízkého pracovního partnera?

Pojmenoval jste to naprosto přesně – disponuji skvělým rodinným zázemím. A aby nám doma nebyla dlouhá chvíle, provozujeme ono nakladatelství, abychom se občas mohli trochu pohádat, respektive obezřetně dohadovat. Pracovní partneři se přece občas přít musejí, že?

Nejen ti pracovní… Paní Eva s úsměvem říká: „Eda rád jí, já ráda vařím.“ K tomu všemu patří i vaši věrní jezevčíci. Co vám dokáže udělat největší radost ve chvíli, kdy zrovna nesedíte u klavíru a netvoříte?

Radost mi přináší samotný život a příroda – už jen to, že tu mohu být se svými blízkými. Od té doby, co jsme vyměnili Prahu za domov u lesa a potoka, užíváme si neskutečného klidu a pohody, které mimořádně svědčí i tvůrčímu přemýšlení. Máme kam chodit na procházky s jezevčicí Jessie (před níž naši domácnost obývaly ještě tři Daisinky a briardice Týna). A co se týče mé ženy a vaření, kdyby existovala kulinářská olympiáda, moje paní by bezesporu aspirovala na medailové pozice. Musím se však nyní v jídle poněkud mírnit, protože hmotnost sto čtyřicet kilogramů byla už i na skladatele vážné hudby – babička tomu s oblibou říkávala „těžká hudba“ – zkrátka příliš.

Vaši synové Václav, Jindřich a Vojtěch se dnes aktivně hudbě nevěnují. Jak to jako hrdý otec a skladatel vnímáte?

Nemám s tím nejmenší problém, všichni tři si zvolili cestu podle vlastních představ. Uplatnili se v oblasti výpočetních technologií, dopravy a manažerských činností.

Od Sinfonietty meditativy s FOK pod taktovkou Libora Peška přes italskou Accademii Chigiana až po odborný doktorát zaměřený na dětskou tvorbu. Když se dnes ohlédnete z vrcholu své tvůrčí dráhy, na co jste vůbec nejpyšnější?

Nejvíce si cením toho, že jsem mohl a stále mohu vykonávat to, po čem jsem toužil nejvíce – totiž komponovat. Hrdý jsem rovněž na skutečnost, že mě osud svedl dohromady s řadou osobností české hudební, divadelní i literární scény, od nichž jsem si mohl mnohé odnést.

Co byste si přál k životnímu jubileu vy sám a co byste popřál mladému klukovi, který dnes v tichu domova nebo v ZUŠ skládá své úplně první noty?

Přeji si především ještě nějaký čas pobýt se svými blízkými, včetně naší štěkavé jezevčice hlídající domeček a pokoušející se „pouštět hrůzu“ na kolemjdoucí. A tomu mladému začínajícímu tvůrci přeji, aby mu muzika přinášela stejnou radost a vnitřní sílu jako mně. Aby měl kolem sebe spřízněné duše, které chápou, že skladatel se občas může jevit jako poněkud svérázný pták.

Foto: archiv autora, České sbory, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp