Dirigent a klavírista Jan Mára 23. října dosáhne na jeden zásadní kariérní milník – coby vedoucí hudebního nastudování odřídí premiéru divadelní inscenace symfonického obsazení. V Jihočeském divadle půjde o ikonické operetní dílo Čardášová princezna skladatele Emmericha Kálmána. Mára však – jak vyplývá z rozhovoru daného portálu KlasikaPlus.cz – není vůbec žádným dirigentským nováčkem, navíc se nadále věnuje také komornímu umění často písňového charakteru. Leitmotivem rozhovoru pak je odvaha snít a že cesty k naplnění vytyčených cílů nemusí být vždy přímé a dle obvyklých „mustrů“.

Honzo, úvodem rychlá otázka: Co jsi aktuálně víc: Klavírista, nebo dirigent? 

Zastihl jsi mě uprostřed velmi intenzivního procesu nastudování Čardášové princezny v Jihočeském divadle, kde diriguji doslova od rána do večera. Odpovím tedy, že dirigent. 

My dva se známe opravdu hodně dlouho. Téměř živě si pamatuju situaci z před asi deseti let v Atriu Žižkov, kdy ti jeden nejmenovaný sbormistr před výchovným koncertem, který jsi doprovázel na klavír, rozmlouval zamýšlené studium dirigování. Evidentně ses odradit nedal a začínáš sklízet plody svého úsilí… Chápu správně, že se 23. října jedná o tvůj dirigentský debut v Jihočeském divadle?

Je vidět, že jsme se dlouho neviděli… (úsměv) Čardášová princezna je již čtvrtým titulem za poslední rok, na kterém se v Jihočeském divadle jako dirigent podílím. Naše spolupráce, za kterou jsem velmi vděčný, protože mi dává ohromný prostor a příležitost k růstu, začala přesně před rokem při nastudování muzikálu Výstřely na Broadwayi. Následoval zbrusu nový balet Sněhová královna, který přímo pro budějovický soubor napsal skladatel Jan Jirásek. A hned poté se mi splnil sen, který jsem si v sobě tak nějak nosil a absolutně nečekal, že se splní tak rychle. A to byla inscenace opery Malý princ na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Obsazení bylo plné mých kamarádů a skvělých kolegů a zkouškový proces i následná letní představení pro mě zůstanou jedním nádherným obdobím, které mám hluboko v srdci.

Super! O dirigentský debut se tedy v případě Čardášové princezny nejedná… Nicméně, je to alespoň tak, že vůbec poprvé jsi v pozici člověka, který vede hudební nastudování?

Opera v mém životě hraje zásadní roli již od mých studií na akademii. Jako asistent dirigenta jsem začínal v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Měl jsem tam možnost být u nastudování oper Julietta, Čertova stěna a Quo Vadis a spolupracovat s Jiřím Petrdlíkem a Jiřím Štruncem. Poté jsem dostal skvělou příležitost asistovat šéfdirigentovi Opery Národního divadla Robertu Jindrovi. Díky němu jsem mohl být součástí týmu, který připravoval novou inscenaci Dvořákovy poslední opery Armida a také uvedení raritního díla Otakara Ostrčila Legenda z Erinu nebo Ariadny na Naxu Richarda Strausse. To pro mě byla zásadní zkušenost, ze které stále čerpám. V Moravském divadle Olomouc jsem dirigoval inscenaci Ad Matrem. Nejednalo se úplně o operu, ale o scénické provedení skladeb Henryka Góreckého, zejména jeho nejznámější Třetí symfonie se sopránovým sólem. Dosud jsem byl u nových premiér jako druhý dirigent.

Čardášová princezna je tedy opravdu mé první hudební nastudování a ačkoliv je pozice prvního dirigenta velmi exponovaná a obnáší velkou zodpovědnost, naplňuje mě, že mohu realizovat svou koncepci a detailně pracovat se zpěváky a orchestrem.

Můžeš svou koncepci drobně přiblížit?

Kálmán v partituře zanechal dost jasné pokyny – tempové, agogické, dynamické –, které, když se pozorně sledují a realizují, přinesou naplnění všech operetních fines, které jsou pro tento žánr signifikantní. V naší inscenaci provádíme dílo v kompletním českém překladu, což toto mírně limituje nebo mění. Mojí snahou je, aby si ucho operetního fanouška přišlo na své, ne však za každou cenu. Každopádně myslím, že díky skvělým výkonům pěveckého obsazení a orchestru, se nám daří vytvořit ten správný „Spannung“. (úsměv)

V čem ti přijde Kálmánova partitura specifická? Jaké nároky na dirigenta Čardášová princezna typicky klade?

Mohlo by se zdát, že opereta znamená sled uzavřených hudebních čísel s líbivými melodiemi doprovázenými malým orchestříkem. Čardášová princezna je ale dílo vrstevnaté, barevné a bohaté v instrumentaci pro velké symfonické těleso. Svou opulentností mi místy evokuje i hudbu Richarda Strausse. Největší nároky tedy vnímám v nalezení zvukové vyváženosti orchestru a zpěváků.

S tím souvisí i téma samotné budovy Jihočeského divadla. Velké operní a baletní tituly se donedávna inscenovaly v sále Kulturního domu Metropol. Aktuálně však Jihočeské divadlo tuto možnost nemá a tři ze čtyř souborů se musejí dělit o jedno jeviště a divadlo s kapacitou dvě stě padesát míst. Čtenáři si určitě budou moci vyhledat četné články a vyjádření s tím související… 

Vzhledem k tomu, že jsem s operním a baletním souborem v intenzivním kontaktu a vím, jak velký potenciál mají, mě aktuální situace velmi mrzí a doufám, že lidé zodpovědní za fungování zdejší kulturní sféry velmi brzy pochopí, že situace je velmi vážná a vyžaduje okamžité kroky a řešení. Právě takové dílo, jako je Čardášová princezna, by si k uvedení zasloužilo odpovídající prostor.

Abych si to mohl lépe představit: V čem vlastně spočívá ona prostorová limitace, na kterou narážíš?

Malé divadlo znamená malé jeviště, malé zázemí, malou kapacitu v hledišti a v neposlední řadě stísněné orchestřiště. Účinkující tak nemají potřebný, ba ani základní komfort, dramaturgie nemůže zahrnovat rozsáhlá díla a tři soubory mají omezený počet repríz, protože jeviště je přetížené zkoušením nového repertoáru.

Jasně… Tak mě mimochodem napadá: Přijde ti, že se operetní dirigování liší od čistě operního?

Z mého pohledu se přímo dirigování opery a operety nijak neliší. 

A dá se, myslíš, z pozice dirigenta nějakým způsobem přispět k situační komice operety?

Určitě, zejména vhodným načasováním návaznosti hudby na mluvené dialogy. Velký prostor pro vytvoření silných jevištních momentů nabízejí také melodramy, které se zrovna v Čardášové princezně hojně vyskytují.

Rád bych ale podotkl, že opereta pro mě neznamená nutně jen komiku. Jsou operetní díla, kde sledujeme vztahové zápletky a zvraty v ději vytvářejí nejednu komickou situaci. Čardášová princezna je pro mě ale zejména o vykreslení mnoha různých odstínů mezilidských vztahů a lidských emocí. To vše na pozadí předtuchy konce jedné velké éry. V kontextu dnešní doby tohle vidím jako velmi silné téma…

Tak nějak chápu, že blížící se jihočeská premiéra pro tebe bude přelomová. Co by sis zejména přál, aby se 23. října podařilo?

Přeji si, abychom my všichni, kteří jsme do přípravy nové premiéry vložili obrovské množství energie, dokázali v tu chvíli předat publiku to, co jsme sami v sobě objevili při zkoušení. Ryzí emoce, prožitek z nádherné hudby a silné lidské příběhy.

A co pro tebe osobně je měřítkem úspěchu divadelního snažení? Míněno klidně velmi obecně…

Když člověk odchází z představení plný toho, co právě zažil. Ať už se cítí nabitý energií, odpočatý, zamyšlený nebo silně zasažený, znamená to, že na sebe nechal plně působit dění na jevišti, hudbu, atmosféru a témata, která se v daném díle objevují. 

Čekají tě v Jihočeském divadle v budoucnu ještě nějaké další projekty?

V této sezóně se budu vracet dirigovat reprízy Čardášové princezny a Sněhové královny. Na prosinec také připravujeme exkluzivně posledních pět repríz muzikálu Výstřely na Broadwayi. V příštím roce se opět setkáme v Českém Krumlově při reprízách Malého prince a pokud mohu doporučit, ať si čtenáři vstupenky zajistí včas – letos byla všechna představení kompletně vyprodána dlouho dopředu.

Takže královna, princezna a princ… Říkám si, že by k nim klidně mohl časem přibýt i král. (úsměv)

Hezké… Máš nějakého konkrétního na mysli? Co třeba Král Roger?

Minulou sezónu jsem toto velkolepé dílo viděl v Národním divadle Brno. Bylo to moje první setkání s Szymanowského operou a natolik mi učarovalo, že jsem se pak na něj musel vydat ještě dvakrát.

A pak je tady ještě Honeggerův Král David. Toho bych si scénicky taky dokázal představit.

Teď chvilku k tvé hráčské činnosti pianisty… V redakci jsme registrovali tvé příspěvky k životu písňového spolku Lieder Society, případně také v rámci projektu Via ad Artem. Jaké klavíristické úlohy máš aktuálně „na stole“?

Zrovna nedávno jsme měli krásný recitál s mezzosopranistkou Aničkou Moriovou, se kterou nás pojí dlouholeté přátelství a máme to štěstí, že se občas potkáme i profesně, letos například právě na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde v Malém princi zpívala roli Lišky.

Aktuálně jsem naplno vytížený dirigováním, hned po premiéře Čardášové princezny se přesunu z jihu na sever do libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde mě čeká debut s Čajkovského Louskáčkem. Vrátím se také k Filharmonii Hradec Králové, se kterou připravíme vánoční edukační program pro mladé posluchače a následovat bude Stravinského Život prostopášníka v pražském Národním divadle. Na jaře mě pak čeká návrat do Moravského divadla Olomouc, tentokrát s baletem Coppélia Léo Delibese.

V tom čase také plánujeme jarní recitál s mými milými přáteli a kolegy, sopranistkou Bree Nichols a jejím manželem, tenoristou Jasonem Nicholsem.

Teda! Zní to, že jsi svoje (hlavně) dirigování rozjel na vysoké obrátky! Krásný příběh o tom, kdy se vyplatí jít za svým snem, i když mi to okolí – třeba onen nejmenovaný sbormistr – rozmlouvá… Co bys mu dneska řekl, kdyby ses mohl vrátit v čase?

Aby nezrazoval ostatní od plnění jejich snů… Setkal jsem se s tím mnohokrát a určitě mě to v několika případech docela silně zasáhlo. Každý máme nějaký vývoj, dráhu, kterou si vysníme v představách, a i když to mnohdy nejde tak hladce, samotný proces přináší neuvěřitelný potenciál k růstu. Kdo jsem já, abych hodnotil sny ostatních? (úsměv)

Když Markéta Irglová, rodačka z Valašského Meziříčí, ve svých dvaceti letech přebírala Oscara za nejlepší filmovou píseň, pronesla větu: „Fair play to those who dare to dream.“ Přál bych si tedy, aby snílci mohli snít, své sny si plnit a nebrali ohled na škarohlídy, kteří mají o jejich životě jasnější představu než o svém vlastním.

Foto: Karel Šírek, Lucie Urban, Michal Pribylinec, Milan Demela, Romana Jokelová

Facebook X E-mail WhatsApp