Pořadatelé z orchestru Prague Philharmonia 9. listopadu nahradili zrušený koncert loňské sezóny komorní řady. Na tradičním místě barokního refektáře Profesního domu na Malé Straně tedy vystoupil ženský smyčcový soubor Kaprálová Quartet, ke kterému se v druhé části večera připojil klavírista Petr Jiříkovský. Přítomní byli svědky podnětného vystoupení a oblíbený cyklus do své pomyslné kroniky vpíše další řádky úspěchu.

Kaprálová Quartet je smyčcovým kvartetem, které ve svém názvu odkazuje na skladatelku a dirigentku, nehorázně talentovanou umělkyni a zároveň zoufale předčasně zesnulou (1915–1940) údajnou múzu Bohuslava Martinů Vítězslavu Kaprálovou. Její dědici zmíněnému uměleckému tělesu seskupenému už v roce 1995 umožnili používat jméno pamětihodné tvůrkyně, jejíž odkaz stále žije a zdaleka ne jen díky čtveřici Veronika Panochová, Daniela Jiříkovská (housle), Eva Krestová (viola) a Simona Hečová (violoncello) – ve velice nedávné době se o další z dlouhé řady posmrtných zviditelnění „Vitky“ postaral i Jakub Hrůša u Berlínských filharmoniků a v této souvislosti je třeba také zmínit nedávno vzniklý dokument o skladatelce. (Dlouholetou propagátorkou Kaprálové díla je také dirigentka Alena Hron a zmiňme též, že to není tak dlouho, co komponistčina Suita rustica zněla v rámci orchestrálního cyklu Prague Philharmonia pod taktovkou šéfdirigenta orchestru.) Dodejme, že soubor, který se den po výročí bitvy na Bílé hoře představil v malostranské prostoře už pamatuje leccos. Původně se jmenoval Venus Quartet Prague a aktuální obsazení se od původního liší zpola – pouze Veronika a Simona jsou zakládajícími členkami. 

Dílo samotné Kaprálové v podání kvarteta sice 9. listopadu nezaznělo, příchozí však alespoň slyšeli díla skladatelů, kteří na krátkou hudební a životní cestu autorky nepochybně měli vliv – mluvíme o Antonínu Dvořákovi a Robertu Schumannovi. Ještě než však přišla řada na tyto klasiky, posluchač obdržel možnost poslechu pohříchu vzácně se na českých koncertních pódiích vyskytující hudby slovenské, kterou v daném případě reprezentoval Ilja Zeljenka a jeho Musica Slovaca. Pětiminutová kompozice s přiznanými folklórními inspiracemi (jež byly tématem minulého ročníku komorního cyklu) zaujala zajímavou zvukovostí i pocitově modální (jakési irské krajiny evokující) melodikou a posloužila jako chutný předkrm.

Národnostními ozvěnami následně rezonovala další zvolená skladba večera, kterou byl Dvořákův Smyčcový kvartet č. 10 Es dur „Slovanský“ – „slovanský duch“ byl výslovným požadavkem Dvořákova objednavatele. Propsal se jistě do jaksi povědomých melodických linií a připomněl i vřelou citovost skladatele samotného, který je autorem celkem čtrnácti smyčcových kvartetů (ve kterých tóninově střídá všech sedm prvních písmen abecedy – a moll, B dur, C dur, D dur i d moll atd.), ty tak jsou jedním z pilířů Antonínovy tvorby… Všemi milovaného českého klasika kvartetistky představili ve výrazově pečlivě odvažovaných výrazových odstínech a v převažujícím lyrickém tónu, který ženskému souboru velice sluší. A sluší se zmínit také jiný typický znak interpretace, jímž bylo pojetí až demokratické, kdy každý jen hlas hudebního organismu měl stejnou váhu, nikdo nevyčníval a každý se dostal ke slovu.

Zvuková karta vystoupení se po přestávce obrátila k vyšší decibelové hladině. Bylo to dáno přirozeně zejména příchodem posledního účinkujících, klavíristy Petra Jiříkovského. Pětice tak mohla servírovat Klavírní kvintet Es dur, op. 44 Roberta Schumanna, až zakladatelské dílo svého žánru právem oblibované. Kompozici autor věnoval své ženě a umělecké souputnici Claře, která na klavír i odehrála veřejnou premiéru. Schumannův kus je poslechově vděčný, umně zužitkovává princip repetování, které může být posluchačsky nápomocné (i když dílo slyším prvně, s vyskytujícími se da capo či dal segno můžu postupně získat příjemný pocit něčeho už povědomého). Druhá věta poslouží jako učebnicový příklad z hodin harmonie pro snadno slyšitelný „klamný spoj“, v našem případě byla zároveň prostorem k vášnivé sólové prezentaci violistky Krestové, vedoucí skupiny viol v České filharmonii. Scherzo třetí věty poskytlo možnost k představení virtuozity všech vystupujících a strhující byla i poslední věta, kdy jsme si mohli připadat až jako na rockovém koncertě, zvláště v těsně v úplném závěru. Pětice muzikantů se v obecnosti ukázala jako dobrý reprezentant české komorní tradice a četní návštěvníci komorního cyklu se jako obvykle mohli rozcházet spokojení.

Foto: Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp