„Za tvorbou tohoto programu nepochybně stojí člověk, který dobře rozumí koncertní praxi.“

„Klavírista pak navzdory své drobné postavě rozezněl nástroj až riskantně mohutným tónem.“

„Druhá věta byla hrána vzdušně, svižně, se hřejivými vlnami v melodiích smyčců, žádná klempererovská rozpínavost.“

Orchestr Prague Philharmonia v sobotu 15. června uzavřel jubilejní 30. sezonu koncertem v pražském Rudolfinu. Poutavý program obsahoval díla Bohuslava Martinů, Franze Liszta, Vítězslavy Kaprálové a Ludwiga van Beethovena. Šéfdirigent Emmanuel Villaume a sólista George Li svou vitalitou a snahou zprostředkovali svěží umělecký zážitek.

Závěrečný koncert tělesa Prague Philharmonia jsem se zájmem vyhlížel několik měsíců. Dramaturgii, která za ním vězela, jsem už tehdy při prvním zhlédnutí na webových stránkách pokládal za nádhernou. Bere totiž v potaz několik prvků najednou. Zaprvé ctí jakési obecné poučky o kontrastech, zadruhé zohledňuje roční dobu – na závěr sezony nabízí odlehčenější, posluchačsky přístupná díla. Zatřetí tu kromě zábavy hraje roli i výchovná hodnota, neboť některá z oněch přístupných děl nejsou příliš známá. Čtvrtým důvodem je, že se nenásilně a neotřele dotýká Roku české hudby. Zapáté volba sólisty padla na jednoho z nejzajímavějších současných klavíristů vysoce virtuózního typu (George Li) a vybraný repertoár dokonale odpovídá jeho přednostem. S ním si navíc orchestr zahrál už 7. června v Lublani jiný klavírní koncert, a tak interpreti už měli možnost se před pražským vystoupením navzájem lépe poznat. A skutečnost že George Li naposledy přijel do Prahy před třinácti lety, atraktivitu koncertu ještě zvyšuje. Co víc si přát? Za tvorbou tohoto programu nepochybně stojí člověk, který dobře rozumí koncertní praxi. Možná i proto se nakonec kapacita Dvořákovy síně Rudolfina téměř naplnila?

Šéfdirigent Emmanuel Villaume předstoupil před orchestr svižnou chůzí a s úsměvem, jako kdyby tímto koncertem měl sezonu začínat, ne ukončovat. Vizuální prvek je u něj výrazný – v málo známé Předehře pro orchestr, H. 345 Bohuslava Martinů ubezpečuje posluchače neunavenými vlnitými gesty celých paží nebo poodstoupením od notového pultu a namířením celého těla k nástrojové skupině. Rytmická vertikální složka aktivně udržovala můj zájem, zvukově na mě velmi zapůsobil decrescendový přechod do lyrické prostřední části. Občas jsem během celého koncertu pociťoval určitou nedoslýchavost v ohledu porozumění hobojům a flétnám přes zvuk houslí. Možná to ale souvisí s mým místem sezení na levé straně v přízemí.

Ve druhé skladbě, v Klavírním koncertu č. 1 Es dur, S. 124 Franze Liszta, spustil orchestr hlavní motiv na malých chromatických sekundách rytmicky pevně, v dobrém slova smyslu expozičně. Klavírista George Li pak navzdory své drobné postavě rozezněl nástroj až riskantně mohutným tónem, a přece oktávové skoky (stejně jako celý zbytek skladby) pochytal v dokonalé čistotě. Stejně tak byl ale i upřímný v lyrických pasážích. Moc se mi líbily intenzivní dlouhé tóny smyčců v úvodu druhé věty a pak vnímavé decrescendo před nástupem klavíru. Třetí věta zaujala nebezpečně rychlým tempem a zároveň nadhledem. Souhra mezi klavírem a orchestrem plynula na vysoké úrovni a když orchestr na chvíli ztratil energii (úvod čtvrté věty), záhy ho Villaume s další frází hned probudil. Několikrát jsem se během poslechu podivil, jak moc mě skladba hudebně naplňuje. Koneckonců její orchestrální složka není sama o sobě příliš rafinovaná a když jsem před lety studoval klavírní part, připadal jsem si vlastně „špinavě“ u všech těch plytkých oktáv a neustálé hry na „přihořívá–hoří“ při vycvičování skoků. Prezentovaná výborná interpretace, na kterou pravděpodobně většina smrtelníků nemá šanci dosáhnout, mi připomněla, že výsledný tvar skladby opravdu stojí za uvádění na pódiích. 

Následující Lisztovo dílo Fantazie na maďarské lidové melodie pro klavír a orchestr, S. 123 přepíná mezi několika různými plochami. Ta cimbálová, improvizační, je jednou z těch potenciálně sdělnějších, pak se objeví heroičtější pasáž a v posledních minutách zbývá už jenom zábavný škvár na základních harmonických funkcích. Nejen skladba jako celek, ale i každá z těchto částí by snadno mohla působit přihlouple, nebýt umělce, který rád hraje na klavír a který se cítí dobře ve své kůži. Ten bez ohledu na mělkost hudebního obsahu hrál vše s plným přesvědčením a beze studu. Ve vysokých dynamikách používal celé tělo, obdivuhodně pedalizoval na širokých arpegiích v levé ruce a v jeho neomylné technice byl stále zdánlivě přítomen jakýsi vnitřní požitek. Jediné, co se mi v klavíristově projevu postupně oposlouchalo, bylo mechanicky vyznívající boulení nebo rozjíždění brilantních pasáží typicky v horní části klaviatury. George Li ani orchestr se ze skladby nesnažili udělat parodii, jejich kolektivní úsilí šlo spíš směrem zahlazení hran mezi jednotlivými částmi (například citlivým přechodem do závěrečného úseku Vivace assai). 

Očekával bych, že během první poloviny koncertu uvidím víc nadšení ve tvářích posluchačů, ale přestože v sále (alespoň v mé blízkosti) bylo poněkud vydýcháno a neusměvavo, publikum po druhé Lisztově skladbě přece jenom povstalo a klavírista přidal ještě Lisztovu transkripci Schumannovy písně Widmung. Kromě toho, že ji zahrál moc hezky a vkusně, stojí za zmínku, že zbývající polovinu koncertu si šel poslechnout do sálu.

Suita rustica, op. 19 Vítězslavy Kaprálové má pozoruhodnou strukturu – v jejím srdci se nachází nejprostější, lidově laděná věta s furiantem. Ta je sevřena podstatně komplexnější první a třetí částí, které berou z vlivů Stravinského baletů, dojde i na čtyřhlasou fugu. O vysoké umělecké hodnotě díla nemůže být pochyb a osobně z ní mám i konzistentnější zážitek než z takové Dvořákovy České suity. Umí dojmout (smyčce, flétna a triangl ve druhé větě), ale i roztancovat (třetí věta by si mezi studenty snadno mohla vysloužit nálepku „banger“). Tím se vracím k prvnímu odstavci o dobře zvoleném programu – objevný poslech, ale přitom zcela bezbolestný.

Beethovenova Symfonie č. 1 C dur, op. 21 si v kontextu ostatních virtuózních děl dokázala udržet krok jako svěží dílo. Druhá věta byla hrána vzdušně, svižně, se hřejivými vlnami v melodiích smyčců, žádná klempererovská rozpínavost. Volba tanečnější koncepce, myslím, dobře zapadala do vyznění programu jako celku. Naopak třetí věta určitě nepatřila mezi ty nejrychlejší interpretace. Její krajní části měly potřebné kontrasty, vývoj, energickou práci se sforzaty, ale možná by jí v této podobě charakterově pomohlo, kdyby intervaly prim zejména v houslích dynamicky více směřovaly k těžkým dobám. V ohledu komorní hry mě nejvíc naplňoval balanc mezi melodií a šestnáctinovými stupnicemi ve druhé větě a konec čtvrté věty. Na závěr zazněl další přídavek, Dvořákův Slovanský tanec e moll, op. 72 č. 2.  S přihlédnutím ke všem kladům a snaze, která provázela celý koncert, bylo jednoduché nechat námitky stranou a odnést si hlavně to dobré.

Foto: Prague Philharmonia / Ivan Malý