Sólový recitál Jevgenije Kissina 11. ledna znamenal vyústění jeho sezónní rezidence u České filharmonie. V Rudolfinu nešlo jen o estetickou pózu, ale o zápas, svou povahou fyzicky i existenciálně vypjatý hudební projev klavíristy, který bere hudbu na sebe. Právě tato krajní intenzita mohla být pro jedny zdrojem obdivu, pro jiné spíš překvapením, pokud od večera čekali konvenčnější zážitek a Kissina z dřívějších období.

Nový recitálový program Jevgenije Kissina (rozhovor čtěte ZDE) zazněl poprvé právě v Praze, ve městě, kam se jeho umělecké aktivity stále častěji přirozeně soustřeďují – ostatně v uplynulých měsících tady s velikým úspěchem účinkoval v rámci klavírního tria nebo v Prokofjevově Prvním klavírním koncertu. Vystoupení pianisty, který má svůj domov na pražských Vinohradech, tak nepůsobilo jako vzdálená hvězdná návštěva, ale spíš jako domácí událost zvýšeného významu. Vyprodaná Dvořákova síň a neobvykle soustředěné publikum vytvářely odpovídající atmosféru. Otázkou bylo, jak se tato očekávání otisknou do toho, co se odehraje na pódiu.

Beethovenovu Sonátu D dur, op. 10: č. 3 provedl neuvěřitelně profesionálně, mužně, odevzdal v ní dokonalou formovou stavbu. Kissinova sdělnost byla až kategoricky přímá, jako by neříkal nic mezi řádky. Všechno bylo vysloveno otevřeně, bez náznaků a polostínů, stále zůstával „všemi čtyřmi koly na vozovce“. Celý jeho pohled na hudbu působil velmi vážně, jako kdyby šlo opravdu o hodně. I proto se v jeho pojetí nabízelo srovnání s klavíristy typu Lazara Bermana nebo Claudia Arraua, s interprety, kteří na bedrech svých interpretací také nesli břemeno jakési nepojmenovatelné tíhy. Asi bych se nedivil, kdyby z toho někteří posluchači byli trochu zmateni a příjemné pocity se v nich mísily s méně příjemnými. Zároveň ale takovým přístupem ničí jakékoliv náznaky lhostejnosti nebo obecnosti a prohlubuje tak svůj vlastní směr. Myslím, že pro obor je to velmi dobrá zpráva.

Určitá rostoucí intenzita, až úpornost je v jeho hře posledních několik let znát výrazně. Dobrým příkladem je třeba Chopinova Polonéza fis moll, kterou zvolil do svých programů před dvěma sezónami i v souvislosti s ukrajinskou válečnou situací. Trochu podobně jsem to vnímal v případě pěti mazurek, které hrál nyní v Praze. Většina z nich vyzněla jako elegie zbavená taneční lehkosti, ale i ve vší přímosti a práci byla přítomna zranitelnost. Některé z těch silnějších momentů jsem cítil třeba v náhlém pohnutí k větší otevřenosti v H dur dílu Mazurky, op. 41: č. 2 nebo v drásavém naléhání hlavního tématu Mazurky c moll, op. 56: č. 3. U Grigorije Sokolova v mazurkách často slýcháme koncepce tohoto druhu, ale Kissin je pro mě probouzí s aktivnějším vnitřním nasazením.

Schumannovu Kreislerianu, op. 16, která vyplnila většinu druhé poloviny nedělního koncertu, klavírista provedl poprvé od roku 1998. V první části sebevědomě vysázel všechny vysoké tóny, a právě tato suverenita mi připomněla skoky v Beethovenových Eroica variacích, jak je hrál na Firkušného festivalu před šesti lety. Celý cyklus se unášel v totální převaze florestanovského ducha, zdánlivě až hraničícího s klavíristovou sebedestrukcí. Tato energie se ale neomezila jen na vypjaté pasáže cyklu, často si našla cestu třeba i do druhé nebo čtvrté části. Zpětně jsem si uvědomil, že Kissin hrál většinu skladby bez výraznějších tempových výkyvů, což se ukázalo nejzřetelněji na konci třetí části, kde rychlost prudce zvýšil. V tu chvíli to v celkovém vyznění výrazně zamíchalo kartami, přitom k vyvolání adrenalinu i jisté iracionality stačilo vlastně „jenom“ následovat Schumannův zápis.

Původně avizovanou sonátu Nikolaje Mjaskovského v programu už před mnoha měsíci nahradila Lisztova Uherská rapsodie č. 12 a byla to změna, která nakonec večeru velmi prospěla. Ne že by snad rapsodie od začátku nabízela lehkou zábavu, i tady nejprve Kissin stavěl na dramatu a intenzitě. Teprve postupně se hudba otevřela směrem k virtuóznímu ohňostroji a pianista ukázal, že vedle existenciální vážnosti stále umí publikum i strhnout a pobavit. Pak v přídavcích přepnul zpátky do vážnosti v Chopinově Etudě es moll, op. 10: č. 6… a zase strhnul a pobavil koncertní jotou ¡Viva Navarra! Od Joaquína Larregly. Třetí přídavek padnul na Květen z Ročních dob od Čajkovského. 

Během koncertu se mi párkrát vybavilo starší video z YouTube s Kissinovou poznámkou, že při koncertech obvykle zhubne a prý to pozná i na opasku. Na tom se nejspíš nic nezměnilo, tedy ani na míře nasazení, které za tím stojí.

Závěrečný rozhovor po koncertě, vedený klavíristou Ivo Kahánkem, působil spíš unaveně a formálně než jako přirozené pokračování hudební události. Otázky byly příliš šablonovité a připravené předem, takže vznikl spíš určitý druh korektní dynamiky než skutečný dialog. Ne každá role v hudebním provozu musí nutně připadnout stejným lidem. V tomto ohledu si vybavuji pružné a spontánní moderování Iana Mikysky, který mi pro takovou funkci připadal jako stvořený.

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp