„Úpravu Janáčkova zápisu lze ocenit jako projev Colliho otevřené mysli.“

„Colli dokázal, že technicky je schopen zahrát cokoliv.“

„Za takovou zvukovou mohutnost by se nemuseli stydět ani chlapi typu Yefima Bronfmana nebo Jana Bartoše.“

Sólový klavírní recitál Federica Colliho, který se konal v neděli 26. ledna v pražském Rudolfinu, byl už pianistovým druhým vystoupením v rámci recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Program nabídl mimo jiné zapomenuté transkripce proslulých děl a Colli ve své hře předvedl nejen mistrovskou kontrolu nad nástrojem, ale také originální přístup, neboť notový zápis mnohdy nevykládal doslovně. 

Federica Colliho už jsem v Praze jednou slyšel jako komorního partnera houslisty Josefa Špačka. Z toho večera se mi nesmazatelně zaryla do hlavy především jejich interpretace houslové sonáty Fazıla Saye, kterou předvedli s obdivuhodným elánem a energií. Byl to jeden z těch koncertů, které nezapadnou do průměru a skutečně zanechají dojem. Jako sólového klavíristu znám Colliho převážně z internetových zdrojů – naposlouchal jsem si s ním například Mozarta nebo několik Scarlattiho sonát. Jeho nahrávky, rozhovory a další materiály jsou často velmi zajímavé, přiznávám ale, že některým skladbám v jeho podání jsem se vyhýbal. Osobně jsem si ho zařadil do škatulky jakéhosi nefyzického interpreta, byť technicky vybaveného, „šmrncovního“ a s výraznými názory. Je to ten typ pianisty, kterému některé věci uvěřím až na vlastní oči – například, zda dokáže utáhnout celovečerní recitál, co se týče energie či potřebných kontrastů.

Naživo z Colliho vyzařovala určitá zkušenost a sebevědomí. Pohyboval se uhlazeně, s askotem pod límcem košile působil téměř šlechticky a u klavíru seděl až nezvykle vysoko. Tři skladby z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku však v jeho podání nevyzněly příliš přesvědčivě. Obsahově rozhodně nebyly prázdné, ale zdálo se, že se klavírista zatím dostatečně nesžil s rudolfinskou akustikou. Například krajní části Frýdecké Panny Marie a hlavní motiv skladby Štěbetaly jak laštovičky postrádaly konkrétnější tón, zanikaly v kašli publika. Vrchol první jmenované skladby však zapůsobil intenzivně – Colli ho zvukově otevřel, a dokonce přidal několik basových tónů. Úpravu skladatelova zápisu někteří posluchači vítají, jiní ne, ale v tomto konkrétním případě by asi bylo možné ji ocenit jako projev Colliho otevřené mysli.

V interpretaci Couperinova cyklu Les Folies françoises, ou Les Dominos mě zaujalo, o kolik výrazněji než většina klavíristů Colli „dýchá“ zápěstím, aby v něm uvolnil napětí. Obě jeho ruce působily jako pravé, trylkoval s hbitostí i uměleckým citem. V práci s časem byl suverénní, a přestože se pohyboval i v hlubokých basových polohách, které v původním Couperinově zápisu nepochybně nejsou, působilo to jako přirozené rozšíření výrazových prostředků. Velmi štědře pedalizoval, ať už kvůli barvě, záměrnému prolínání disonancí, nebo proto, aby delší tón podržel v pedálu a umožnil pravému zápěstí opustit klávesu a nadechnout se do dalšího pohybu. Dílo uzavřel s výraznou účastí celého těla, jako umělec, jehož domovským nástrojem je moderní klavír.

Z Ravelova cyklu Náhrobek Couperinův zahrál Colli pět částí (vynechal fugu). Energický Rigaudon působil skvěle, zatímco ve Forlane a první části Menuetu mi chyběla jistá hřejivost, jakou má například cyklus Moje matka husa nebo druhá věta z Klavírního koncertu G dur. Nejvíc citově podmanivý byl v Menuetu diskrétní střední díl. V Toccatě klavírista dokázal, že je schopen zahrát cokoliv. I když v obtížné codě možná místy ztratil na srozumitelnosti některých melodických tónů, nikdy jsem ji neslyšel zahrát s takovou čistotou, znělostí a smyslem pro efekt.

Schubertovu Fantazii f moll, D. 940, v úpravě Marie Grinberg má Federico Colli ve svém repertoáru už delší dobu, ale stále zůstává téměř jediným zastáncem této transkripce. Zahájil ji pod levým pedálem tónem, který byl mému uchu poměrně nepovědomý a velmi osobitý. Ostrý tečkovaný rytmus v tématu se sice vždy spolehlivě ozýval, ale působil spíš funkčně než poeticky. Skladba měla v jeho podání dva zřetelné vrcholy – jeden před středním dílem a druhý před závěrem, které přímo souvisely s dynamickou stránkou. Ta pro mě byla největším překvapením koncertu, neboť za takovou zvukovou mohutnost by se nemuseli stydět ani chlapi typu Yefima Bronfmana nebo Jana Bartoše.

Další méně uváděnou transkripcí, kterou Colli zařadil do druhé poloviny koncertu, byla Ginzburgova úprava první suity z Peera Gynta od Edvarda Griega. Zatímco poslední část této suity se občas objevuje jako přídavek, celou suitu jsem slyšel poprvé. Největší dojem na mě udělal přístup ke tvorbě zvuku, kdy Colli dokázal vykouzlit až orchestrální témbr, a to zejména v části Aasina smrt, kde klavírní sazba připomínala Franckův chorál. Při budování vrcholu skladby V síni krále pod horou se Colli tělesně téměř nepohnul, a přesto – nebo právě proto – ji dovedl až k působivému závěru.

Přídavky pojal Colli sympaticky. Neplýtval jimi, dával si s nimi načas, nechal se k nim vytleskat, působily vyžádaně. Oznamoval je zvučným hlasem a každý název skladby doprovodil ještě nějakým přívlastkem nebo osobním názorem. Síla názoru se otiskla i do interpretace těchto děl – Couperinovu skladbu Les barricades mystérieuses přednesl velmi tvořivě, Scarlattiho Sonátu d moll, K. 1 uzavřel akordem, který si do ní sám přidal. Bachův chorál Jesu bleibet meine Freude v transkripci Myry Hess už vyzněl o něco tradičněji. Po koncertě následoval rozhovor s umělcem, který byl výborně vedený, hudebně zasvěcený a spatra překládaný Ianem Mikyskou. S ohledem na to, že mnoho vstupenek zůstalo neprodáno, překvapivě velký počet posluchačů setrval až do konce.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp