„V A dur fuze zřejmě chtěla vyzdvihnout prvek totální harmonické čistoty.“

„V c moll dvojici se občas vynořily obzvlášť dojemné introvertnější barevné pasáže.“

„Poměrně známá díla, a přece ten pocit, že je objevujete poprvé.“

V pondělí 10. listopadu vystoupila Julianna Avdějeva v Rudolfinu jako druhá interpretka Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Z výběru třinácti preludií a fug z monumentálního cyklu Dmitrije Šostakoviče vytvořila podnětný, emocionálně naplňující večer, který možná fungoval lépe než kompletní provedení všech čtyřiadvaceti.

Je pár minut po půl osmé večer. Můry a noční ptáci už si šly hledat práci. Někde v Praze ve stejnou chvíli vstává do práce člověk, kterému zvoní budík. Když jej konečně nahmatá, zamáčkne ho, aby mohl ještě aspoň na pět minut zavřít oči. Za chvíli zvoní znova. Majitel přístroje rozlepuje ospalky a ocitá se v budově, kterou v životě neviděl. Před sebou rozeznává na balkóně erb se zlatou včeličkou a k uchu mu doléhá zvuk klavíru.

Nějak takhle se to nejspíš odehrálo během prvního Preludia a fugy C dur, které zahajovalo celý recitál. Julianna Avdějeva (předkoncertní rozhovor čtěte ZDE) v rudolfinské Dvořákově síni dělala, co mohla, aby interpretaci udržela pohromadě. Hrála se zralým klidem a vybraným tónem, ale pro mě bylo obtížné se na začátku jejího vystoupení soustředit. Být na jejím místě, asi bych se už pořádně naštval, protože se jí to samé přihodilo za krátkou dobu už přinejmenším podruhé. Kamarád mi psal, že pět dní před tímto koncertem ji slyšel hrát v Kolíně nad Rýnem, a tam někomu v publiku vyzváněl telefon přes celé C dur preludium.

Od a moll dvojice se už poslouchalo lépe, i proto, že v hudebním charakteru přibylo zvuku, jistoty i „světštějšího“ rázu. E moll nebyla vedená rovně a objektivně, ale citově, jako osobní výpověď, Avdějeva v něm pečovala o odtahy a rozvedení disonancí. A dur fugu hrála v diskrétním tónu – zřejmě chtěla vyzdvihnout prvek totální harmonické čistoty a nechat barvu vystoupit do popředí, snad i trochu na úkor hmatatelnosti nástupu jednotlivých hlasů. Úplnou zvukovou plasticitu tady ale možná ani nezamýšlela, neboť atmosféra byla kouzelně abstraktní, a to je mezi ostatními skladbami něčím vzácným. Gis moll passacaglia působila hraná spíš „na tah“. Teoreticky bych si dovedl představit pomalejší tempo, ale možná by ho relativně neklidné publikum ani nesneslo. O to působivější pak byla fuga, totálně strhující, konfrontační, bez kompromisu.

Jestliže první polovina byla velmi dobrá, tu druhou jsem už nevnímal kriticky vůbec. Možná to bylo skladbami samotnými, možná tím, že Avdějeva ještě zvýšila svoji koncentraci, nebo prostě proto, že jsem lépe zacílil pozornost. Důvod nedokážu přesně pojmenovat, ale celých těch padesát minut určitě patřilo k těm silnějším hudebním zážitkům poslední doby.

V es moll dělalo výborný dojem, jak myslela v dlouhých celcích a budovala opravdu rozsáhlé plochy a gradace. Des dur pár začal poměrně nenápadně, ne zrovna ohnivě, ale to jenom proto, že klavíristka šetřila ze stavebných důvodů. Vzápětí vyvolala přívalové vlny hlasitého zvuku, jako kdyby je tvořil Lazar Berman. Lidé po něm zatleskali. V c moll se občas vynořily obzvlášť dojemné introvertnější barevné pasáže. Avdějeva s nimi poměrně šetřila, ale když se objevily, tak to mělo odzbrojující čistotu, smutek a určitě i tu empatii, kterou zmínila v rozhovoru. Zaznělo tady tolik úžasné hudby, že už jsem si ani nebyl tolik jistý, jestli je Preludium a fuga d moll opravdu tím nejlepším z celého cyklu. Navzdory rušivým momentům v sále měl koncert u publika jednoznačný ohlas. Jako přídavek následovalo Preludium a fuga D dur.

Mimochodem, některé z těchto skladeb působí až překvapivě současně. Jak by asi mohla znít třeba b moll fuga jako součást soundtracku k nějaké vkusné sci-fi adventuře? Dobrá kombinace, anebo jen další ze svatokrádeží populární kultury?

Zajímavé je, že tohle dílo přece všichni klavíristé nějak známe. Většina z nás ho měla roky ve sluchátkách, když jsme se seznamovali s klavírní literaturou. Po tomto recitálu ale nevím, jestli můžu tvrdit, že jsem ho znal dobře. Některé části, pro mě osobně například c moll, se při domácím poslechu snadno vkrádají do kategorie hudby, která je neprůbojná a vyžaduje určitou přítomnost v naslouchání, takže člověku nakonec bohužel často jenom nenápadně běží na pozadí. Když se ale hrají takhle dobře, na dobrý klavír v dobrém sále, najednou můžou vystoupit z řady jako jedny z úplně nejsilnějších. Poměrně známá díla, a přece ten pocit, že je objevujete poprvé.

foto: Pražské jaro / Jan Kantor