„Hrála jsem celý cyklus jako celek v různých sálech i na různých kontinentech.”

„Ze Šostakovičových nahrávek je neustále cítit energie a vědomí, že hudba někam míří.”

„Jsem si jistá, že ten účastník, který ve Varšavě nedostal cenu, bude mít skvělou budoucnost.”

Dmitrij Šostakovič se před bezmála sto lety dostal do finále prvního ročníku Chopinovy soutěže ve Varšavě. Letos, v roce 50. výročí skladatelova úmrtí, na téže soutěži v porotě zasedla Julianna Avdějeva – pianistka, která v posledních měsících intenzivně uvádí na koncertech jeho Preludia a fugy, op. 87. Rozhovor vznikl k příležitosti jejího pondělního recitálu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného a logicky propojil témata Šostakoviče a varšavské soutěže.

Jaké je to pro klavíristu prožívat „šostakovičovský rok”? Přece jenom to není úplně typicky klavírní skladatel.

To je bohužel pravda. Sama si velmi často kladu otázku, jak je možné, že tak dobrého a ambiciózního klavíristu – hlavně v jeho mladých letech – nakonec z nějakého důvodu příliš nezajímalo skládat pro svůj nástroj. Zpočátku, ještě jako student, byl opravdu slibným klavíristou a v roce 1927 se dostal do finále na první Chopinově soutěži ve Varšavě (přestože nezískal žádnou cenu a byl mu udělen jenom čestný diplom). Ale někdy po tom roce 1927 na klavír začínal hrát méně a méně. Nikdo úplně nezná konkrétní důvod, proč tomu tak bylo.

Zřejmě trpěl velikou trémou, na pódiu se necítil dobře. Nejspíš to také bylo spojené s nějakou chorobou, která sice nebyla potvrzena, ale dávalo by to velký smysl. Nicméně jeho zájem o nástroj postupně klesal, takže z klavírního díla po něm nakonec zůstaly jenom dvě sonáty, Preludia, op. 34, nějaké další cykly a skladby… a pak tam jsou Preludia a fugy, op. 87, které podle mě představují výjimečné dílo v rámci celé jeho tvorby, nejen té klavírní.

Pokud považujete tento cyklus za nejlepší z jeho klavírních děl, jak na tom potom jsou ostatní skladby, například ty sonáty nebo preludia?

Obdivuju jedno určité období, řekněme mezi lety 1927 a 1933, do kterého spadá mimo jiné První klavírní sonáta. V těchto letech totiž Šostakovič experimentoval s novým a progresivím hudebním jazykem. Je velmi radikální, avantgardní, velmi často nemá žádnou tonalitu, občas umí být dost agresivní, někdy zní i modernisticky. V tomto ohledu mě napadají díla jako První klavírní sonáta, Čtvrtá symfonie nebo opera Nos. To jsou asi nejlepší příklady tohoto období, které je mým nejoblíbenějším.

Pro mě je Druhá sonáta mnohem hlubší, zádumčivější a výpravnější, kdežto První působí spíš chaoticky a až extrémně. Agresivně, jak jste zmínila.

I tak se to dá vnímat. Já si ale myslím, že když tu sonátu psal, bylo mu dvacet a svým způsobem tím úplně uzavíral svoje tradiční kompoziční vzdělání z konzervatoře a nechával ho za sebou. Jako by říkal: „Ne, já už nepůjdu cestou Tanějeva, Rimského-Korsakova ani Čajkovského – chci si to dělat po svém, tak mě nechte být. A klidně půjdu chvíli hlavou proti zdi.“ Což podle mě znamená, že na to musel mít hodně odvahy. Ale chápu to, co máte na mysli s tou Druhou sonátou!

Na druhou stranu První sonáta v něčem trochu připomíná Prokofjeva. Třeba Třetí sonátu, která začíná podobně.

Ano. Prokofjev měl tuto sonátu patrně také velmi rád, ale kromě toho úvodního začátku s ní nemá vůbec nic společného. Snad jen ty E dur akordy v prvním taktu, ale tím podobnost končí!

Možná je to jen taková iluze, kterou člověk má, když si obě skladby zpětně vybaví v hlavě… spíš vzdálená vzpomínka na podobné gesto než opravdová podobnost.

Ano.

V jiném rozhovoru jste řekla, že milujete doslova každou notu z Preludií a fug jako celku. To je zajímavé, protože zrovna nedávno jsem dělal rozhovor s Jevgenijem Kissinem (čtěte ZDE), ten naopak tvrdil, že jednotlivé skladby tohoto cyklu nejsou stejně hodnotné. Jak to vidíte vy?

(úsměv) Velmi dobře rozumím, co tím asi Jevgenij Kissin mohl myslet, protože podle mě skutečně jsou dvojice, které jsou méně přístupné než jiné. Není vždy snadné odhadnout jejich hudební obsah. Jako příklad bych uvedla Preludium a fugu Es dur. Zejména fuga může znít skoro jako pozdrav z avantgardy, protože je natolik zvláštní, že člověk by ani nepoznal, v jaké je tónině – neslyšíte ji tam, nemůžete ji slyšet.

Na začátku pro mě některé páry byly naprosto jasné, ale u jiných jsem musela sama na sobě opravdu hodně pracovat, abych našla správný přístup. A mým cílem bylo v určitém smyslu vnímat všech 48 částí jako 24 preludií a 24 fug, tedy jako 48 samostatných skladeb s odlišnými charaktery, které se někdy liší dokonce i mezi daným preludiem a fugou. To bylo náročné, ale nakonec mám pocit, že jsem si ke každé jednotlivé části cyklu vytvořila určitý vztah. Prostě jenom někdy znějí opravdu hodně odlišně, a to i v samotném hudebním jazyce.

E moll, Des dur a d moll jsou asi jasné volby, ale jaké další jste vybrala pro svůj recitál, a proč?

Upřímně, tohle bylo pro mě hrozně obtížné. Hrála jsem celý cyklus jako celek v různých sálech, dokonce na různých kontinentech. Kromě toho jsem uváděla i jeden program, kde bylo osm vybraných preludií a fug spolu s Chopinovými Preludii, op. 28.

Po všech těchto zkušenostech pro mě bylo opravdu těžké udělat výběr, protože ve všech vidím určitý smysl a každá dvojice podle mě ukazuje jinou stránku Šostakovičovy osobnosti. Některé pro mě sice nebyly, nechci říct, „důležitější“, ale chtěla jsem představit ty, které budou nejkontrastnější. To byla asi hlavní myšlenka mého výběru. Takže nakonec to bude sedm částí z prvního sešitu a šest z druhého.

Myslím, že ten program je sestavený dobře a kontrastně, mám ale jednoho kamaráda, který byl z vynechání F dur hodně nešťastný.

F dur je úžasné! Ale ano, prostě jsem ho tam nemohla dát. Nejsnazší by samozřejmě bylo zahrát je všechny, ale… třeba příště.

Jaké je to zahrát celý cyklus naživo? Jak to vnímáte z hlediska koncentrace, jak to přijímá publikum, zkrátka jaká je vaše celková zkušenost?

I na to jsem se samozřejmě nějakou dobu připravovala, protože ten cyklus je delší než běžná délka recitálu. Samotná hudba trvá zhruba dvě a půl hodiny, s přestávkou až tři hodiny. Ale jakmile jsem na pódiu, vůbec mi to tak dlouhé nepřipadá. Utíká to neuvěřitelně rychle! Je to nějakým způsobem velmi soustředěný moment a působí to spíš jako určitý hudební „event“ než jako typický recitál.

Hrála jsem dvanáct preludií a fug, potom přestávka, a dalších dvanáct ve druhé půlce. A když se mezi jednotlivými částmi netleská – až na konci každé poloviny – ještě více to podporuje soustředění v sále. Je to pro mě jedinečný zážitek a myslím, že pro publikum také.

U některých z nich existují i nahrávky samotného Šostakoviče, například u d moll… Počkejte, nahrál vlastně celý cyklus? Nenahrál, že?

Ne, myslím, že jich nahrál osm nebo devět, přesné číslo si nepamatuju. Vím, které to jsou, ale nikdy jsem to nepočítala. Ale určitě je to alespoň jedna třetina celého cyklu.

Znám nahrávku Preludia a fugy d moll, pak Sonátu pro violoncello a klavír, ale obecně jsem jeho klavírních nahrávek vlastně zatím moc neslyšel. Je podle vás v jeho klavírní hře nějaký rys, který považujete za typický pro jeho uměleckou osobnost?

Víte, problém je v tom, že v době, kdy nahrával Preludia a fugy, už na veřejnosti na klavír nehrál buď vůbec, anebo jenom výjimečně. Ani pravidelně necvičil. Mluvila jsem o tom i s Krzysztofem Meyerem, skladatelem, biografem a jeho osobním přítelem, který Šostakoviče velmi dobře znal.

Zajímavé na jeho vlastních nahrávkách je to, že téměř všechny jsou v poměrně rychlém tempu. A vždycky má to tempo takový jednoznačný tah dopředu, jakoby sílu, která se nedá zastavit. Ten jeho „nezastavitelný“ pocit v hudbě je opravdu silný. A to mě při poslechu vlastně nejvíc fascinovalo, protože i v některých velmi pomalých preludiích – hlavně v preludiích, protože pomalých fug v celém cyklu zase tolik není – je pořád cítit ten směr, ta energie, vědomí, že hudba někam míří. To mě opravdu zaujalo. Myslím, že to je něco, co znám i z jeho symfonií, takže to zřejmě odpovídá tomu, jak hudbu vnímal obecně: trochu nervózní, ale s velmi silným tahem kupředu.

Už jsem se párkrát setkal s názorem, že Rachmaninov hrál svoje skladby tak nesentimentálně, jako by se až trochu styděl za to, jak moc je ta hudba emocionální. Nemůže být něco podobného třeba i u Šostakoviče? Že ta jeho dopředu hnaná hra souvisí s jeho osobním vztahem k vlastní hudbě? Nebo že to prostě „chtěl mít rychle za sebou“?

Přesně vím, co myslíte tím příkladem s Rachmaninovem! Ale naprosto s tím nesouhlasím. Ten názor znám – že hrál tak rychle, protože byl unavený z vlastních koncertů pro klavír a orchestr, a tak dále… ale podle mě je to nedorozumění. Když posloucháte Rachmaninova – a on je pro mě hudební bůh! –, vůbec nejde o rychlost. Jde o jeho protisentimentální estetiku. Hrál s neuvěřitelně ušlechtilou zdrženlivostí, s velmi jasným pulzem a bez přehnaného rubata. A když si poslechnete jeho další nahrávky, je to naprosto konzistentní. Nikdy nepřehání rubato do extrémní sentimentality. O jeho vlastní hudbě si myslím, že je hluboce krásná, ale zároveň důstojná a pevně tvarovaná. Pokud ji zahrajete příliš sentimentálně, úplně ztratí svou formu. Myslím, že to Rachmaninov velmi dobře chápal a že to byla prostě jeho estetika, ne nějaká emocionální reakce na svoji tvorbu.

U Šostakoviče si sentiment s jeho osobností také nespojuju. To rozhodně nebyl on, ani jeho záměr. Ale přesto mi práce na Preludiích a fugách přinesla veliké překvapení: objevila jsem v té hudbě obrovské množství empatie a vřelosti, které jsem nečekala. Vždycky jsem vnímala Šostakoviče spíše jako pozorovatele, jako někoho, kdo sleduje drama a tragédii z určitého odstupu. Ale v těchto skladbách, i v těch nejbolestnějších – jako je e moll, c moll nebo b moll – cítím hluboce lidský smysl pro vřelost, skoro jako tichý sbor, který podpírá trpícího protagonistu. Tato empatická stránka Šostakoviče pro mě byla obrovským zjevením. Snažím se ji vtisknout do svého provedení a doufám, že ji posluchači také objeví.

Vraťme se teď ke spojení Šostakoviče a Varšavy. Šostakovič hrál na Chopinově soutěži téměř před sto lety a vy jste tam nedávno zasedala v porotě. Jak si jako aktivní pianistka udržujete hráčskou kondici během tří týdnů, kdy jste vázaná posloucháním hudby od rána do večera?

Vyžadovalo to z mé strany hodně disciplíny, protože jsem cvičit musela. Dařilo se mi cvičit každý den, ale kvůli tomu jsem potřebovala vstávat mnohem dřív, než bych si přála. Po prvním kole jsem si však uvědomila, že mi vlastně tolik nevadí vstávat třeba o dvě hodiny dříve než obvykle. Byla to jediná možnost, jak si udržet prsty ve formě, protože hned dva dny po skončení soutěže jsem měla první koncert a nemůžu si dovolit tři týdny vůbec nehrát.

Takže sedět v tak prestižní porotě není jenom čest nebo příjemná odměna za vaše umělecké úspěchy, ale také veliký závazek a velmi intenzivní tři týdny práce, je to tak?

Pro mě to i emocionálně bylo velice intenzivní, protože patnáct let není zase tak dlouhá doba, takže si svoje vlastní pocity z doby soutěže moc dobře pamatuju: ten pocit na pódiu, tu přípravu… A právě proto jsem cítila obrovskou empatii opravdu ke každému jednotlivému účastníkovi. Vím, kolik práce, úsilí a osobního nasazení příprava na tuto soutěž vyžaduje. A velmi si jich vážím za každý krok, za každý pohyb prstu. Na druhou stranu jsem musela svůj dojem z jejich výkonů převádět do čísel a to je pro mě osobně velmi obtížné – čísla a hudba, to u mě jde jen těžko dohromady. Upřímně řečeno, jsem vlastně ráda, že už to skončilo a vrátila jsem se zpět ke své pravé vášni, ke koncertnímu životu. Protože dělat soudy o lidech pro mě není jednoduché, ani po lidské stránce, ani po té hudební.

Všimla jste si kontroverzí kolem výsledků soutěže?

Samozřejmě že ano a řeknu k tomu dvě věci. Především jednoznačně stojím za výsledky a ještě jednou upřímně gratuluji Ericovi, Kevinovi a Zitong, kteří získali první tři ceny. Tak rozhodla porota a já toto rozhodnutí plně podporuju.

Jak jsem už zmínila, svoje vlastní soutěžní zkušenosti mám pořád velmi živě v paměti, se všemi pozitivními i bolestnými momenty. A právě proto mám jedno přání: i když váš oblíbený kandidát nevyhraje nebo nezíská cenu, myslím, že bychom měli zůstat uctiví vůči finalistům, všem účastníkům i vůči porotě. Je pro soutěžící velmi bolestné číst o sobě na internetu věci, které si nezaslouží. Hudba je vždy otázkou vkusu, každý ji slyšíme a cítíme jinak. Ale respekt je zásadní. Všichni ti účastníci odvedli obrovské množství práce a zaslouží si uznání bez ohledu na konečný výsledek.

Máte pravdu, že respekt je zásadní. Ale myslím, že ten obecný nesouhlas se ani tolik netýkal toho, kdo vyhrál, jako spíš toho, kdo nakonec nezískal cenu vůbec žádnou, přestože má velmi silnou uměleckou osobnost. Mnoho lidí to tak vnímalo, včetně mě nebo spousty znalců. Asi víte, koho mám na mysli.

Někdy, když oblíbený interpret nepostoupí nebo nedostane ocenění, které by podle lidí měl dostat, reakce může být velmi emocionální. A chápu, že je to frustrující, když ti, které byste rádi viděli v dalších kolech nebo na pódiu, neprojdou. Ale bodování je transparentní a každý se může podívat, jak kdo z porotců hodnotil. Někdy věci prostě nevyjdou tak, jak očekáváme. Soutěže už takové jsou. Jsem si ale jistá, že ten, o kom mluvíme, bude mít skvělou budoucnost. Získal si obrovské množství lidí, kteří si váží jeho umění, a nemám pochyb o tom, že ho čeká velmi úspěšná kariéra.

foto: archiv interpretky / Maxim Ambrossimow, Sammy Hart, Christiane Schneider