4. listopadu uvedl na svém koncertu v Rudolfinu orchestr Prague Philharmonia dvě skladby, které se – každá svým způsobem – vztahují k posledním věcem člověka: Biblické písně Antonína Dvořáka a 15. symfonii Dmitrije Šostakoviče. K interpretaci Dvořákova písňového cyklu byli pozváni pěvci Arnheidur Eiriksdóttir a Lukáš Bařák, dirigentské taktovky se ujal Petr Altrichter. 

Dvořákovy Biblické písně, op. 99, zejména některé z nich, patří mezi skladatelovy nejpopulárnější komorní skladby. Mimo koncertní síně zaznívají zejména v kostelích či smutečních síních, píseň č. 4 Hospodin jest můj pastýř se dostala dokonce do Hollywoodu prostřednictvím oscarového filmu Kolja, kde je použita právě ve scéně z krematoria. Písně Dvořák zkomponoval jako intimní duchovní meditaci pro sólový hlas a klavír, prvních pět z celkových deseti písní sám instrumentoval pro orchestr, instrumentace zbylých pěti se později ujali další autoři. V této orchestrální verzi nebývají Biblické písně uváděny tak často, jako ve verzi komorní, zejména ne jako celek. K takovému provedení se rozhodla přistoupit dramaturgie orchestru Prague Philharmonia a k interpretaci přizvala kromě dirigenta Petra Altrichtera dva mladé sólisty Opery pražského Národního divadla, mezzosopranistku Arnheidur Eiriksdóttir a barytonistu Lukáše Bařáka. 

Uvedení Biblických písní dvěma pěvci není novinkou, existují historické nahrávky s Martou Krásovou a Přemyslem Kočím, resp. s Václavem Bednářem. Rozdělení písní mezi dva pěvce na těchto nahrávkách je různé, interpreti koncertu Prague Philharmonia se neinspirovali ani jedním z nich a v interpretaci písní se víceméně pravidelně střídali, jen písně č. 5 a 6 interpretoval Lukáš Bařák. Závěrečnou píseň zazpívali oba pěvci, nejprve střídavě, závěrečné tři verše pak unisono. Bylo to řešení nezvyklé, trochu velkooperní, intimnímu charakteru písní poněkud vzdálené, nicméně u publika se setkalo s velmi vřelým ohlasem. 

Písně nejsou po technické stránce náročné, i když mají svá úskalí, např. oktávový skok v nízké dynamice v závěru šesté písně, který se Bařákovi nevydařil nejlépe. Nicméně jejich obtížnost spočívá především v interpretaci. Z obou pěvců obstála v tomto smyslu lépe Arnheidur Eiriksdóttir, která, ač cizinka, zpívala nejen vzornou češtinou s důrazem na správná slova, ale s většími dynamickými odstíny a s vroucím niterným projevem. Bařákova interpretace se vedle ní jevila poněkud toporná, příliš soustředěná pouze na pěveckou stránku. U Bařáka překvapilo i to, že – na rozdíl od partnerky – zjevně daleko více potřeboval noty. I pěvkyně měla před sebou notový pult, bylo ale evidentní, že noty má jen jako paměťovou oporu a písně interpretovala zpaměti. Publikum nicméně ocenilo výkon obou sólistů vřelým potleskem a po pouhých šestadvaceti minutách hudby první poloviny koncertu se odebralo na dvacetiminutovou přestávku. Poněkud netradiční koncepce koncertního programu…

V druhé části večera zazněla Symfonie číslo 15 A dur Dmitrije Šostakoviče. Je to skladatelova symfonie poslední, komponoval ji jako vážně nemocný s vědomím blížícího se konce své životní poutě. Dirigent se ujal provedení symfonie angažovaně, jeho interpretace měla hravost i dramatičnost, podařilo se mu vyvolat v publiku soustředěné zaujetí. 

První věta bývá pro svoji hravost muzikology chápána jako skladatelova vzpomínka na dětství, posluchače překvapí opakované citování krátkého, ale notoricky známého motivu z předehry k opeře Vilém Tell Gioacchina Rossiniho. V závažné druhé větě svěřil skladatel velké sólo violoncellu, koncertní mistr jej přednesl opravdu krásně, s naléhavostí, dramatičností, ušlechtilým tónem. Krásné bylo i houslové sólo. Další výrazná sóla předepsal skladatel nástrojům, které se v symfonické hudbě jako sólové příliš často neuplatňují: pozounu a kontrabasu. Nejen tato, ale i všechna ostatní sóla nástrojů, které v symfonickém repertoáru slýcháme častěji, byla přednesena krásně. Prague Philharmonia je skutečně orchestrem vysokých kvalit. Potvrdily to i žesťové nástroje, které hrály v krásné barvě a s jediným mírným klopýtnutím i s přesnými nástupy. Významnou roli v symfonii mají také bicí nástroje, obsazené dokonce šesti hráči. Jim svěřil skladatel závěr celé symfonie, kdy postupně utichají. Bylo to sugestivní, jen publikum nepochopilo, že to je skutečně konec skladby. O to vřelejší byl pak závěrečný potlesk.

S drobnou výtkou k poněkud ošizenému programu – dvacet šest minut první poloviny je opravdu málo – to byl dramaturgicky zajímavý koncert, vhodně zařazený do času rozjímání v dušičkových dnech.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp