Na druhém koncertě Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného ve středu 5. listopadu měl v Rudolfinu vystoupit mladý rakouský pianista Lukas Sternath. Krátce před zahájením festivalu musel umělec bohužel kvůli náhlé zdravotní indispozici svůj recitál odřeknout. Pořadatel však nabídl festivalovému publiku náhradu adekvátní: devětadvacetiletého kanadského klavíristu Bruce Liua.

Do povědomí hudební veřejnosti vstoupil Bruce Liu v roce 2021, kdy získal první cenu v XVIII. ročníku proslulé varšavské Mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže. Dnes se umělec řadí k nejpozoruhodnějším pianistům své generace, vystupoval v nejslavnějších koncertních síních a hrál s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty. V květnu letošního roku jej časopis Pianist zařadil mezi „10 legendárních pianistů s nejkrásnějším zpěvným tónem.“ V České republice jsme zatím ještě možnost ho slyšet hrát neměli.

V roce 2022 podepsal Liu exkluzívní smlouvu s prestižním vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Většinu skladeb, které uvedl umělec na svém pražském festivalovém recitálu, nalezneme na nejnovějším klavíristově sólovém CD, nazvaném Lunaris, které vydavatelství uvedlo na trh počátkem letošního srpna. Své vystoupení zahájil Etudou č. 4 „Fanfáry“ z První knihy etud Györgyho Ligetiho. Už v této úvodní skladbě nadchl skvělou technikou a okouzlil muzikálností, detailní a inspirovanou prací s dynamikou (povětšinou spíše tichou), úžasnou tónovou kulturou i lehkostí a transparentností své hry.

K nejzávažnějším dílům Liuova recitálu patřily dvě Beethovenovy sonáty: č. 14 cis moll, op. 27/2 „Mondscheinsonata“ a č. 21 C dur, op. 53 „Valdštejnská“. Provedení první věty Mondscheinsonaty bylo jedním z nejpoetičtějších, nejsenzitivnějších a nejmelancholičtějších, jaké jsem kdy slyšel. V křehké druhé větě překvapil Liu dosti robustně pojatým triem. Ve finální větě dal umělec přednost rychlosti před dramatičností. A rychlosti před vším ostatním dal přednost i v první větě Valdštejnské. Z její potemnělé volné věty dýchal klid, pod nímž ovšem jako by se skrývalo jakési zvláštní napětí. Zato finální věta nebyla už ničím jiným než čirou poezií, přičemž posluchač nemohl mít ani tušení, jaká technická úskalí musel Liu překonat, aby dosáhl tak transparentního a svěžího zvuku.

Recitál vítěze Chopinovy soutěže se samozřejmě nemohl obejít bez Chopina. Liu si vybral skladatelova Nokturna cis moll, op. 27/1 a Des dur, op. 27/2. Obě skladby zněly jako básně v tónech, melodie plynuly zpěvně a vláčně, doprovod levé ruky byl měkký jako samet a snově hebká pianissima byla na samé hranici slyšitelnosti. Při všem tom zvukovém kouzlení dokázal Liu ještě objevit zajímavé vedlejší hlasy. 

Poněkud kuriózní položku v Liuově recitálu představovaly dvě klavírní drobnosti: Rêverie Clauda Debussyho a Glossa sobre „Au clair de la lune“ Federica Mompoua. Jedná se o kousky, které nekladou na pianisty žádné velké technické požadavky a po hudební stránce jsou poměrně prostinké. Ostatně – Debussy se o své Rêverii vyjadřoval dost nelichotivě a Mompou své dvoustránkové variace na dětskou písničku Au clair de la lune nikdy nepublikoval. Tiskem vyšly až v roce 2010, třináct let po autorově smrti. Liu hrál obě skladby samozřejmě krásně a zajímavě, v rámci jeho recitálu byly osvěžením. Ale stejně dobře, ne-li lépe, by je byl možná uplatnil jako přídavky.

Nejpůsobivějšími čísly programu byly kompozice se španělským koloritem: v první půli přednesl Liu Ravelovu Alboradu del gracioso z cyklu Zrcadla, ve druhé polovině pak Albénizovo El puerto z první knihy suity Iberia a večer uzavřel Lisztovou Španělskou rapsodií, S. 254. Ve všech třech dílech mohl Liu naplno předvést svou dechberoucí techniku, která se zdála být bez hranic. Neméně jsme mohli ocenit i jedinečnou barvitost jeho hry a neobyčejně plasticky profilovanou dynamikou – od nejtiššího pianissima po velkolepé, plně a svítivě znějící fortissimo, které Liu uplatňoval ve „španělských“ skladbách hojněji než v ostatních číslech svého recitálu. Na strhující pianistický ohňostroj v závěrečné Lisztově Španělské rapsodii reagovalo publikum oprávněně nadšenými ovacemi vstoje.

Liu, který působí na pódiu zároveň suverénně a velmi skromně zároveň, ještě třikrát přidával. Nejprve dvě Chopinovy etudy: lehkou a vzdušnou Etudu č. 1 As dur z opusu 25 a po ní jiskřivou, v úžasném tempu zahranou Etudu č. 5 Ges dur z opusu 10. Svůj recitál pak uzavřel Glassovou Etudou č. 6, v níž zaujal neobvyklými zvukovými efekty. Věřme, že se k nám tento sympatický klavírista brzy vrátí.

Foto: Pražské jaro / Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp