Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem kráčí od jednoho úspěchu k druhému a jejich vystoupení na festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu 10. září jen znovu potvrdilo, že orchestr i dirigent jsou ve vynikající formě. V atraktivním festivalovém programu, sestaveném z tvorby Dvořákovy, Smetanovy a Ravelovy, měli posluchači navíc příležitost ocenit umění dvaadvacetiletého jihokorejského klavíristy Yunchana Lima, jenž je dnes považovaný za jednu z nejzářivějších hvězd pianistického nebe.

V úvodu večera zazněla oblíbená Dvořákova předehra Karneval, op. 92 – rozjásaná taneční skladba oslavující život a mládí. Filharmonie ji „vypálila“ v úžasném tempu, se strhujícím rytmickým tepem, a Semjon Byčkov sršel energií. Přestože tempo bylo opravdu hraniční, hra orchestru se vyznačovala precizní a dokonale zřetelnou artikulací. Dirigent uplatňoval ve skladbě velké a velmi působivé dynamické kontrasty a pracoval inspirovaně s gradacemi, které ve vrcholech zněly vskutku impozantně. Potřebný slavnostní lesk dodávaly hudebnímu toku především žestě, zatímco nokturnová střední část, jemně probarvená dřevy a smyčci, proplynula zasněně, jako kdybychom z bujarého karnevalového reje nečekaně vstoupili do nějaké pohádkové noční krajiny, ozářené měsícem. Karneval vyvrcholil efektní codou, v níž Byčkov dovedl hráče i publikum málem až k extázi.

Druhým číslem festivalového večera byl Klavírní koncert G dur Maurice Ravela. Jako sólista v něm vystoupil Yunchan Lim, jeden z nejnovějších pianistických objevů. Do povědomí hudební veřejnosti vstoupil v roce 2022, kdy se – jako osmnáctiletý – stal nejmladším vítězem prestižní Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže a během krátké doby se zařadil mezi světovou pianistickou elitu. 

Už v první větě předvedl Lim své jedinečné pianistické kvality: nadchl famózní technikou, lehkostí, rytmickým švihem, vtipem a neuvěřitelně bohatým barevným rejstříkem. Těch barev dokázal vyčarovat tolik, až jsem měl v mnoha místech pocit, že hraje ne na jeden, ale přinejmenším na dva klavíry současně. Byčkov v tom kouzlení s barvami Lima vydatně podporoval – barevná paleta orchestru byla neméně bohatá a neméně pestrá než paleta sólisty. Potlesk, který se po této větě ozval, mě, přiznávám, ani trochu nepohoršil. Umělci si ho opravdu zasloužili.

Pomalá druhá věta začíná dlouhým klavírním sólem, v němž Lim dostal příležitost předvést svou okouzlující kantilénu. Každý tón pianistovi doslova zpíval, každý tón měl v té kantiléně svůj význam, a jak melodie plynula, Lim jako by před námi tiše a citlivě otvíral snový svět, který se skrývá za hudbou. Bylo to provedení natolik sugestivní, že i po této větě zazněl potlesk.

Finální větu nebylo možné vnímat jinak než jako oslňující ohňostroj. Klavír pod Limovými prsty přímo jiskřil a „jazzové“ partie měly natolik dechberoucí drive, že určitě leckomu zvýšily tep. Orchestr si se sólistou nezadal. Hrál s viditelným potěšením, přičemž Byčkov tuto větu navíc rafinovaně okořenil nejrůznějšími zábavnými zvukovými efekty.

Za nadšené ovace se Lim odměnil přídavkem: Largem z Bachova Klavírního koncertu f moll, BWV 1056. Křehké, zpěvné a oduševnělé provedení nenechalo nikoho na pochybách, že Yunchan Lim je pianistickou hvězdou světového formátu.

V druhé části večera zazněly první tři symfonické básně ze Smetanova cyklu Má vlast – Vyšehrad, Vltava a Šárka. Česká filharmonie i Semjon Byčkov mají toto dílo „v krvi“ a jeho nahrávka, kterou pořídili v roce 2021, vloni dokonce získala prestižní ocenění BBC Music Magazine Award. Byčkov propracoval všechny tři básně do nejmenších detailů. Éterické (a skvěle sehrané) harfy v úvodu Vyšehradu jako by rozhrnovaly oponu, za níž se postupně vynořoval monumentální obraz, evokující slávu i pád bájného královského hradu. I tady, podobně jako ve Dvořákově Karnevalu, jsem oceňoval, s jakou suverenitou a jak přesvědčivě dokáže Byčkov modelovat gradace. 

Jednotlivé epizody Vltavy byly krásně výrazově odlišené, flétny a klarinety v „pramenech Vltavy“ zurčely, jako by Rudolfinem opravdu protékaly potůčky, slavné hlavní téma se vyznačovalo obdivuhodnou plasticitou, „lesní honba“ byla plná vzruchu, polka ve „venkovské svatbě“ přímo sváděla k tanci, „rej rusalek“ vyzněl jako průzračná imprese a burácející „Svatojánské proudy“ byly nejdivočejší, jaké jsem kdy slyšel. 

Ze Šárky pak Byčkov vytvořil velkolepé drama téměř operního ražení. Tragický příběh Šárky a Ctirada, který před námi dirigent rozvíjel, byl plný napětí i lyriky, a jeho krvavý závěr se zdivočelými vraždícími bojovnicemi byl na samé hranici přežitelnosti. A publikum, vědomo si výjimečnosti tohoto večera, ocenilo orchestr i dirigenta dlouhotrvajícím potleskem vstoje.Tento koncert pro mě patří k těm, na které se nezapomíná.

Foto: Dvořákova Praha – Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp