Absolvoval akademie v Salcburku a Aix-en-Provence a nyní je britsko-srílanský barytonista Armand Rabot členem Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově. 13. září vystoupí s klavíristkou Kristýnou Markovou na Novoměstské radnici v Praze, kde zazpívá mimo jiné písně Huga Wolfa a Benjamina Brittena. V neobvykle otevřeném rozhovoru hovoří o tom, čím ho jejich hudba oslovuje, ale i o toxicitě sociálních sítí a alkoholismu ve světě klasické hudby.

Prošel jste třemi nejprestižnějšími evropskými programy pro mladé pěvce – v Aix-en-Provence, na Salcburském festivalu a nyní působíte v Operním studiu Bavorské státní opery. Kdybyste je měl porovnat, v čem podle vás spočívají největší rozdíly v jejich přístupu k mladým umělcům? A kde jste se cítil nejvíce jako doma?

Všechny tři jsou velmi odlišné, ostatně jsou tak koncipované. Salcburk je v první řadě zaměřený na obsazování operních inscenací – hledá především pěvce pro konkrétní opery, které chce uvést. Salcburk je kouzelné město plné hudby a setkávání. Aix-en-Provence je podobné v tom, že jde také o festival, který obsazuje mladé pěvce do rolí, ale ti tam nevystupují na hlavní scéně. Navíc se program každým rokem zaměřuje na jiné programové linie. V mém případě šlo o francouzskou píseň a festival hledal talenty s tímto zaměřením. Zároveň vybírají umělce podle toho, komu mohou nejvíce pomoci a dokážou rychle najít práci pro ty, kterým důvěřují. Je to nejkratší z těchto programů, trvá jen dva týdny. Je ale samozřejmě krásné být na jihu Francie.

Mnichov je úplně jiná liga a nejen proto, že trvá nejdelší dobu. Většina toho, co děláte, se odehrává přímo na jevišti, ale zároveň je vám opera jako instituce velmi nápomocná. Může to být ohromující, ohlušující, protože vystupujete v nějakých třiceti nebo pětatřicet operách, a k tomu jsem já sám uvedl více než dvacet takzvaných liederabend. Navíc jsou velmi vstřícní a nechávají mě dělat i vlastní projekty. Ve studiu máme také obrovské množství koučinků a masterclassů. V tom se Mnichov od těch dvou předchozích programů výrazně liší. A v Mnichově se cítím jako doma. Nemám příliš rád velká města, sám pocházím z okrajové části Liverpoolu, a tak mi Mnichov vyhovuje – stačí dvacet minut a jste z města venku.

Prestiž institucí, jako jsou tyto, může někdy vytvářet dojem, že mladému pěvci poskytují úplně všechno, co ke své práci potřebuje. Nebylo tam něčeho až příliš?

Člověk si musí umět vybírat, co si z nabídky zvolí, čí hlas a rady bude poslouchat. Tak to prostě je a nemyslím si, že se to někdy změní. Vždycky se musíte vypořádat s příliš mnoha lidmi, kteří do všeho mluví, ať už je to coach, korepetitor, maestro, dirigent, produkce… prostě s příliš velkým množstvím vnějšího hluku. A svým způsobem je dobře, že se s tím musíme naučit zacházet. Není rok 1920, kdy na všechno v opeře bylo více času. Svět je rychlejší a méně shovívavý a na tom se nic nezmění.

Být vystavený možná až příliš mnoha věcem, a přitom za to dostávat plat, podle mě vlastně není vůbec špatné. (úsměv) Je to sice náročné, ale nutí vás to k hlubokému zamyšlení nad sebou samým.

Narodil jste se ve Velké Británii, přičemž váš otec pochází ze Srí Lanky, kde stále máte část rodiny. Otisklo se toto dvojí kulturní zázemí ve vaší umělecké identitě? 

Abych byl upřímný, srílanské bylo doma především jídlo, a to opravdu miluju, a samozřejmě čaj. Rovněž se to týkalo přístupu ke vzdělání – mám na mysli takovou tu typickou energii asijských rodičů. Bylo to někdy náročné, ale dnes jsem za to vděčný. Hudba, která u nás zněla, přicházela od mého otce, ale byla spíše západní. Jeho otec se živil jako pošťák a procestoval celou zemi, ale zároveň byl houslistou. Tehdy ještě nebyly příležitosti, jaké jsou dnes, takže se nemohl prosadit. Možná jsem po něm zdědil nějaké geny. Než jsem začal zpívat, hrál jsem na housle, později na violu, jednu dobu jsem se věnoval i kompozici a pak jsem přešel k hlasu, kde jsem takříkajíc zaparkoval. 

A neplánujete na koncertu v Praze uvést nějakou svou píseň, třeba jako přídavek?

Upřímně, měl jsem velmi dobrý důvod, proč jsem kompozici opustil. (smích)

V příští sezoně vás v Mnichově čeká mimo jiné role Kuligina v Janáčkově Kátě Kabanové. Bude to vaše první setkání s českou operou? 

Stále mám v paměti své první setkání s Janáčkem, kdy jsem jako posluchač slyšel jeho Sinfoniettu, která ve mně zanechala hluboký dojem. Stejně veliký dojem na mě udělala Její pastorkyňa, kterou jsem viděl v Covent Garden s Jakubem Hrůšou – a právě s ním mě čeká také debut v Covent Garden v Maškarním plese. Zároveň jsem ale vyrůstal na všech Dvořákových violoncellových a houslových koncertech. Na vysoké škole jsem zpíval ve sboru v Lišce Bystroušce a kdysi jsem pošilhával po Biblických písních. Takže pokud jde o češtinu, rozhodně budu potřebovat jazykový coaching, ale hudebně se na to nesmírně těším.

Káťa Kabanová není jedinou operou 20. století ve vašem repertoáru. Nedávno jste zpíval Ředitele v Prokofjevově Hráči, zkušenosti máte z Anglické kočky Hanse Wernera Henze či Curlew River Benjamina Brittena a nevyhýbáte se ani současné opeře. Jak vám tento repertoár, obrazně řečeno, jde do krku v porovnání s hudbou Verdiho či Pucciniho, které se věnujete nejvíce?

Je to úplně jiné. Když se učím hudbu dvacátého století, nejprve se soustředím na slova, pracuji na jejich zapamatování a teprve poté na hudbu. Následně se to snažím dostat do svalové paměti, abych neměl prostor na to všechno v partituře počítat a panikařit, i když samozřejmě se může něco pokazit vždy. Mě to docela baví, protože mě to svým způsobem vrací k době, kdy jsem se věnoval kompozici, jen se na ni teď dívám z jiného úhlu. Přemýšlím o tom, co skladatelé udělali a proč. A někdy tomu vůbec nerozumím. (smích)

Byla vám zkušenost z opery Curlew River blízká? Hudbu Benjamina Brittena uvádíte často, ostatně jeho písně zazpíváte i v Praze… 

Curlew River pro mě byla zdaleka nejzásadnější zkušeností. Britten v ní dosahuje syntézy textu a hudby, jakou u jiných skladatelů nenajdete – snad jen Purcell nebo Strauss se k ní přiblížili. Je v ní také něco nesmírně poetického. V jednu chvíli jste na lodi a zpíváte o tom, jak umírá chlapec. Barvy orchestru vytvářejí obraz východní Anglie a vy jako zpěvák k těm barvám můžete přidat svůj hlas. To pak máte pocit hlubokého uspokojení!

Vedle opery se intenzivně věnujete také oratornímu repertoáru a pravidelně vystupujete s Liverpool Bach Collective. Váš repertoár je pozoruhodně široký – od barokní hudby přes romantismus až po současnou tvorbu. Máte při jeho výběru nějaký systém, nebo jako mladý pěvec jednoduše přijímáte příležitosti, které přicházejí?

Stručně řečeno, zpívám to, co zpívat chci, a zpívám to rád. Obecenstvu se samozřejmě některý váš repertoár bude líbit více a jiný méně. Někteří například nemají rádi způsob, jak zpívám Bacha. Ale hudba takové velikosti se podle mě jednoduše nedá vynechat. Bach byl génius a pokaždé, když jeho hudbu zpíváme, jsme tím všichni obohaceni.

Nechci se omezovat jen na jeden druh hudby nebo hudbu jediného génia. Bylo by to jako si vydloubnout oko a pak jít do galerie. Zpívání Bacha navíc povyšuje všechno ostatní, co zpíváte. Rozšiřuje váš kontext, prohlubuje kulturní znalosti a dává vám určitý rámec, se kterým můžete pracovat.

Mám-li být zcela racionální, tak svým způsobem zpívám to, za co dostávám zaplaceno, ale na druhou stranu se nechci omezovat pouze na to, co mi je nabídnuto.

Už jste se naučil říkat „ne“? 

Párkrát jsem musel. Ale víte, ono je to nejtěžší ve chvílích, kdy máte kolizi v kalendáři a nabídku nepřijmete ne kvůli tomu, že je nebezpečná pro váš hlas, ale proto, že v danou dobu už máte jiný závazek. To potom bolí. Naštěstí se mi to ale zatím mnohokrát nestalo. Právě od toho tu jsou skvělí agenti a učitelé. Jsou zkušenější, dokážou vám říct, že jste možná trochu naivní, a zkrotit vaše mladické nadšení. A trochu vás přibrzdit.

Při svém pražském debutu zazpíváte mimo jiné písně Huga Wolfa. Jde o repertoár, který osobně považuji za mimořádně vzrušující, a rád bych se u něj na chvíli zastavil. Wolf byl nesmírně komplikovaná osobnost, proto by mě zajímalo, jak vnímáte jeho hudbu…

Myslím, že Wolf byl jedním z největších skladatelů písňového repertoáru vůbec, zejména pokud jde o způsob, jakým dokázal snoubit text s hudbou. A pravdou je, že texty, které zhudebňoval, byly plné šílenství a vášně. On sám byl člověk, který všechno hluboce prožíval. Z jeho dopisů je patrné, jak intenzivně dokázal milovat a prožívat zamilování. A patrně právě díky tomu texty zhudebňuje tak nádherně, s tak velkým citem a zaujetím. Vezměte si třeba jeho píseň Peregrina II z cyklu Mörike-Lieder. Ta vychází ze vzpomínky na chvíli, kterou milenci spolu strávili u jídla, a je neuvěřitelně exaltovanou milostnou písní. Naproti tomu Peregrina I zachycuje okamžik, kdy se poprvé setkal s Marií Meyer, a neuvěřitelné smyslové a erotické napětí, které mezi nimi vzniklo.

Zároveň si ale nemyslím, že bychom Wolfa měli vnímat jako skladatele, který dokonale zvládal pouze jeden typ písní. Byl nesmírně mnohotvárný. Psal také o mytologických a biblických tématech. A v Italienisches Liederbuch najdete úplně dokonalé milostné písně – podle mě v celém repertoáru písní není nic lepšího. Snažil jsem se proto vybrat písně, které jsou o lásce i mimo ni. Takové, které v sobě něco nesou, postupně to v nich bublá, až to nakonec vytryskne a exploduje. A na závěr tohoto bloku zazpívám Fühlt meine Seele das ersehnte Licht, kterou Wolf napsal na text milostné básně, již Michelangelo věnoval svému milenci Tommasu dei Cavalierimu. Mimochodem, Michelangelův vnuk v ní později pozměnil jediné slovo tak, aby zakryl skutečnost, že báseň byla původně adresována muži.

Hudební myšlenka těchto písní, způsob, jakým pracují s harmonií a stupnicí, ve mně často vyvolává představu člověka, který právě prožil svůj první sexuální zážitek… Je v tom pocit jakési špíny či toho, že byl člověk použit či dokonce zneužit. A Wolf to dokáže zhudebnit naprosto fantastickým způsobem.

Britten naopak působil jako spořádaný člověk, a přesto vnímám pod povrchem jeho hudby určité napětí, jistou rtuťovitost a neklid…

Ano, Britten je v něčem podobný Wolfovi, nicméně v Praze budu zpívat jeho úpravy lidových písní. Jako ve většině Evropy, i v Anglii se kolem roku 1890 zvedla velká vlna zájmu o lidovou hudbu, což souviselo s hledáním toho, co vlastně znamená být Angličanem. A skladatelé se vydali do odlehlých končin země, aby tyto staré lidové písně sbírali a zaznamenali. O několik desetiletí později Britten tyto lidové písně obohatil o svůj geniální způsob práce s textem.

Vezměme si třeba píseň Early One Morning, v níž milenec vyčítá své milé, že mu slíbila lásku, ale své slovo nedodržela. Ta mě pokaždé dojme k slzám, zvlášť ji slyším v interpretaci Petera Pearse. Člověk si vlastně ani nevšimne, co všechno se v té písní odehrává, dokud ji nezačne analyzovat. Jinak je to jen nádherná, prostá hudba. Tyto lidové písně mi svým způsobem připomínají onu dobu, kdy vám bylo patnáct a poprvé jste se zamilovali – a všechno jste udělali špatně. Snažili jste se až příliš. A Britten k tomu dokáže vytvořit hudební barvu… Právě v tom je jeho genialita. No a v neposlední radě je také příjemné zpívat něco v angličtině. 

A na co dalšího se můžeme těšit při vašem pražském debutu?

Po dvou písňových cyklech zazpívám čtyři klasické belcantové árie. Moje láska k pěveckému umění sahá vlastně až k samotným počátkům, kdy bylo vynalezeno nahrávání. Árie, které zazpívám, nejsou dnes tolik známé, ale v minulosti byly základem repertoáru všech velkých barytonistů.

Když jsme se dostali v těm velkým barytonistům minulosti, nedávno jste se vyznal ze svého obdivu k Piero Cappuccillimu. Dokonce jste řekl, že kdybyste si mohl vybrat jednoho pěvce, jednu roli a jedno historické představení, které byste mohl zažít, vybral byste si jeho Gérarda v opeře Andrea Chénier ve Vídeňské státní opeře. Máte nějaké vzory i mezi stále aktivními pěvci?

Mým oblíbencem je korejský tenorista Seok-Jong Baek. Mám rád také Ludovica Téziera, samozřejmě. Pokud jde o písňový repertoár, mám velmi rád Matthiase Goerneho.

Opera stále zápasí s představou, že je uzavřeným elitářským světem vyhrazeným jen pro zasvěcené. Cítíte jako mladý umělec určitou odpovědnost přiblížit ji lidem, kteří si k ní zatím nenašli cestu?

Víte, to je těžké. Já samozřejmě pořádám benefiční koncerty, nedávno jsem dělal jeden ve svém kriketovém klubu, který je hodně spojen s lidmi, které bychom dnes nekorektně označili za dělnickou třídu. A ti lidé si ten koncert opravdu užili, protože lidský hlas, tedy zpěv člověka přirozeně zasahuje. A nebylo v tom vůbec nic elitářského.

Na druhou stranu, když vláda začne omezovat výdaje na kulturu, dotkne se to především výuky ve školách. Děti kvůli tomu nepoznají hudbu a později si k ní nenajdou cestu, ale to nebude jejich chyba. Když něco neznáte, jak to můžete mít rádi? Když jste dospělí, už na tyto věci často nemáte čas. Pokud se s kulturou nesetkáte jako dítě, je mnohem těžší si k ní najít cestu. Na umění tedy není nic, co by ho předurčovalo jen pro určitou skupinu lidí. Lidé ale potřebují dostat příležitost se s ním setkat. A tak já můžu pořádat jeden vzdělávací koncert za druhým, ale pokud se nezmění vládní politika, sám toho příliš nezmůžu. 

Podle toho, co jsem si o vás zjišťoval, nejste právě aktivní uživatel sociálních sítích, na rozdíl od mnoha vašich kolegyň a kolegů. Jaký k nim máte vztah?

Považuji je za toxické! Asi před rokem jsem ze svého telefonu smazal všechny tyto aplikace a vůbec mi to nechybí. Upřímně, pokud musím být aktivní na sociálních sítích, abych se proslavil, pak o takový úspěch nestojím.

Když někdo zveřejní fotografii a napíše k ní, že jsem měl skvělý koncert, jaký to má dopad? Žádný, a navíc je to možná i lež. Nemyslím si, že tu sociální sítě budou ještě příliš dlouho. Vlády už je začínají omezovat alespoň pro děti. Snad jednou dospějeme k tomu, že je odmítneme úplně.

Sociální sítě nás do sebe vtahují, ale ve skutečnosti nám nic dobrého nepřinášejí. Doufám, že se jednou dostaneme do bodu, kdy už tu vůbec nebudou. Když je smažete, váš svět se najednou rozsvítí. A když se ocitnete mimo ten kruh, začnete si všímat i dalších lidí, kteří z něj vystoupili, a věřte, že jich je poměrně dost. 

Když už jsme se dostali na takto osobnější rovinu, zeptám se ještě na jednu věc. Před necelým rokem jste otevřeně sdílel, že už čtyři roky abstinujete. Je to pro vás stále téma? Je alkoholismus ve světě klasické hudby něco, o čem by se mělo mluvit, ale nemluví? 

Stejně jako spousta Britů jsem jako mladý hodně pil. Když jsem začal s abstinencí, byl to pro mě něco jako přerod, bez kterého bych dnes nebyl tam, kde jsem – mentálně ani umělecky. A stále abstinuji, i když jako člověk, který se zotavuje ze závislosti na alkoholu, proti alkoholu nejsem. Myslím, že užívat ho v rozumné míře je v pořádku. I ve světě opery je bohužel spousta lidí, kteří ho užívají problematicky. Díky své minulosti na to mám celkem „čuch“ a bohužel jsem se ve světě opery mnohokrát potkal s lidmi, na které jsem se podíval a řekl si: „Z tebe brzy bude alkoholik, nebo jím možná už jsi.“ A věřte mi, nebyli to šťastní lidé. 

Co děláte, když je hudby moc? Stále ještě hrajete kriket?

Ano, a moc rád, dokonce i v Mnichově, i když pravidla hry jsou tady dost jiná než ve Velké Británii. Kriket byla a je moje první láska. Kdybyste se mě zeptal, čím bych chtěl být, odpověděl bych, že profesionálním kriketovým hráčem, ne operním zpěvákem. Beru to tak, že jsem neúspěšný hráč kriketu, který měl to štěstí, že se stal pěvcem. (úsměv) Dodnes jsem při hraní kriketu nervóznější než při zpívání. K neúspěchu ve zpěvu mám zdravější vztah, protože zpěv není moje první láska.

Kdybyste mohl pozvat na šálek cejlonského čaje jakoukoli operní postavu, koho byste si vybral?

Celý operní svět je tak trochu bláznivý, nejsem si jist, kterého z těch bláznů bych chtěl reálně poznat. (smích) Ale myslím, že příjemný večer nad šálkem dobrého čaje by se dál strávit s Nemorinem. Jeho lehkovážnost, bezstarostnost a nevinnost by byly příjemnou změnou. Rozhodně bych nepozval žádnou barytonovou postavu. Takové rande bych si neužil! (smích)

Foto: archiv interpreta, Pablo Strong, Alfonso Salgueiro

Facebook X E-mail WhatsApp