27. říjen
Svátek mají Šarlota, Zoe.
2012 – zemřel Hans Werner Henze, německý skladatel a klavírista žijící v Itálii (narodil se 1. července 1926). Hudbu studoval v Německu a v Paříži. První velký skladatelský úspěch zaznamenal roku 1952 operou Boulevard Solitude na motivy příběhu Manon Lescaut. Vstoupil do italské komunistické strany a levicovou politiku podporoval i svou tvorbou a veřejným vystupováním. Byl nositelem řady vyznamenání, čestných doktorátů a jiných poct. Psal i symfonie a vokální a filmovou hudbu, byl muzikologem, učil na vysoké škole, dirigoval a působil i jako režisér a dramaturg.
2000 – zemřel Walter Berry, rakouský operní pěvec – basbaryton (narodil se 8. dubna 1929). V roce 1952 poprvé zpíval roli Papagena v Mozartově Kouzelné flétně, jako faktický nástupce Ericha Kunze. Od roku 1953, se vystupoval pravidelně na Salcburském festivalu, mezinárodního uznání dosáhl v roce 1955, když v rámci znovuotevření Vídeňské státní opery zpíval titulní roli v opeře Albana Berga Wozzeck. Od roku 1957 začal zpívat v předních operních domech v Evropě. Od roku 1960, zpíval (kromě jeho nikdy nekončícího angažmá ve Vídeňské státní opeře, kde ztělesnil více než 77 rolí) pravidelně v Německé opeře v Berlíně a Bavorské státní opeře v Mnichově. Od roku 1966 zpíval v Metropolitní opeře v New Yorku. Při písňových recitalech vystupoval společně s klavíristy Sebastianem Peschko a s Erikem Werba. Během své dlouhé kariéry provedl celkem přes 120 rolí. Vedle opery vystupoval v oratoriích a písňových recitalech, zejména s díly Franze Schuberta a Gustava Mahlera. Kromě svého hudebního projevu byl znám pro svůj smysl pro humor; je známo, že někteří jeho kolegové měli obavu z jeho jevištních žertů. Vedle sólového vystupování se věnoval i pedagogické činnosti; od roku 1990 byl profesorem na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. Mezi jeho studenty patří Angelika Kirchschlager, Adrian Eröd, Hans Peter Kammerer, Markus Werba nebo Petra-Maria Schnitzer. V roce 1957 se oženil s proslulou mezzosopranistkou Christou Ludwig a v roce 1959 se jim narodil syn Wolfgang. V roce 1963 byl jmenován komorním pěvcem (Kammersänger) a získal řadu dalších ocenění. V roce 1998 vystoupil v jednom díle detektivního seriálu Místo činu.
1991 – zemřel Andrzej Panufnik, polsko-britský skladatel (narodil se 24. září 1914), vnímaný jako otec polské avantgardy. Později v exilu byl nezávislý na módních skladatelských trendech, zastával estetiku neustálého hledání nových forem a rovnováhy mezi intelektem a emocemi… Komponovat začal v devíti letech. Vystudoval Varšavskou konzervatoř v oboru kompozice i dirigování. Studoval také na vídeňské akademii a v Paříži a věnoval se hudebnímu výzkumu v Londýně. Těsně před vypuknutím války se vrátil do Varšavy. V nacisty okupovaném Polsku, kde byly veřejné koncerty zakázány, aranžoval klasickou hudby pro dva klavíry a hrál ji jako duo v uměleckých kavárnách s Witoldem Lutosławským. Dirigoval ilegální koncerty a skládal vlastenecké odbojové písně. Během války přišel nejen o příbuzné, ale také o noty, o vše, co složil během prvních 30 let života. V roce 1945 byl jmenován šéfdirigentem Krakovské filharmonie. V roce 1946 byl požádán, aby také obnovil život Varšavské filharmonie… Po roce 1948 se ocitl pod velkým ideologickým tlakem. V roce 1954 dramaticky uprchl z Polska. V letech 1957 až 1959 působil jako šéfdirigent Městského symfonického orchestru v Birminghamu, potom se už výhradně věnoval komponování. V 70. letech, ačkoli se vyhýbal publicitě, se stal významnou součástí britského hudebního života. Od roku 1977 byla jeho díla nakonec uváděna i na Varšavském podzimu… Jeho dcera Roxana je také skladatelkou.
1981 – zemřel Nico Dostal, rakouský skladatel (narodil se 27. listopadu 1895). Napřed působil jako dirigent divadelních orchestrů v Innsbrucku, Sankt Pölten, Vídni, Černovcích a v Salcburku. V roce 1924 odešel do Berlína, vydával hudební literaturu a pracoval jako aranžér na volné noze pro přední německé a rakouské operetní skladatele, jako byli Oscar Straus, Franz Lehár, Walter Kollo, Paul Abraham a Robert Stolz. Začal komponovat operety a hudbu k filmům. Mimořádný úspěch mu přinesla v roce 1933 hudba k filmu Kaiserwalzer a opereta Clivia. V těsném sledu pak následovala řada dalších operet a filmů.
1979 – zemřela Germaine Lubin, francouzská sopranistka (narodila se 1. února 1890). Studovala na pařížské konzervatoři u Martiniové, Isnardonové a sester Lehmannových. Po válce byla obviněna z kolaborace s nacisty, byla odsouzena, na tři roky uvězněna a předčasně ukončila svou pěveckou kariéru. Poprvé zpívala roli Antonie v Hoffmannových povídkách roku 1912 v Opéra Comique během svého prvního angažmá v Pařížské opeře v letech 1911–1944. Vystupovala také v Berlíně a Rakousku, v letech 1931 – 1939 v Bayreuthu a v roce 1937 hostovala v Royal Opera House Covent Garden v Londýně. Mezi její slavné role patřily Aida, Alcesta, donna Anna, Isolda, Élektra nebo Brünnhilda.
1954 – narodil se Franco Alfano, italský skladatel, klavírista a pedagog (zemřel 8. března 1875). Během studia se setkal s Edvardem Griegem a pod jeho vlivem zkomponoval řadu klavírní a orchestrálních skladeb. V roce 1918 byl jmenován ředitelem konzervatoře v Bologni. V letech 1923–1947 byl ředitelem konzervatoře v Turíně a v letech 1947–1950 řídil Rossiniho konzervatoř v Pesaru. Napsal dvanáct oper, čtyři balety, orchestrální, komorní a klavírní skladby.
1953 – zemřel Zdzisław Jachimecki, hudební historik, skladatel (narodil se 7. července 1882). Byl profesorem na Jagellonské univerzitě a přednášel i na univerzitách v Itálii, Německu a Rakousku. Byl ředitelem krakovského Hudebního spolku a spolupracoval s místním divadlem. Pro Polský rozhlas připravil v letech 1926-1934 různé hudební pořady, soutěže a asi čtři stovky koncertů. Přispíval do mnoha odborných časopisů, byl jedním ze zakladatelů muzikologického oddělení Svazu polských skladatelů, členem Polské akademie umění, pařížské Société française de musicologie a Vídeňské chopinovské společnosti. Jako skladatel komponoval sólové i sborové písně, napsal komedii Wysokie C a do polštiny přeložil libreto opery Figarova svatba. Jako vědec se zabýval dějinami novodobé hudby, polské renesanční hudby a životopisectvím. Byl autorem mnoha syntetických zpracování dějin hudby a hudební kultury v Polsku od středověku po 20. století, zabýval se operní tvorbou 19. a 20. století a osobností Fryderyka Chopina. Jako jeden z prvních se věnoval Bartłomiejem Pękielem a Władysławem Żeleńským. Napsal první monografii o tvorbě Karola Szymanowského a zkoumal písně Stanisława Moniuszka.
1953 – zemřel Eduard Künneke, německý operetní skladatel, dirigent a klavírista (narodil se 27. ledna 1885). Studoval hudební vědu a literární historii v Berlíně, kde byl mimo jiné žákem uznávaného skladatele Maxe Brucha. Svou kariéru odstartoval jako korepetitor a dirigent v berlínských divadlech. Jeho nejslavnější operetou, která dosáhla mezinárodního úspěchu a dodnes se objevuje na repertoáru, je Bratránek z Batávie, pochází z ní i známá árie Strahlender Mond. Psal také opery a divadelní i filmovou hudbu.
1952 – narodila se Brigitte Engerer, francouzská klavíristka (zemřela 23. června 2012). Proslula zejména jako interpretka děl Čajkovského, Schumanna, Saint-Saënse, ale i Chopina, Beethovena, Rachmaninova a dalších. Začala v pěti letech. Studovala na pařížské a moskevské konzervatoři. V roce 1980 přišel zlom v její kariéře, když ji Herbert von Karajan pozval, aby hrála s Berlínskou filharmonií. Vystupovala pak také s Bostonským symfonickým orchestrem, Newyorskou filharmonií nebo Pařížským orchestrem. Z dirigentů si ji oblíbili Mstislav Rostropovič nebo Zubin Mehta. Vedle recitálů a koncertů působila jako pedagožka na pařížské konzervatoři.
1931 – zemřel Ludvík Čelanský, dirigent a skladatel (narodil se 17. července 1870). V říjnu 1901 vytvořil stálý soubor České filharmonie. První koncert se sice konal už 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu za řízení Antonína Dvořáka, ale těleso bylo podle potřeby sestavováno z hudebníků různých pražských orchestrů. Čelanský využil stávky orchestru Národního divadla, sestavil stálý profesionální symfonický orchestr a stal se jeho prvním šéfdirigentem. Po roce odstoupil a předal vedení Oskaru Nedbalovi. Stal se také dirigentem opery v Plzni, řídil orchestr opery v Záhřebu, byl dirigentem Národního divadla v Praze, založil polskou operu a symfonický orchestr ve Lvově, byl ředitelem operních scén v Krakově a v Lodži, ředitelem filharmonie v Kyjevě a ve Varšavě, založil operní scénu v nově otevřeném Městském divadle Královských Vinohradů, v Paříži se stal ředitelem operního divadla Apollo a kromě toho řídil symfonický orchestr. Za vynikající nastudování Offenbachových děl byl jmenován důstojníkem Francouzské akademie. Po první světové válce dostal nabídku na řízení komické opery v New Yorku, kterou však odmítl. Jako skladatel vycházel z tradic romantické hudby 19. století a byl silně ovlivněn francouzským impresionismem. Napsal operu Kamilla, šest melodramů, chrámové i orchestrální skladby, písně a sbory a s rozvojem filmu komponoval i hudbu k filmům. Studoval skladbu na Pražské konzervatoři u Karla Steckera, vedle toho navštěvoval Pivodovu operní školu a činoherní školu Národního divadla.
1930 – narodil se Rudolf Karas, houslista a skladatel (zemřel v roce 1977, přesné datum není známo). Po absolvování Pražské konzervatoře se stal houslistou v orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Od roku 1955 byl členem Filmového symfonického orchestru. Psal hlavně orchestrální a komorní skladby.
1927 – narodil se Jiří Matys, skladatel a pedagog (zemřel 10. října 2016). V jeho díle převažují komorní skladby. Kromě tradičních smyčcových kvartetů, dechových kvintetů nebo sonát psal hudbu i pro méně běžné nástrojové kombinace, také řadu sborových skladeb, mezi kterými vynikají hlavně dětské sbory. Ceněná jsou i jeho instruktivní díla pro klavír, zobcovou flétnu, housle, akordeon a další nástroje. Zkomponoval také kantátu na slova lidové poezie Ty velické zvony, pro soprán, smíšený sbor a varhany. Vyučoval hlavně v Brně na hudební a pak i na taneční konzervatoři.
1927 – narodil se Bernard Parmegiani, francouzský skladatel (zemřel 21. listopadu 2013). V roce 1959 se připojil ke skupině Groupe de Recherches Musicales zkoumající možnosti elektroakustické hudby, kterou založil Pierre Schaeffer. Po dokončení studií u Lecoqa se stal zvukovým inženýrem a pracoval pro francouzskou televizi ORTF. Ve studiu spolupracoval s několika předními hudebními skladateli, např. s Iannisem Xenakisem. Ve studiu ORTF vytvořil hudbu pro několik filmů a znělky pro francouzská média i pro pařížské letiště Charlese de Gaulla. V roce 1964 vytvořil první větší vlastní práci, Violostries pro housle a magnetofonový pásek, která byla uvedena jako balet v Théâtre Contemporain d’Amiens. Zabýval se i jazzem a psal akusmatické skladby pro přímé provedení v koncertním sále.
1907 – narodil se Helmut Walcha, německý varhaník a cembalista (zemřel 11. srpna 1991). Jako patnáctiletý se stal nejmladším studentem hry na varhany u Günthera Ramina na Lipské konzervatoři. V devatenácti oslepl následkem očkování proti neštovicím a působil jako zástupce regenschoriho v kostele sv. Tomáše v Lipsku. Světové uznání získal především jako Bachův interpret, učil se skladby tak, že mu hudebníci zahráli každé dílo čtyřikrát, měl absolutní sluch a byl schopen se vše naučit jen poslechem. Později v letech 1929–1944 vedl jako varhaník v kostele Friedenskirche ve Frankfurtu nad Mohanem pravidelné varhanní cykly a od roku 1933 vyučoval na Dr. Hoch’s Konservatorium. V roce 1938 se stal profesorem varhanní hry ve Frankfurtské hudební škole. Po druhé světové válce založil ve Frankfurtu Institut für Kirchenmusik a od roku 1946 do 1981 působil jako varhaník v tamějším Dreikönigskirche. Je pochován na Sachsenhäuser Südfriedhof. Dvakrát nahrál kompletní dílo Bachových varhanních skladeb, poprvé mono v letech 1947–1952, podruhé stereo v letech 1956 až 1971.
1895 – narodil se Antonín Balatka, dirigent a skladatel, první ředitel opery Národního divadla v Brně (zemřel 25. června 1958). Studoval hru na varhany u Antonína Elšlégra a ve skladbě absolvoval mistrovský kurz u Vítězslava Nováka. Na studia si vydělával korepeticemi v pěvecké škole Marie Pivodové a působil i jako sbormistr akademického pěveckého sdružení Praha. V roce 1919 nastoupil do opery lublaňského Národního divadla jako korepetitor opery, operety a baletu. Původně jednoroční smlouva se postupně protáhla na deset let a postupně se propracoval na dirigenta a režizéra. Ve Slovinsku se stal významným propagátorem české hudby. Uvedl tam mimo jiné cyklus Smetanových oper, Foersterovu Evu a Janáčkovu Její pastorkyňu. Na symfonických koncertech řídil Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu Novosvětskou i díla svého učitele Vítězslava Nováka. Úspěch měl jeho vlastní balet Z jitřní země a ceněna byla i jeho scénická hudba, kterou komponoval pro lublaňskou činohru. Kromě práce v opeře vyučoval i na lublaňské konzervatoři. Přesto velmi toužil vrátit se do vlasti. Ucházel se o přijetí v Národním divadle v Praze, nicméně teprve v roce 1929 se stal prvním dirigentem a šéfem opery Národního divadla v Brně. Pokračoval i v pedagogické činnosti, stal se profesorem na brněnské konzervatoři a poté docentem a proděkanem hudební fakulty JAMU.
1850 – narodil se Josef Adel Wünsch, český varhaník a skladatel (zemřel 18. srpna 1941). Byl kapelníkem ostrostřelecké hudby v Písku a v Chorvatsku, varhaníkem v Brně, Zlonicích a v Blatné, pak znovu působil v Chorvatsku, byl ředitelem kůru v Zásmukách a nakonec byl tři desetiletí ředitelem kůru v Náchodě. Jeho díla, zejména chrámová hudba, většinou zůstala v rukopisech. Na chorvatská libreta napsal dvě zpěvohry: Asmondo a Čarobni prsten, které měly v Chorvatsku značný úspěch… Stejně jako jeho bratr Jan Nepomuk Wünsch (1855 – 1950) získal základy hudebního vzdělání u berounského učitele a ředitele kůru Jana Nepomuka Hudce.
1827 – premiéru měla opera Il pirata (Pirát) Vincenza Belliniho, a to v Teatro alla Scala v Miláně. Libreto bylo dílem Felice Romaniho, který poskytl libreta i pro šest následujících Belliniho oper. Východiskem námětu byly drama Bertram, ou le Pirate od Charlese Nodiera a Isidora Justina Séverina Taylor a veršovaná tragédie Bertram aneb Zámek svatého Aldobranda od Charlese Maturina.
1782 – narodil se Niccolò Paganini, italský houslista, kytarista a skladatel (zemřel 27. května 1840).V devíti letech měl první veřejné vystoupení v janovském Velkém divadle. Koncertoval s úchvatnou bravurou, s lehkostí zvládal i extrémně rychlá tempa a používal v té době ne zcela obvyklé techniky, hru na struně G, kombinaci pizzicata levou rukou a hraní smyčcem, použití skordatury, mimořádně rychlé staccato nebo dvojité flažolety. Jako skladatel napsal přes dvacet skladeb, mnoho se ale nedochovalo, řadu z nich Paganini sám zničil. Většina navíc zůstala v rukopise až do roku 1851, protože autor během života povolil vydání jen pěti opusů. Jeho 24 capricií je tak obtížných, že je houslisté dokázali zahrát až padesát let po jeho smrti. Paganini hrál na nástroj Giuseppe Guarneriho del Gesu nazvané „Kanón“ z roku 1743. V Livornu mu je před koncertem zapůjčil uměnímilovný kupec Livron, který byl jeho hrou tak ohromen, že mu je po koncertě daroval. Paganini vlastnil i sbírku cenných nástrojů věhlasných mistrů, z dílny Niccola Amatiho a Antonia Stradivariho. Jeho milostná aféra s kněžnou Elisou Bonaparte se stala námětem populární operety Paganini od Franze Lehára, poprvé uvedené 30. října 1925 ve Vídni. Kvůli svému neobvyklému vzezření, částečně zaviněnému Marfanovým syndromem, a kvůli neobyčejným schopnostem hry byl mnohými lidmi obviňován ze spolčení s ďáblem. Po smrti mu byl dokonce z tohoto důvodu odepřen pohřeb na hřbitově, jeho tělo bylo řádně pohřbeno až 36 let po smrti. Po různých přesunech bylo v roce 1853 pohřbeno na hřbitově v Gaione a teprve v roce 1896 uloženo v hrobce na hřbitově Villetta v Parmě.
1765 – narodil se Nancy Storace, anglická operní zpěvačka – sopranistka (zemřela 24. srpna 1817). Byla první Zuzankou v Mozartově opeře Figarova svatba. Je známo, že s ním měla blízký a laskavý profesionální vztah. Také se věří, že i roli Zerliny v Donu Giovannim Mozart původně složil pro ni. Pěvkyně ale musela odcestovat zpět do Londýna ještě před premiérou opery v Praze. Mozart pro ni na rozloučenou složil koncertní arii Chio Mi scordi di te? Skladatel Giuseppe Sarti zvlášť pro ni napsal operu, která sklidila velký úspěch. Během pobytu ve Vídni vystoupila zhruba ve dvaceti operách. Zpívala ve dvou světových premiérách. Zpívala také v oratoriích, například Josepha Haydna. Ten později napsal kantátu Pro hlas mé drahé Storaceové. Na krátkou dobu onemocněla a poté, co se vrátila znovu na pódium, Mozart, Salieri a skladatel Cornetti složili oslavnou kantátu Per la ricuperata di Ophelia na její návrat, její rukopis byl nalezen v Praze a v roce 2016 představen veřejnosti.
1745 – narodil se Maxim Sozontovič Berezovskij, ruský skladatel ukrajinského původu, houslista a pěvec – bas (zemřel 9. dubna 1777). Spolu s Dmitrijem Stěpanovičem Bortňanským je považován za zakladatele klasického typu ruského sborového vokálního koncertu a za prvního autora sborových kantát. Vzdělání získal napřed na slavné pěvecké škole založené za Hejtmana Daniela Pavloviče Apostola a v Kyjevsko-mogiljanské akademii, kde napsal své první skladby kantiky, brzy vešly v obecnou známost. Díky svému ušlechtilému hlasu se stal sólovým zpěvákem dvorní kapely ruského velkoknížete Petra Fjodoroviče, budoucího cara Petra III., v Oranienbaumu a účinkoval v prováděných italských operách. Nakonec byl vyslán na nejprestižnější školu tehdejší doby, na Boloňskou filharmonickou akademii, kde získal titul skladatel – akademik, zkoušku skládal ve stejný den jako Josef Mysliveček, rok po nich pak mladý Wolfgang Amadeus Mozart.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1975 – v Mostě byl při záchranných pracích po kolejích přesunut kostel Nanebevzetí Panny Marie o 841 metrů
1904 – byla otevřena první linka podzemní dráhy v New Yorku