Spolek Lieder Society koncertem 16. října na Novoměstské radnici připomenul letošní Rok slovenské hudby. Vedle skladeb českých autorů inspirovaných slovenským folklorem zazněly také písně slovenských skladatelů. Program představila dvě československá písňová dua: sopranistka Tamara Morozová vystoupila s klavíristou Róbertem Pechancem a sopranistka Eliška Minářová s pianistou Pavolem Praženicou. Vzhledem k tomu, že připomínek Roku slovenské hudby je u nás jako šafránu, jednalo se o počin nanejvýš záslužný, svým způsobem i poučný, neboť ruku na srdce: Kolik čtenářů KlasikyPlus dokáže vyjmenovat alespoň tři slovenské skladatele?

Nomen omen – spolek Lieder Society se rozhodl představit slovenskou hudbu prostřednictvím písní, a to hned z několika úhlů pohledu. Prvním byla inspirace slovenským folklorem, kterou na koncertě zastupoval výběr dvou písní z Dvořákova cyklu V národním tónu, op. 73. Skladatel v něm vychází ze slovenských lidových předloh, nejde však o pouhé harmonizace lidových melodií: Antonín Dvořák (1841–1904) z jejich charakteristických rysů vytváří vlastní, osobitě stylizovaný hudební svět. Tyto poměrně často uváděné a oblíbené písně přednesla Tamara Morozová s Róbertem Pechancem u klavíru suverénně s dlouhou kantilénou a technicky bezchybně. Její interpretaci od jiných přitom odlišovala jakási zasněná dychtivost, s níž jako by se nořila do jejich melodického proudu. Poněkud zbytečně však u těchto známých písní využívala notový pultík. V kontextu programu, který zahrnoval i podstatně méně známé, ba dokonce dosud nenahrané skladby, to u Dvořáka působilo překvapivě.

Druhým pohledem je navázání na česko-slovenský hudební dialog a jeho další rozvíjení. Zatímco u Dvořáka se slovenská lidová hudba a melodika stávají inspirací pro vlastní kompoziční jazyk, pro Vítězslava Nováka (1870–1949) představovaly zásadní tvůrčí impuls. Slovenské spevy patří k rozsáhlému okruhu jeho skladeb inspirovaných slovenským folklorem. Novák navíc jako pedagog v Praze ovlivnil generaci slovenských skladatelů, kteří usilovali o vytvoření moderní slovenské hudební řeči. Také v Novákových písních se Tamara Morozová blýskla intonační jistotou, spolehlivými výškami v pianissimech i dramatických pasážích a citlivým porozuměním textu. Navíc zpívala s bezprostředností, od srdce a se zjevnou radostí. Zvláště v písni Chodzila Mariška po hrázi dokázala vyvolat až mrazivý účinek. V následné úpravě známé písně Išiel Macek do Malaciek pak měla energie na rozdávání, aniž by se nechala strhnout k lacině exaltovanému projevu.

Nové slovenské písně Bohuslava Martinů (1890–1959) dokládají, že zájem českých skladatelů o slovenský folklor nebyl záležitostí jediné generace. Martinů s lidovou melodikou pracuje s charakteristickou úsporností, rytmickou živostí a smyslem pro detail a nachází osobitě moderní způsob, jak lidovou píseň přenést na koncertní pódium. Ačkoli cyklus vznikl ještě v době skladatelových začátků, fascinace lidovou hudbou ho provázela až do konce života. Eliška Minářová s Pavlem Praženicou měli nelehký úkol navázat na dramatičnost Novákových písní, tentokrát však prostřednictvím úspornější, potemnělé a posmutnělé lyriky Martinů. Klavírní part navíc zdaleka není pouhým doprovodem, ale místy nabývá podoby drobných koncertních etud. Pro citlivého hráče, jakým je Praženica, to ovšem nebyla překážka: z klaviatury vykouzlil působivé, temně zabarvené zvukové obrazy. Také Minářové tento typ repertoáru svědčil. Její interpretace byla niterná, s energií zadržovanou a svíranou kdesi pod povrchem, čemuž odpovídal i velmi úsporný pěvecký projev. Výsledkem byl intenzivní, vnitřně prožitý výraz. Sopranistka navíc nabídla zcela jiný hlasový typ než Tamara Morozová: Minářové soprán má temnější, zastřenější charakter s výraznějším středním rejstříkem. Bylo samozřejmě patrné, že zatím nemá tolik zkušeností jako její kolegyně a její projev byl místy až příliš opatrný. Přesto předvedla zdravý hlas opřený o spolehlivou techniku. Schopnost vystihnout ponurou atmosféru přesvědčivě doložila v písni Ešte jednu sestru mám. Podobně působivá byla i Ej, lúka, lúka, v níž Minářová soustředila výraz do sevřeného, intenzivního projevu s energií, která jako by bublala pod pokličkou, zatímco Praženica v klavíru evokoval zvuk cimbálu. Odlehčení pak přinesla úprava známé písně Sedemdesiat sukieň mala, v níž oba interpreti ukázali i hravější, bezstarostnější stránku.

Třetí pohled patřil samotným slovenským skladatelům. Nejvýraznějším představitelem moderní slovenské hudby je bezpochyby Eugen Suchoň (1908–1993), Novákův žák. Jeho tvorba ukazuje, jak se folklorní inspirace může postupně proměnit v osobitý kompoziční jazyk. Piesne z hôr, vznikající v letech 1937–1947, jsou lidové písni blízké, její melodiku však přirozeně prostupuje Suchoňova vlastní harmonická a formální představivost a jeho moderním kompozičním jazykem otevírají okno do mizejícího světa horalů, jejich lásek a každodennosti, v němž se ozývá prostá, neokázalá radost navzdory tvrdým životním podmínkám. Tamara Morozová cyklus znovu oživila svou schopností spojit lyrickou odevzdanost s vnitřním napětím. Díky ní se opus stal jedním z vrcholů večera. Ještě před ním zazněla ukolébavka Hajaj, búvaj, moje dieťa z opery Krútňava, která měla premiéru v Bratislavě roku 1949 a patří k zásadním dílům slovenské operní tvorby; je často označovaná za slovenskou národní operu. Morozová s Pechancem její osobitou, impresionisticky laděnou hudební řečí posluchače přímo okouzlili a znovu připomněli, jaká je škoda, že se toto dílo na českých scénách téměř neuvádí.

Jedna z klíčových osobností slovenské hudby přelomu 19. a 20. století Ján Levoslav Bella (1842–1936) byl v programu zastoupen nejprve dvěma písněmi na české texty Elišky Krásnohorské – Pěvcům a Dobrou noc. Česko-slovenský dialog se tak obrací: tentokrát slovenský skladatel zhudebňuje českou poezii. Bella měl k českému kulturnímu prostředí blízko a texty Krásnohorské patřily k těm, které ho inspirovaly. V těchto písních poněkud sevřených v konvencích pozdně romantického výrazu se Minářová místy nechala strhnout k příliš opernímu projevu, jinak je však interpretovala s velkou jistotou a porozuměním. Následovaly Bellovy písně Jak duši mé se krásnou zdáš a Můj hřbitov v podání Tamary Morozové.

Poslední pohled poodhalil, co se odehrává v současné slovenské písňové tvorbě. Tibor Andrašovan (1917–2001) v písni Ej, padá, padá rosička udržuje kontakt s tradičním písňovým materiálem, zatímco Štyri piesne Jany Kmiťové (*1976) představují současnou autorskou reflexi písňového žánru. Uvedení písní skladatelky na programu večera korelovalo s dlouhodobým a systematickým uváděním tvorby soudobých autorek na koncertech Lieder Society, za což si zaslouží bezvýhradnou pochvalu. S Kmiťovou vstoupil do večera opět jiný hudební svět. Už v první písni Zimná noc zaujala Morozová citlivým zacházením s výrazem a v naléhavém opakování slov „Horiela, horiela sviečka“ dokázala posluchače téměř hypnotizovat. 

Koncert uzavřel Suchoňův cyklus Nox et solitudo, op. 4 na básně Ivana Kraska. Právě zde se dramaturgická cesta dostala do svého nejtemnějšího bodu. Pět písní z roku 1932 opouští bezprostřední svět lidové písně a obrací se k moderní slovenské poezii, čímž zároveň dokládá, že slovenská písňová tvorba zdaleka nestojí jen na folklorní inspiraci. Kraskova symbolistická sbírka Nox et solitudo vnesla do slovenské literatury výrazně subjektivní, melancholickou poetiku, kterou Suchoň převedl do hudby založené na napětí mezi slovem, harmonií a psychologickým výrazem. Klavírní part kladl na Pechance mimořádné nároky: Suchoňova melodika je harmonicky i výrazově pestrá, barevná a natolik svébytná, že klavír zdaleka není pouhým doprovodem, ale rovnocenným partnerem hlasu s vlastní melodičností a dynamikou. Oba umělci této hudební koncepce bezezbytku využili a znovu připomněli, jak citelně Eugen Suchoň chybí v dramaturgii českých orchestrů i operních domů. Jako přídavek zazněla v podání Morozové úprava lidové písně Dolina, dolina od Bartolomeje Urbance (1918–1983). Tuto píseň si Edita Gruberová oblíbila natolik, že ji zařazovala jako přídavek na každém svém koncertě v zahraničí. 

Lieder Society opět připravila písňový večer na vysoké umělecké úrovni, tentokrát navíc s výraznou edukativní hodnotou. Za dramaturgií jistě stojí mnoho hodin práce v archivech, vždyť řada uvedených písní byla – přinejmenším u nás – dosud neznámá a nenahraná. Pokud bych měl koncertu něco vytknout, pak by to bylo obsazení večera dvěma sopranistkami, byť hlasově odlišnými. Věřím, že zapojení dvou různých hlasových oborů by dramaturgii přineslo ještě větší dynamiku a večeru další rozměr.

Spolek v těchto dnech připravuje CD s písněmi pozapomenuté brněnské skladatelky Agnes Tyrrell (1846–1883), které bude dalším příspěvkem k postupnému mapování historické písňové tvorby na našem území. Po premiérovém dvoj-CD Slávy Vorlové se soubor zaměřil na dosud neznámý životní příběh a wagneriánské písně moravské skladatelky. Nahrávka bude pokřtěna na hudebně-literárním večeru věnovaném tvorbě této skladatelky 9. prosince na Novoměstské radnici v Praze. Vystoupí Tamara Morozová, Kristina Marková a Monika Jägerová, dopisy skladatelky přednese Hana Šimková.

Foto: Petr Vrabec

Facebook X E-mail WhatsApp