Rusalka Antonína Dvořáka patří k nejoblíbenějším českým operám. Tvoří lyrický pendant ke Smetanově Prodané nevěstě. Ze všech Dvořákových oper se nejčastěji uvádí i v zahraničí, kde svádí režiséry k netradičním výkladům, které opouštějí jak přírodní lyriku díla, tak tragickou lásku Rusalky k Princovi. Má také poměrně bohatou diskografii. Nyní se znovu objevuje nově remasterovaná nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1952.

Gramofonová společnost Supraphon má velice bohatý a významný katalog, v němž operní nahrávky – ať již kompletních oper nebo jen průřezů operami – tvoří přední místo. Myslím, že většina kompletních oper již byla vydána i na poměrně nových nosičích CD (naposledy Škvorova nahrávka Blodkovy opery V studni), na vydání na CD čekají ještě některé operní průřezy. A samozřejmě by se mohly a měly nahrávat i opery, zejména české, které ještě nahrané vůbec nebyly (Hedy, Karlštejn, Smrt kmotřička). Zde je dluhů nepřeberně. Jeden čas Supraphon vydával české opery v nahrávkách Českého rozhlasu, který má také velice bohatý archiv (Psohlavci, Libuše), ale i s Českým rozhlasem společně pořizoval své poslední české operní komplety (Lucerna, Šelma sedlák). Bohužel tato spolupráce obou institucí již před lety skončila.

Díky agentuře Arco Diva, která pohotově zaznamenala a vydala koncertní provedení Dvořákovy první opery Alfréd na festivalu Dvořákova Praha v roce 2014, máme všechny Dvořákovy opery k dispozici na CD nosičích (vedle Supraphonu se na tom kompletu podílí i další firmy, například Multisonic nebo Orfeo, která díky Gerdu Albrechtovi vydala Krále a uhlíře, kterého Supraphon vydal jen ve výběru scén). 

Z Dvořákových oper má Supraphon ve svém katalogu více než jednu nahrávku pouze u Čerta a Káči (Chalabala, Pinkas) a u Rusalky (Krombholc, Chalabala, Neumann). Ta první, nahraná v několika květnových dnech roku 1952, právě vychází v remasterované podobě. O devět let později, patrně s nástupem stereofonie, Supraphon pořídil novou nahrávku (Chalabala), a dosud poslední začal nahrávat v září 1982 a dokončil ho až o rok později, což je na nahrávce bohužel slyšet. Vznikla nepříliš zdařilá nahrávka, především obsazením Wieslawa Ochmana do role Prince. Měla zachytit mimořádné umění Gabriely Beňačkové, která roli Rusalky zpívala i v zahraničí, například v MET v New Yorku, ale ani jí roční přestávka v natáčení neprospěla. Škoda! I další pěvci a dirigent Václav Neumann byli velice dobře vybráni. Přestože od té doby uplynulo více než čtyřicet let, žádná nová studiová nahrávka v Supraphonu nevznikla.

Je jistě dobře, že se znovu objevuje nově remasterovaná nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1952. Málokdo ví, že neměla být první. Již v roce 1943 operu začal nahrávat dirigent Zdeněk Folprecht pro firmu Esta. Vznikala pro vydání na tehdejších standardních deskách s osmasedmdesáti otáčkami, což samozřejmě nahrávku poznamenalo, podobně jako Ostrčilovu nahrávku Smetanovy Prodané nevěsty. Válečné události ovšem nedovolily operu nahrát celou. Kompletním operám přál až vynález dlouhohrající desky s třiatřiceti otáčkami, které i dnes zažívají obrovský boom. Supraphon vydal první LP gramofonové desky na podzim roku 1951. Folprechtova nahrávka byla rovněž skvěle obsazena – vedle Beno Blachuta, Eduarda Hakena a Marty Krásové, která nahrávala i Cizí kněžnu, to byla především Štěpánka Jelínková, která byla obsazena do titulní role. Myslím, že by alespoň tyto nahrané scény (asi sedmdesátiminutové) měly být také vydány na CD.

Ale vraťme se k první realizované kompletní nahrávce Rusalky u nás. Vůbec první nahrávka Rusalky byla nahrána ve zkrácené verzi v Drážďanech dirigentem Keilberthem v roce 1948 se skvělou Elfride Trötschel v titulní roli a pochopitelně v němčině – dnes je nahrávka vydána na CD firmy Profil. Dvořákova Rusalka od své premiéry 31. března 1901 v Národním divadle v Praze prakticky nikdy nezmizela na delší dobu z repertoáru. V době, kdy vznikala recenzovaná nahrávka, hrála se v Národním divadle inscenace dirigenta Jaroslava Krombholce a režiséra Václava Kašlíka, která měla premiéru 20. prosince 1950. Přestože v této inscenaci premiéru v titulní roli zpívala Jaroslava Vymazalová, v roli Rusalky vystoupilo postupně ještě dalších sedm pěvkyň, některé z nich jen pohostinsky. Hned druhou premiéru zpívala Drahomíra Tikalová a vedle Vymazalové to byla Ludmila Červinková, které zpívaly titulní roli nejčastěji. Sedmkrát ještě v této inscenaci zpívala titulní roli Marie Budíková, hvězda předchozí inscenace z roku 1945. Dirigent Krombholc i tým Supraphonu měli tedy na výběr poměrně hodně zpěvaček, navíc k dispozici byla  ještě Štěpánka Jelínková, která sice už začínala zpívat menší role, ale na jevišti stále vystupovala jako Karolina, Kněžna v Čertovi a Káče, Hraběnka ve Figarově svatbě, Vendulka, Julie, Jenůfa, Alžběta v Tannhäuserovi nebo Kněžna v Šelmovi sedlákovi. 

Rozhodnutí ovšem padlo na Ludmilu Červinkovou, která mimo jiné v té inscenaci z roku 1950 střídala Rusalku s Cizí kněžnou. Tu dokonce zpívala častěji než roli titulní. Volba to byla jistě dobrá. Že bylo z koho vybírat, jenom svědčí o výborném sólistickém ansámblu opery Národního divadla v té době. Ludmila Červinková zpívá Rusalku spolehlivě, s citem, krásnými plnými výškami a perfektní dikcí. 

Na nahrávce ovšem není slabého výkonu, o všech bychom mohli mluvit v superlativech, stejně jako o dirigování Jaroslava Krombholce, který v nejrůznějších funkcích významně formoval operu Národního divadla asi pětatřicet let. Krombholc diriguje s velkým porozuměním a citem pro Dvořákovu hudbu, byť některá tempa (polonéza) jsou až příliš svěží, někde by se slušelo i více legata. Zbytečně na nahrávce zůstal kiks lesních rohů po poslední Princově větě ve třetím jednání. U studiové nahrávky se mohla tato část natočit znovu. Krombholc ostatně sklízel, co zasil při studiu této opery při inscenaci v Národním divadle v roce 1950, v níž tito sólisté všichni účinkovali. Na jejich výkonu je slyšet, že role mají s dirigentem nastudované a zažité z řady představení. Tehdy totiž režiséři nehledali jiné významy opery, ale celkem věrně inscenovali to, co bylo skladatelem a libretistou vytvořeno. 

O výkonu Ludmily Červinkové již byla řeč, jistě stojí za zmínku Beno Blachut, snad nejvýznamnější tenorista té doby v Národním divadle. Ani nemusíme vidět jeho herecký projev, z jeho nesmírně výrazově bohatého zpěvu přesně poznáme, o čem zpívá. A tak je to i s ostatními sólisty. Nemohu nezmínit legendárního představitele Vodníka Eduarda Hakena. Přestože nebyl jediným Vodníkem v inscenaci, ne nadarmo byl obsazen i do nerealizované nahrávky Zdeňka Folprechta v roce 1943 i následující nahrávky Zdeňka Chalabaly v roce 1961. Haken byl přímo prototypem Vodníka, a přestože v Národním divadle zpíval široký český i světový repertoár, Vodníkem se opravdu proslavil. Slyšel jsem hodně Vodníků, ale žádný z nich nezazpíval tak procítěně ve druhém dějství větu „On že tě zavrh, jenž měl tě rád“. Na zmíněných nahrávkách lze také vypozorovat, že na této své stěžejní roli neustále pracoval a hledal nové a nové výrazové možnosti, jistě ve spolupráci se všemi dirigenty. Ostatně zpíval i s dirigenty, se kterými Rusalku nenahrál, například s Karlem Nedbalem nebo Janem Husem Tichým. Marie Podvalová byla krásná a výborně zpívající žena, Princ neměl jistě problém se do ní zamilovat. A Marta Krásová? Jedna z nejlepších českých mezzosopranistek, noblesní pěvkyně širokého oborového rozpětí celý svůj umělecký život prakticky zasvětila Národnímu divadlu jako celá tato umělecká generace. Radost je poslouchat i tři žínky Marii Tauberovou, Miloslavu Fidlerovou a Věru Krilovou, které se k sobě hodí témbrem, stejně frázují a jako i ostatní umělci nahrávky přesně vědí, co zpívají. Jak velký je rozdíl v jejich zpěvu v prvním a pak ve třetím dějství, kdy se dozví od Vodníka, co se Rusalce přihodilo.

Tuto nahrávku Rusalky jsem slyšel na černých gramofonových deskách, koupil jsem si i její první vydání na CD a nyní mohu poslouchat i nejnovější remasterovanou nahrávku. I vydání na CD (Supraphon 2005) remasteroval zvukový mistr Stanislav Sýkora. Nejnovější vydání pak prošlo citlivou zvukovou úpravou Miloše Gutha, který má k těmto nahrávkám opravdu vřelý vztah. Myslím, že po zvukové stránce z této nahrávky už nelze udělat víc. Nové vydání má i nový zasvěcený průvodní text Daniela Jägera, který je naprosto vyčerpávající, fundovaný a zároveň velice dobře čtivý. 

Nové vydání nahrávky Dvořákovy Rusalky z roku 1952 lze doporučit všem, kteří se o operu zajímají. Je dokumentem o jedné skvělé pěvecké generaci Národního divadla a v novém zvukovém kabátě potěší jistě i ty, kteří ji mají ve své diskotéce v některém z předešlých vydání.

***
O nahrávkách Dvořákovy opery čtěte dále ZDE.

Foto: archiv Národního divadla, Supraphon, Josef Heinrich, Jaromír Svoboda

Facebook X E-mail WhatsApp