Pětadvacátý ročník festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců vyvrcholil symbolicky v pátek 11. září v klášteře v Nové Říši. Koncert Requiem za padlé bratry v kostele sv. Petra a Pavla byl nejen slavnostním zakončením festivalu, ale také hudební vzpomínkou na novoříšské premonstráty, kteří se stali oběťmi nacistické perzekuce. Pod vedením dirigenta Marka Štilce vystoupili český vokální soubor Silentium! ensemble, rakouský Kammerchor Albert Reiter a rezidenční orchestr Wranitzky Kapelle. Sóla se ujal barytonista Pavel-Josef Kšica. V programu zazněla dvě requiem – Terezín Ghetto Requiem Sylvie Bodorové a Requiem c moll Leopolda Hofmanna.

Koncert se v novoříšském klášteře uskutečnil opět díky dlouhodobé a vstřícné spolupráci Kanonie premonstrátů, Novoříšského kulturního spolku a jihlavské Hudby tisíců v rámci cyklu Canonia Neorisensis. O mimořádný večer byl mezi posluchači velký zájem – do kláštera tradičně přijíždějí návštěvníci nejen z Jihlavy a okolí, ale i ze vzdálenějších míst. Z Jihlavy byl proto vypraven festivalový autobus a kostel se zaplnil do posledního místa.

Večer zahájil představený kláštera, opat Marian Rudolf Kosík, který připomněl hluboký význam koncertu jakožto pietní vzpomínky na tragický osud novoříšských premonstrátů za druhé světové války, v čele s opatem Pavlem Janem Součkem (1877–1943), který zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Hrůzy koncentračních táborů a věznění přežila pouze hrstka zbídačených řeholníků, kteří byli v květnu 1942 odvlečeni gestapem z kláštera. V atmosféře chrámu tak hudba získala další, hlubší rozměr – stala se prostředkem vzpomínky, úcty a připomínky osudů těch, kteří se již vrátit nemohli.

Opat Marian na závěr poděkoval všem, kteří svou účastí pomohli uctít památku mučednické smrti novoříšských premonstrátů, jejichž osud dnes připomíná také probíhající proces směřující k jejich blahořečení. 

Následně se posluchači naplno ponořili do sugestivního díla přední české skladatelky Sylvie Bodorové, Terezín Ghetto Requiem, které autorka zkomponovala v roce 1998 pro festival v anglickém Warwicku. Tato silná humanistická výpověď, věnovaná obětem holokaustu, zazněla v Nové Říši v podání vyhledávaného barytonisty Pavla-Josefa Kšici a smyčcového kvarteta složeného z členů Wranitzky Kapelle.

Přibližně patnáctiminutová kompozice je vystavěna jako hudební meditace, v níž se střídají dramatické a monumentální plochy s komorními, intimními pasážemi. Bodorová zde propojuje tradici křesťanského requiem s židovskými modlitbami a texty a využívá přitom moderní kompoziční postupy. Sólista tak pracuje s výrazově velmi rozdílnými textovými i hudebními polohami, od tradičního latinského liturgického textu až po hebrejské modlitby.

V první části Lacrymosa zazněly úvodní vysoké smyčce, k nimž se připojil sytý, hluboce znějící hlas sólisty Pavla-Josefa Kšici přednášející hebrejskou modlitbu Shema Yisrael adoshem elokeinu, Adoshem echad… Barytonový part se rozvíjel v působivých melismatických ozdobách nad introvertním zvukem smyčců, který postupně nabýval na intenzitě i teskné naléhavosti. Niterné sólové vstupy violoncella se prolínaly se zpěvnými houslovými liniemi a celá část směřovala ke smířlivému závěru v pianissimu.

Druhá část Dies irae vychází ze slavného latinského hymnu ze 13. století, jehož autorem je italský františkánský mnich Tomasso de Celano a který se v různých podobách stal součástí requiem řady dalších autorů. Atonálně rytmizovaný úvod postupně rozvířily hněvem prodchnuté, vzájemně se proplétající smyčcové hlasy, evokující chaos a utrpení. Baryton zde získal výrazněji instrumentální charakter a jeho hlas se stal součástí dramatické zvukové struktury. Hebrejský text v sobě nesl hrůzu trpících a sólista jej dokázal sugestivně vystupňovat až k naléhavému invokačnímu závěru.

Po extatickém Dni hněvu následovalo krátké přeladění smyčců, které však nenarušilo kontinuitu skladby. Třetí část Libera me již směřovala k mysterióznímu smíření. Prolínal se zde známý latinský text Libera me, Domine (Osvoboď mě, Pane) s motivem Dies irae, dies illa a hebrejským veršem Elokai neshama…Zvuková plocha se postupně zjemňovala a vynikla výrazná melodika, zároveň však skladatelka nechala zaznít dramatická zvolání Dne hněvu ve vysoké hlasové poloze. Pavel-Josef Kšica si s touto náročnou polohou suverénně poradil a dokázal plynule přecházet mezi vysokými dramatickými tóny, melismatickým zpěvem a hlubokou barytonovou polohou. Závěrečný přechod k Requiem aeternam vyzněl jako smířlivá modlitba, vracející se k třikrát citovanému Libera me. 

Terezín Ghetto Requiem se chrámem rozeznělo jako působivé memento, na posluchače zapůsobilo svou naléhavostí i hlubokým humanistickým poselstvím. Sugestivní výkon barytonisty Pavla-Josefa Kšici a smyčcového kvarteta z řad Wranitzky Kapelle publikum ocenilo dlouhým a bouřlivým potleskem.

Pod vedením dirigenta Marka Štilce pak přišel na řadu český vokální soubor staré hudby Silentium! ensemble s uměleckou vedoucí Terezou Válkovou a dolnorakouský host Kammerchor Albert Reiter z Waidhofenu an der Thaya připravený sbormistryní Ursulou Preis. Festivalový rezidenční orchestr Wranitzky Kapelle tentokrát nastoupil ve skromnějším nástrojovém obsazení, které si vyžádala přibližně půlhodinová partitura Requiem c moll představitele vídeňského klasicismu Leopolda Hofmanna (1738–1793). Marek Štilec nastudoval toto Requiem v obnovené premiéře již v roce 2021, mimo jiné i v Jihlavě v rámci uctění památky obětí onemocnění covid-19. Nyní byla skladba společně s dalším Hofmannovým dílem, Mší sv. Aloise, připravena k nahrávání, které se v prostorách novoříšského kláštera uskutečnilo během minulého týdne.  

Leopold Hofmann byl svými současníky považován za jednoho z nejtalentovanějších a nejvlivnějších skladatelů své generace. Byl především chrámovým hudebníkem, zároveň i velmi plodným autorem instrumentální hudby. Jeho symfonie, koncerty a komorní skladby se hrály po celé Evropě, značné množství děl je dochováno v rukopisných opisech. Od roku 1769 zastával prestižní funkci kapelníka katedrály sv. Štěpána ve Vídni, jeho asistentem se zde stal na krátko i Wolfgang Amadeus Mozart, který doufal, že po Hofmannově smrti převezme jeho kapelnické místo. Hofmann však Mozarta přežil a ve funkci setrval až do své smrti.

Novodobou partituru Requiem c moll edičně připravil v roce 2016 Allan Badley, přední specialista na hudbu vídeňského klasicismu. Dílo zhudebňuje standardní texty mše za zemřelé. Jak uvádí ediční zpráva, datum vzniku díla je obtížné určit, a ještě obtížnější je zjistit, při jaké příležitosti bylo Requiem komponováno – mohlo jít o osobní motiv, konkrétní objednávku nebo potřebu provozovací praxe u sv. Štěpána. Instrumentace Requiem je poměrně skromná. Obsahuje dvojici tlumených trubek, klarin v C, koncertantní pozouny, smyčce a varhanní continuo. Skladba neobsahuje sólové vokální party a je koncipována spíše sborově než instrumentálně. Na rozdíl od některých Hofmannových mší, v nichž hrají důležitou roli virtuózní houslové party, zde stojí v popředí především samotný sbor a zhudebněný text.

Tradiční cyklická struktura Requiem, svěřeného čtyřhlasému pěveckému sboru, byla v Nové Říši liturgicky dobře srozumitelná i publiku zřejmě z velké části „nepraktikujícímu“. Spojené smíšené sbory otevřely Requiem aeternam vyrovnanými hlasy, které se střídaly s klasicistní instrumentální sazbou. Čeští i rakouští zpěváci působili neobyčejně soustředěně a v dokonale vyváženém vícehlasém souzvuku pod jistým vedením dirigenta Marka Štilce dospěli k působivé meditaci nad centrálním tónem. Ve svižném tempu se následně rozvíjelo Kyrie eleison, hlasy se zahušťovaly a proplétaly v kompozičně velmi zdařilé a jiskřivé fuze. Dirigent Marek Štilec zřetelně akcentoval jednotlivé nástupy, spojené sbory si tak lépe dokázaly naslouchat v neuvěřitelném „drajvu“ nad instrumentální sazbou vynikajících hudebníků Wranitzky Kapelle. 

Nástup Dies irae byl nezvykle jemný a namísto dramatického účinku směřoval ke ztišené kontemplaci. Efektní byly pasáže dechových nástrojů střídající se s procítěným sborem, nad nímž výrazně vystupovaly intonačně čistě znějící soprány. Zvukový celek pevně podpíralo melodicky ukotvené varhanní continuo bravurně interpretované Jiřinou Dvořákovou. Liber scriptus přineslo svižnější a kontrapunkticky propracovanější melodiku. Sbory byly vynikajícím způsobem srozumitelné i po stránce výslovnosti, čemuž jistě předcházela vzorná příprava obou uměleckých vedoucích Terezy Válkové a Ursuly Preis.

V Recordare se objevila jemná menuetová houpavost a nápaditá melismatická zdobnost v hlasech i instrumentaci. Confutatis přineslo další jemné rozvíjení melodické invence a dirigent zde ponechal dostatečný prostor pro vyznění fermat. Lacrimosa opět nezapřela zřetelnou blízkost k mozartovské melodice, objevovala se řada koloraturních ozdob, především v sopránech, které gradovaly až k závěrečné invokaci „Amen“. 

Offertorium plynule přešlo v andělsky jásavé Sed signifer. Závěr Quam olim Abrahae byl kontrapunkticky dramatický. Následné Hostias bylo vystavěno kontrastně jako jemný vícehlas, v němž se objevovaly sestupné sborové kadence pevně podpořené instrumentací. Sanctus přineslo naléhavé zvolání sopránů. Po krátkém přeladění nástrojů pak naplno vyniklo mile jásavé Benedictus. Závěr kompozice již zcela patřil smířlivému vyznění Requiem. 

Celé nastudování bylo provedeno s velkou zkušeností a v harmonické souhře dirigenta, orchestru a obou sborů. Posluchači měli mimořádnou příležitost ocenit vysokou hudební kázeň a citlivý přístup k interpretaci utěšujícího díla Leopolda Hofmanna. Marek Štilec opět prokázal svou mimořádnou hudební všestrannost a schopnost přesvědčivě připravit jednotlivé interpretační složky. Vysokou interpretační úroveň potvrdily také oba pěvecké soubory, Silentium! ensemble a Kammerchor Albert Reiter.

Právem si všichni účinkující vysloužili dlouhý aplaus a „standing ovation“. Byl to důstojný a kontemplativní závěr 25. ročníku festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců, který v průběhu letošního ročníku opět nabídl vynikající hudební projekty propojující interprety z různých zemí.

Facebook X E-mail WhatsApp