„Jsem rád že si hudba Pavla Vranického pomalu razí cestu zpět na koncertní podia a na výsluní, kde byla i během autorova života.“

„Jednou z úloh festivalu Mahler Jihlava je přinést mimořádné projekty, které by bez existence festivalu v tomto městě zazněly jen velmi těžko.“

„Sbor Boni Pueri je pro hudbu druhé poloviny 18. století tím nejautentičtějším interpretem.“

Marek Štilec patři mezi nejvyhledávanější české dirigenty na světovém gramofonovém trhu. Zároveň je hlavním sbormistrem chlapeckého sboru Boni Pueri a uměleckým vedoucím orchestru Wranitzky Kapelle, který se specializuje na období vídeňského klasicismu. Dlouhodobě je spojován i s festivalem Mahler Jihlava, před jehož zahájením jsme umělce požádali o rozhovor. 

Mimo dirigování se profilujete i jako badatel. Který skladatel (případně dílo) by si podle vás v naší době zasloužil znovuobjevení? 

Myslím, že znovuobjevení si zaslouží ti skladatelé, kterým se věnuji ve své badatelské činnosti, tedy Leopold Koželuh, Antonín Vranický, Pavel Vranický a celá řada dalších Čechů, kteří v druhé polovině 18. století působili ve Vídni a dnes jsou bohužel jen slovníkovým pojmem. Pevně věřím tomu, že si zaslouží, aby jejich hudba znovu systematicky rozeznívala koncertní pódia, čemuž se dlouhodobě věnuji. Jen hudbu Pavla Vranického jsem nahrál na deseti CD a jsem moc rád, že si jeho hudba pomalu razí cestu zpět na koncertní pódia a na výsluní, kde byla i během autorova života. 

Čím to je, že o nich máme dnes tak malé povědomí a jsou spíše, jak říkáte, slovníkovým pojmem?

Pro celou tuto skupinu je bohužel signifikantní, že po jejich smrti jejich dílo upadlo v zapomnění či bylo zastíněno jejich kolegy: Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem či Ludwigem van Beethovenem, a to nehledě na to, že Pavel Vranický byl klíčovou postavou pro vývoj symfonie ve vídeňském prostředí a dá se říct, že byl spojnicí mezi výše zmíněnými slavnými skladateli. Beethovena, troufám si tvrdit, předznamenal v jeho symfoniích.

To je bezesporu zajímavé téma, povězte nám více o těchto skladatelích…

Těch českých hudebníků v druhé polovině 18. století, kteří působili ve Vídni, jsou desítky či snad dokonce stovky. Pro mě nejcharakterističtější osobností a zároveň skladatel, kterému se nejvíc věnuji, je Pavel Vranický, po němž jsem pojmenoval i orchestr Wranitzky Kapelle. Měl příznačný osud, v mládí získal své první vzdělání v novoříšském klášteře premonstrátů a následně v Jihlavě a Olomouci. Jako velmi mladý se dostal do Vídně, tedy centra monarchie a hudebního a kulturního centra světa. Tam si velmi rychle získal hudební postavení jako houslista a následně jako hudební ředitel, respektive kapelník dvou nejvýznamnějších divadel, jímž byl Burgtheater a Divadlo u Korutanské brány. A když měl své postavení ve Vídni jisté, začal se velice úspěšně prosazovat i jako skladatel. V devadesátých létech byl už Pavel Vranický ve Vídni považován za nejvýznamnějšího symfonika své doby a měl přátelské vztahy s Mozartem – po jeho smrti pomáhal vdově Constanze jednat s nakladateli – ale i dalšími. Například Joseph Haydn si Vranického vybral, aby dirigoval premiéru Stvoření, a Beethoven mu svěřil svou první symfonii. Byl velmi aktivní nejen jako skladatel a v tehdejší společnosti měl vysoké postavení.

Často se hudebníků ptám, se kterou osobností z hudební historie by si rádi zašli na sklenku vína. Předpokládám, že u vás by ta volba byla jasná…

Ve Vranického symfoniích se projevuje velká dávka humoru a také spousta efektů: hrál si s rozmístěním orchestrálních hráčů v prostoru sálu, napsal několik symfonií, které si hrají s příchodem hudebníků do sálu podobně, jako to udělal Haydn ve své Symfonii č. 45 „Na odchodnou“. Dá se tedy tušit, že to byl veselý člověk a takový večer se sklenkou vína by mohl být zajímavý a velmi příjemný. Nicméně skladatelů, se kterými bych se rád setkal, je celá řada, zejména s těmi, jejichž dílo interpretuji. Dvojnásobně to platí pro skladatele ze starších období, protože u těch novějších máme spoustu nahrávek a máme přesnou představu, jak by se dílo mělo interpretovat. Čím více jdeme do historie, tím je to ošemetnější.

Máte nějaký svůj dirigentský sen?

To je otázka, nad kterou moc nepřemýšlím. Pro mě je nejpříjemnější pocit, když vidím, že se nám daří koncert nebo natáčení interpretovat na vrcholu našich sil. Mým snem tedy je vtělit do interpretace všechno a takových koncertů bych chtěl zažít co nejvíce.

Jste dlouhodobě spjat s festivalem Mahler Jihlava a zahajovací koncert 24. ročníku je plánován na 19. května. Na něm zazní Beethovenova Pátá symfonie „Osudová“ a Rückert Lieder Gustava Mahlera. Nastiňte nám dramaturgickou myšlenku úvodního večera.

Zahajovací koncert je součástí naší dlouhodobější koncepce, kdy v rámci festivalu představujeme Mahlera jako skladatele, ale i jako dirigenta. Z Beethovenových symfonií, to byla právě Pátá, kterou dirigoval nejčastěji. Na koncertu zazní i předehra k Figarově svatbě, což zase byla Mahlerem nejčastěji uváděná Mozartova opera. Takto jsme loni například představili Mahlera jako dirigenta oper Richarda Wagnera, letos se chceme soustředit na Mahlera coby symfonického dirigenta. 

Co je největší devízou festivalu Mahler Jihlava?

Hlavní devízou a důvodem, proč pořádáme festival právě zde, je autenticita místa. Mahler prožil svých prvních patnáct let v Jihlavě a místní prostředí ho ovlivnilo. Zde získával první hudební vzdělání a tady se formovala jeho osobnost. Festival hostí i celou řadu zahraničních orchestrů a hudebníků – je pro nás potěchou vidět, že vnímají to místo s velkou pokorou, a jsou šťastni, že se mohou seznámit s tímto mahlerovským místem. Autenticita je nejmocnější zbraň a jsem rád, že si tu uvědomujeme nejen my, ale i město Jihlava, Kraj Vysočina a Ministerstvo kultury, které festival dlouhodobě podporují. To nám umožňuje i naši dlouhodobou koncepci nízkého vstupného: snažíme se, abychom návštěvníkům mohli zpřístupnit špičkové interpretační umění za vstupné, které pro ně nebude limitující. Všechny koncerty se těší mimořádnému zájmu publika, někdy jsou dokonce sály plné až hranici fyzické únosnosti.

Můžete být konkrétnější?

Myslím, že skvělým příkladem v letošním ročníku je provedení Orffovy kantáty Carmina Burana, kdy na koncertu vystoupí čtyři sbory – Ženský pěvecký sbor Canzone Příbram, Operní sbor Severočeského divadla Ústí nad Labem, Dětský pěvecký sbor Radost a Gaudium ZUŠ Jihlava – spolu s třemi sólisty a zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů. To perfektně koreluje a mottem našeho festivalu, kterým je „hudba tisíců“. Chceme tím vyzdvihnout mahlerovský maximalismus zvuku a provozovacího aparátu, které jsou pro něj tak příznačné. To je právě jednou z úloh festivalu, přinést do Jihlavy takto mimořádné projekty, které by bez existence festivalu v tomto městě zazněly jen velmi těžko.

Na festivalu vystupuje i Wranitzky Kapelle, což je podle vás „jediný český orchestr s pravým vídeňským zvukem“. Jak byste popsal méně poučenému posluchači, co to je „pravý vídeňský zvuk“?

To je samozřejmě mírná nadsázka, kterou my rádi používáme, každopádně je to ale orchestr, který tvoří hudebníci se zájmem o historicky poučenou interpretaci hudby druhé poloviny 18. století. Tento bonmot ukazuje na historické kulturní spojení mezi Vídní a českými zeměmi tak, jak ho reprezentuje Vranický. Jaký je „pravý vídeňský zvuk“ se může každý sám přesvědčit na našich koncertech.

Mimo vídeňských klasiků uvádíte v Jihlavě i hudbu 20. století, mimo jiné Petra Ebena, Jana Hanuše či Johna Ruttera. Mrzí vás, když je soudobá hudba neposlouchatelná? 

Přiznám se, že mě mrzí, když je hudba neposlouchatelná, protože hudba by primárně měla sloužit k poslechu, historicky je dáno, že by hudba měla vyvolat emoci, která může být na široké škále, ale když vyvolává pouze odpor nebo nepříjemné pocity a je to její jediná hodnota, je to pro mě velmi smutné. V nahrávacím studiu se často potkávám s tou nejaktuálnější hudbou a v poslední době mám velké štěstí setkávat se s velmi zajímavými partiturami, jejichž interpretace je pro mě radostí. Rovněž mám za to, že pokud interpret narazí na skladbu, s níž má bytostný problém a nemůže se s ní se ztotožnit, potom by ji měl přenechat někomu, komu to dílo konvenuje a může ho interpretovat zdařile. 

Jaké parametry musí splňovat soudobá hudba, aby nezapadla?

Inu, to je otázka za milion dolarů: kdyby se tak ty ingredience daly definovat… Jenže to je právě to, co nikdo neví. Nedá se to změřit ani zvážit, ale přesto to existuje. Určitě ale můžeme říct, že to musí být hudba, která dokáže vyvolat v posluchači emoci. A pokud ji vyvolá ve velmi širokém okruhu, pak se stává oblíbená a má šanci nezapadnout.

Od roku 2019 jste stálým sbormistrem českého chlapeckého pěveckého sboru Boni Pueri. Jaké s ním máte plány do budoucna? 

Jsem velice rád, že jsme za dobu mého působení u Boni Pueri podnikli spoustu výjimečných turné; byli jsme například v rámci turné po Číně v nejnovějším Center of Performing Arts v Pekingu, v Královské opeře v Muscatu v Ománu, v mnoha zemích v Evropě, ale i ve Spojených arabských emirátech, Libanonu, Koreji, na řadě významných festivalů, a rád bych zmínil i naši rezidenturu v Karlskirche ve Vídni. Mé působení ve sboru se snoubí s mým zájmem o hudbu druhé poloviny 18. století, nastudovali jsme celou řadu významných děl tohoto období, například od Leopolda Hoffmana či Leopolda Koželuha, a nyní připravujeme speciální nastudování Mozartova Requiem, se kterým vystoupíme příští rok v kostele sv. Šimona a Judy pod hlavičkou FOK. Boni Pueri jsou pro tuto hudbu tím nejautentičtějším interpretem a když se k nim přidá těleso hrající na dobové nástroje, je to vždy mimořádný hudební zážitek. Připravujeme samozřejmě řadu dalších zahraničních turné, o kterých nechci z pověrčivosti hovořit, mohu jen naznačit, že i mě občas i překvapí, do jakých zemí dosáhl věhlas tohoto celosvětově ceněného sboru.

V čem je tento sbor výjimečný?

Především je sbor skutečně vrcholným reprezentantem české sborové tradice u nás, ale zejména v zahraničí, a to na nejvyšší úrovni. Z uměleckého hlediska pak může těžit z dlouhodobé, cílevědomé a systematické práce ředitele Pavla Horáka. Dalo by se říct, že náš sbor má vybudovaný svůj unikátní systém vzdělávání mladých zpěváků, který bývá často vzorem i pro další sbory.

Kdy jste se rozhodnul, že budete dirigentem? 

Má formativní léta byla na Pražské konzervatoři, kde jsem založil orchestr komorní orchestr Quattro, u něhož jsem přirozeně přešel od houslí za dirigentský stupínek, což, myslím, byl onen klíčový moment. Vystudoval jsem hru na housle u profesorky Dany Vlachové, které si velmi cením, protože jsem od ní získal potřebné hudební vzdělání nejen houslové, neboť ona je mimořádnou hudební osobností s velmi širokým rozhledem. I když jsem studoval a zároveň dirigoval, byla mi oporou. Jsem určitě rád, že jsem dirigentem, byť ta dirigentská práce mě vedla dalšími směry – čím aktivněji se věnuji dirigování, tím více mě fascinuje činnost badatelská, zejména na úrovni, kdy obě činnosti mohu propojit. Nejzajímavější část mé práce je objevovat nové a neznámé.

Máte jako hudebník nějaké speciální potřeby nebo rituály? 

Dirigentská profese s sebou nese velkou zodpovědnost. Teď jsem v hotelu, máme po zkoušce na Carmina Burana ve Zlíně, přičemž koncert s provozovacím aparátem sto padesáti hudebníků je zítra. Člověk cítí velkou zodpovědnost nejen vůči nim, ale i vůči publiku a v neposlední řadě i vůči skladateli, aby jeho dílo interpretoval co nejlépe. Co se týče nějakých potřeb, je to zejména potřeba plného soustředění, nerozptylovat se věcmi pozitivními ani negativními… Přece jen za ta léta, co se tomuto řemeslu věnuji, obvykle nacházím správný „mindset“ k tomu být večer stoprocentně koncentrovaný. 

Máte nějaké nehudební zájmy, které vám pomáhají vrátit se z hudebních výšin zpátky na zem?

Díky šíři mých aktivit nemám zrovna mnoho dalšího času, ale rád se věnuji sportu, intenzivně zejména cyklistice, v zimě běžkám, a samozřejmě i své přítelkyni a synovi.

…………..

Předchozí, rok starý rozhovor s Markem Štilcem čtěte ZDE.