Přes sto koncertů různých žánrů a formátů v podání špičkových ansámblů a interpretů i debutujících talentů, které zněly na deseti místech po městě, od kostelů přes náměstí až po Kulturní a kongresové centrum KKL. Propracovaná dramaturgie i oslava jubilea houslové virtuózky. Letní Lucerne Festival neboli Lucernský festival konaný od 13. srpna do 13. září opět ukázal, proč patří mezi nejprestižnější hudební akce, kde nemohla chybět Česká filharmonie.

Americký sen

Motto letošního ročníku zaostřilo na „americký sen“. Začal se psát před 250 lety, kdy 4. července 1776 Spojené státy vyhlásily nezávislost. Program logicky nabídl nejenom díla skladatelů jako George Gershwin, Leonard Bernstein, Charles Ives, Steve Reich nebo Frank Zappa, ale poukázal také na specifika dějin hudby z Nového světa bohaté na styly a výrazové formy. Pojem klasické hudby totiž Amerika definuje mnohem šířeji než Evropa a zahrnuje rovněž muzikál, filmovou hudbu, jazz, folk nebo minimalismus. Do programu se rovněž promítl odkaz autorů, kteří za „Velkou louží“ našli svůj nový domov, útočiště nebo prostor k realizaci, jako například Rachmaninov, Stravinskij, Schönberg, Korngold i Dvořák.

Smetana, Ravel, Dvořák

Zatímco koncem srpna se první český orchestr po více než půlstoletí vrátil do koncertních síní u Baltu, do švédského Stockholmu a finských Helsinek (čtěte ZDE), na festivalu u Lucernského jezera zahrál naposledy před dvěma lety a v jeho historii vystoupil již po třinácté. Poprvé to bylo v roce 1969 s Václavem Neumannem, kdy se orchestr potkal s legendárním Rafaelem Kubelíkem. V konfederaci našel druhý domov a tam také před třiceti lety skonal. Tento týden zahrála Česká filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Semjona Byčkova a sklidili ovace ve stoje i dvakrát přidávali.

Program dokonale ladil s mottem festivalu. Představil díla, ve kterých se zrcadlí láska k vlasti i vzdává se hold přírodě, kde se zdařile propojily prvky stylu různých národů a kde k přemýšlení vybízí lidská existence.

Večer ve skvostném sále ikonického Kulturního a kongresového centra KKL z dílny francouzského architekta Jeana Nouvela a akustika Russella Johnsona otevřela Vltava, druhá symfonická báseň cyklu Bedřicha Smetany Má vlast. Složil ji za rekordních devatenáct dní na podzim roku 1874, kdy už byl zcela hluchý.

Filharmonici pod taktovkou Semjona Byčkova pevně uchopili tok největší české řeky a přivedli ji od tenkého pramínku na Šumavě až po mohutnou řeku přes Prahu a po splynutí s Labem, přes sílící proud českou krajinu, kolem vesnických slavností, za třpytu měsíce i kolem Svatojánských proudů. 

Po básni, která se stala synonymem pro českou národní hudbu, následoval Klavírní koncert G dur Maurice Ravela se sólistou Yunchamem Limem. Svou laťku si rodák z Jižní Koreje nastavil vysoko již v roce 2022, kdy v pouhých osmnácti letech zvítězil s Rachmaninovým Třetím klavírním koncertem ve Van Cliburnově soutěži – tam svým talentem porotu upřímně dojal. Emoce i obdiv u lucernského festivalového publika vyvolal jeho brilantní výkon, který v sobě snoubil vynikající techniku s intenzitou stylu. Sólový part zní sice lehce a vesele, na klavíristu, ale i na dechové nástroje především, ovšem klade vysoké nároky. Zhruba dvacetiminutová skladba se od své premiéry v roce 1932 v Paříži těší neutuchající popularitě. Francouzský skladatel Ravel v ní propojil ozvěny baskické vlasti jeho matky s prvky jazzu a blues, kterými se inspiroval během čtyřměsíční cesty po Americe. Turné ho zavedlo do více než dvaceti měst včetně New Yorku, San Francisca či Chicaga, ale také do Toronta a Vancouveru. V New Yorku se také seznámil s mladým Gershwinem, jehož nový muzikál Funny Face i Rapsodie v modrém ho zcela uhranuly. Obdiv byl vzájemný. George Gershwin později v Paříži požádal Ravela o lekce kompozice. Prosbu odmítl se známým zdůvodněním: „Proč byste chtěl být druhým Ravelem, když už jste prvním Gershwinem?“

O přestávce se o malý „spektákl“ postarala sama příroda. Kolem Lucernského jezera se 8. září totiž honily živly a vzdálené blesky budily dojem, jako kdyby se na temné obloze rozhoupala diskokoule. Magický výhled na okolí jezera nabídla terasa ve čtvrtém patře KKL pod impozantní střechou budovy. Původně chtěl Nouvel postavit budovu ve formě lodě přímo na jezeře, což nebylo možné. Přivedl tedy vodu z jezera přímo do budovy a tři části objektu připomínají lodě v loděnici. Tma a vzduch prosycený blížícím se deštěm, který uťal celodenní dusné vedro, navodily ideální atmosféru na Sedmou symfonii Antonína Dvořáka ve druhé části večera.

Vrcholné dílo skladatele svou jistou ponurostí či melancholií kontrastuje nejenom s dalšími symfoniemi, ale i celým dílem skladatele. Pracoval na ní v době, kdy prožíval nelehké období a nenajdeme v ní prvky ze slovanského období. Od prvních taktů bylo jasné, že orchestr má obrovsky hluboké dílo skvěle nastudované. Zatímco Smetana vzal posluchače na plavbu Vltavou, v Sedmé je strhující podání filharmoniků vtáhlo do zákoutí Dvořákovy duše. Pokud se někdy říká, že se Sedmá symfonie netěší takové popularitě jako „Novosvětská“, mimochodem zazněla na jiném koncertu v podání symfoniků z Pittsburghu pod Manfredem Honeckem, publikum tato „lucernská“ zjevně chytla za srdce. Nejeden host si z večera kromě zážitků odnesl i dvořákovské cédéčko s podpisem Semjona Byčkova.

Nové obzory i vedení 

Lucerne Festival je mnohem více než „jenom“ symfonický večer. Letos rozšířil nabídku pro děti a mládež, kterým vyjde vstupenka na koncert či recitál na pouhých deset švýcarských franků. Každý zájemce mohl také přímo na scéně koncertního sálu mezi hudebníky zažít atmosféru přípravy koncertu.

Letní festival, který je první sezónou pro nového výkonného a uměleckého ředitele Sebastiana Nordmanna, už tradičně doplnily a ještě doplní kratší hudební akce na jaře a na podzim, jarní rezidence orchestru Lucerne Festival Orchestra před Velikonocemi, květnový Lucerne Festival Pulse a listopadový Lucerne Festival Forward s akcentem na soudobou hudbu. Ani letos nechyběl speciální Festivalový orchestr. Jeho kořeny sahají k Arturu Toscaninimu, který v roce 1938 spojil tehdejší slavné virtuózy do elitního tělesa pro legendární galakoncert. O pětašedesát let později na to navázali dirigent Claudio Abbado a tehdejší umělecký ředitel festivalu Michael Haefliger, kteří založili Lucerne Festival Orchestra. Poprvé se představil v srpnu 2003. Od roku 2016 stojí v jeho čele opět Ital Riccardo Chailly, kterému smlouvu nedávno prodloužili do roku 2028. Festivalový orchestr pravidelně hraje i pod taktovkou jiných umělců, letos například pod Jakubem Hrůšou, který je v Lucernu opakovaně vítaným hostem.

Festival oslavil i jedno málo uvěřitelné jubileum. Úctyhodných padesát let koncertní kariéry houslistky Anne-Sophie Mutter. Veřejnosti se poprvé představila jako třináctiletá na Mezinárodních týdnech hudby v Lucernu. Zatímco královna houslí patří mezi stálice festivalu, poprvé se na něm představily dvě slavné Američanky, mezzosopranistka Joyce DiDonato a houslistka Hilary Hahn.

V závěru festivalu čeká premiéra také na mladou poetku Amandu Gorman, která před pěti lety vystoupila na lednové inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena. V básni The Hill We Climb, která oscilovala mezi recitací a performací nastínila svůj vlastní americký sen. Proměnit zraněný svět ve svět nádherný. Načasování vystoupení Amandy Gorman není náhodné. Představí se na poeticko-hudebním večeru společně s německým cellistou Janem Voglerem v den 25. výročí teroristických útoků na Spojené státy (11. září 2026).

Z výroku Leonarda Bernsteina „Let’s make music as friends“ se stalo nadčasové sdělení. V orchestrech po celém světě dnes hrají hudebníci mnoha národů a národností, různých kultur, vyznání i názorů. Přes veškeré odlišnosti je však spojuje jeden cíl. Dělat dobrou hudbu. Právě tuto myšlenku či poselství se v Lucernu daří rozvíjet.

Foto: archiv autorky

Facebook X E-mail WhatsApp