Dva koncerty s identickým programem v obou metropolích, tři z nich živě přenášel veřejnoprávní rozhlas, přijetí vřelé a podstatně spontánnější, než jaké by někdo od údajně rezervovanějších Seveřanů očekával. Ve Švédsku i Finsku se tleskalo České filharmonii a sólistům nejenom mezi větami, ale také uprostřed. Návrat našeho prvního orchestru na sever ocenil také pamětník tehdejších koncertů, emeritní violoncellista a složil rovněž dojemnou poctu dvěma českým hudebníkům, kteří jsou spjati s premiérami první a druhé verze houslového koncertu Jeana Sibelia.

Od Vltavy k Baltu

Fakt, že od poslední návštěvy českých filharmoniků v metropolích Švédska a Finska uplynulo přes půl století, je spíše nechtěná souhra různých okolností. Tamní vyspělá kulturní scéna má mnoho vlastních ansámblů i festivalů. Ten v Helsinkách, kde zahráli naši filharmonici 28. a 29. srpna, zve každoročně pouze jeden zahraniční orchestr. S myšlenkou přivést k Finskému zálivu orchestr se sídlem u Vltavy přišel během svého působení již někdejší velvyslanec České republiky ve Finsku Adam Vojtěch, současný ministr zdravotnictví. Vždyť poslední dva koncerty tam v roce 1975 dirigovali Zdeněk Košler a Václav Neumann. A když už pojedou na sever, neměli by minout ani Stockholm, kde hráli také hodně dávno. Poprvé v roce 1962 s dirigentem Karlem Ančerlem a pak o deset let později, v roce 1972 se Zdeňkem Košlerem. Srpnový zájezd v předvečer nové 131. sezóny domlouval Robert Hanč, již bývalý generální manažer a umělecký ředitel orchestru, který je od minulého roku ředitelem mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Zatímco pro filharmonii šlo o návrat po mnoha desetiletích, šéfdirigent Semjon Byčkov byl ve Stockholmu naposledy loni v prosinci, kdy dirigoval koncert u příležitosti udílení Nobelových cen.

Ekologická osvěta

První zastávkou filharmoniků byl Baltic Sea Festival ve Stockholmu, který se koná od roku 2003 a kromě koncertů různých žánrů nabízí také debaty o ochraně životního prostředí a kvalitě moří a oceánů. Inicioval ho tehdejší ředitel místní koncertní síně Berwaldhallen Michael Tydén, který pro myšlenku propojit umění a ekologii nadchnul kromě ruského dirigenta Valerije Gergijeva také finského dirigenta a skladatele Esu-Pekku Salonena. Ten získal ostatně i vlastní zkušenost, když si se svými dětmi nemohl zaplavat ve Finském zálivu kvůli zamoření toxickými sinicemi.

Baltic Sea Festival se navíc koná v místě, které je spjato s přírodou. Dvě třetiny Berwaldhallen neboli Berwaldovy haly se totiž nacházejí v podzemí a jsou součástí skalního masivu. Síň pro tisíc tři sta diváků a sto hudebníků nese jméno Franze Berwalda (1796–1868), jednoho z nejvýznamnějších švédských skladatelů 19. století, který byl zároveň průkopníkem ve fyzioterapii. Pocházel z hudební rodiny, měl německé kořeny a najdeme tam i českou stopu. Jeho otec sbíral v Berlíně zkušenosti u českého houslisty a kapelníka Františka Bendy.

Prostý vzdušný sál se sedadly ze světlého dřeva s červeným polstrováním je šestiúhelníkem a nabízí dobrou akustiku. Až na pár volných míst bylo vyprodáno, přesto o přestávce nikdo nemusel dlouho čekat na svůj drink, na typické švédské dobrůtky, ani na návštěvu toalet, které byly stejné pro dámy i pány. I to patří k severskému standardu.

Dva koncerty ve Stockholmu 25. a 26. srpna, na které navázaly další dva v Helsinkách, nabídly stejný program i interprety, všechny pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.

První večer přinesl Houslový koncert č. 1 a moll Dmitrije Šostakoviče se sólistkou Karen Gomyo, rodačkou z Tokia, která svou kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Nahradila nizozemskou houslistku Janine Jansen, která se omluvila ze zdravotních důvodů. Ve druhé části večera zněla Sedmá symfonie d moll Antonína Dvořáka. 

Pro své druhé vystoupení si filharmonici připravili Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, na kterém oslnilo jak samotné dílo, tak podání ansámblu a jihokorejského klavíristy Yunchana Lima. Pro nejmladšího vítěze Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže v historii (2022) to byl úspěšný debut s naším orchestrem. Ve druhé části koncertu publikum ve Stockholmu i v Helsinkách uchvátilo plnokrevné provedení cyklu šesti symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany.

Po dvou koncertech ve Stockholmu a před dalšími dvěma v Helsinkách se ve švédské metropoli ještě konal komorní koncert (27. srpna) v Queen Silvia Concert Hall, na němž si společně zahráli členové České filharmonie a Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. Zazněl Berwaldův Grand Septet B dur a Dvořákova Serenáda pro smyčce E dur a i tento koncert vysílala v přímém přenosu rozhlasová stanice Swedish Radio P2.

Návrat pamětníka a akustické vinice

Poslední srpnový týden odletěl do Skandinávie nejenom ansámbl, ale také pamětník posledních koncertů před více než padesáti lety – Jiří Sládeček, violoncellista, který v České filharmonii působil úctyhodných čtyřiačtyřicet let a procestoval s ní velkou část světa. V Japonsku měl dokonce svůj fanklub. Své první cello dostal od rodičů v pěti letech a hraní se věnuje i po skončení aktivní filharmonické kariéry. V posledních letech účinkuje zejména v Podkrkonošském symfonickém orchestru a na chalupu si pořídil pianino. Vitální hudebník tělem i duší se smyslem pro humor ovšem v obou metropolích hrál na jiných místech. V obou totiž mezitím vyrostly nové koncertní domy. Zatímco Berwaldova hala z roku 1979 ve Stockholmu už přišla do let, helsinský Dům hudby Musiikkitalo z dílny architektonického studia LPR se sídlem v Turku oslavil teprve patnáct let existence. Budova nedaleko Parlamentu a moderní knihovny přístupné naprosto všem uchvacuje svou invencí. Kromě koncertů slouží i různým akcím včetně kongresů a domov v ní našly Helsinská filharmonie, rozhlasoví symfonici a Sibeliova akademie. Hlavní sál s terasovitým uspořádáním je obložený tmavě hnědými panely z březového dřeva, což odkazuje na tradici finské sauny. Pojme přes tisíc sedm set lidí a pod špičkovou akustiku se podepsal mistr v oboru Yasuhisa Toyota. Kromě vynikajících podmínek se sál pyšní největšími moderními varhany od rakouské manufaktury Rieger Orgelbau. Mají 124 registrů a bezmála sedm tisíc píšťal a město za ně vděčí slavné finské skladatelce Kaije Saariaho. Průkopnice elektroakustické tvorby a autorka více než stovky děl od smyčcových kvartetů přes varhanní koncerty až po opery nejenže iniciovala vznik dechberoucího hudebního srdce města, ale na varhany výrazně přispěla jedním milionem eur a odstartovala tím celonárodní sbírku. Naplnit motto charismatické skladatelky, která ve věku sedmdesáti let zemřela před třemi lety, „korva auki“, tedy „otevřete uši“, přinese sluchu, ale i opticky, skutečný zážitek.   

Sibelius a čeští houslisté

Součástí návratu České filharmonie do Helsinek byla rovněž vzpomínka na dva krajany spjaté s finským národním skladatelem. Prvním byl Viktor Nováček (1872–1914), houslista a profesor na helsinské hudební akademii. Narodil se za Rakouska-Uherska v Temešváru, kam se z českých Horažďovic přestěhoval jeho otec Martin. Nováček měl tu čest hrát sólo na světové premiéře Houslového koncertu d moll, op. 47 Jeana Sibelia, a to 8. února 1904 pod taktovkou samotného autora. Pravdou je, že pro skladatele byl Nováček až druhou volbou, protože původně zamýšlený interpret, pro kterého skladbu dokonce složil, německý houslista Willy Burmester, neměl na nastudování čas. Provedení mimořádně náročného partu ovšem neodpovídalo očekávání autora a nesetkalo se ani s pozitivním ohlasem publika, takže Sibelius skladbu přepracoval. Nová verze, v podobě, kterou známe dnes, zazněla 19. října 1905 v Berlíně pod taktovkou Richarda Strausse. Houslového sóla se shodou okolností zhostil další Čech, rodák z Vrchlabí Karel Halíř (1859–1909), který během své kariéry působil mimo jiné jako koncertní mistr berlínské dvorní opery či jako člen smyčcového kvarteta slavného Josepha Joachima.

Několik prvních taktů slavného Sibeliova koncertu zaznělo v sobotní dopoledne také u hrobu Viktora Nováčka na hřbitově Hietaniemen v podání Jana Mráčka, koncertního mistra České filharmonie. Dojemný a důstojný pietní akt zorganizovali Petr Vašíček a Eduardo García Salas. Již léta usilují o to, aby česká houslová tradice na přelomu 19. a 20. století a její představitelé neupadli do zapomnění. Během vzpomínky zněly také česká a finská hymna v podání Marty Vávrové, promluvili Gabriela Jáčová, konzulka Velvyslanectví Česka ve Finsku, a ředitel Sibeliova muzea v Turku Teemu Kirjonen. Pietní akt zakončilo položení věnce u místa posledního odpočinku Viktora Nováčka. Zlaté písmo na bílých stuhách věnce připomínalo i jeho kolegu Karla Halíře.

Srpnový zájezd České filharmonie na Sever doprovodil na jejích webových stránkách článek s titulkem, že se v Helsinkách (a ani ve Stockholmu, dodává autorka textu) nehraje každý den. Soudě podle nadšených ohlasů publika i navázaných kontaktů se zdá, že filharmonici by si u Baltu mohli opět zahrát podstatně dříve než za dalšího půl století. 

Foto: archiv autorky, archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp