Bratislavská rodačka a absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Tereza Zimková má za sebou spolupráci s řadou předních českých i zahraničních souborů a dirigentů. Významnou součástí její umělecké dráhy je dlouhodobá spolupráce s Collegiem 1704 a Václavem Luksem, s nimiž se podílela také na oceňované nahrávce Rameauovy opery Les Boréades. Dne 2. září s tímto souborem vystoupí na zahajovacím koncertu Svatováclavského hudebního festivalu, na němž zazní Bachovo Magnificat a Charpentierovo Te Deum. Během příprav na koncert si sopranistka našla čas na rozhovor pro KlasikuPlus.

Ve vašem životopise mě zaujalo, že jste v roce 2016 zpívala sopránové sólo při čínské premiéře Janových pašijí Johanna Sebastiana Bacha. Dovedete si vysvětlit, jak je vůbec možné, že tak zásadní dílo evropské hudební tradice „dorazilo“ do Číny téměř s třísetletým zpožděním? Zavzpomínejte na tuto událost. Jak vás publikum v Šanghaji přijalo?

Moje účinkování vzniklo v návaznosti na dlouholetou spolupráci s dirigentem Rolfem Beckem. V jeho mezinárodní akademii jsem jako studentka konzervatoře začínala. Akademie byla tehdy ještě pod hlavičkou prestižního Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu. Na toto období moc ráda vzpomínám, protože jsem tam vyrostla profesně a poznala zpěváky a zpěvačky z celého světa. S mnoha jsem stále v kontaktu. Ale abych se vrátila ke koncertu v Šanghaji v roce 2016: Koncert odehrál slovenský barokní ansámbl Solamente Naturali z mé rodné Bratislavy, což je pro mě také srdcová záležitost. Jsou to úžasní muzikanti, od kterých jsem se hodně naučila. Janovy pašije jsou silným dílem, které je vždy zážitek zpívat, ať sólově, nebo v ansámblu. Pamatuji si, že atmosféra na koncertě byla strhující a publikum nadšené. Po koncertě na nás diváci čekali, aby se s námi vyfotili a dostali autogram.

Častá a pravidelná je vaše spolupráce s Collegiem 1704. Operabase uvádí řadu míst, kde jste společně provedli Bachovo Magnificat – a to je jen jeden z vašich společných projektů. Funguje mezi vámi určitá chemie? A jak takové umělecké pouto vzniká?

Spolupráce s Collegiem 1704 a Václavem Luksem je pro mě naprosto výjimečná a Václava si velmi vážím. To, co vybudoval, je v těchto končinách absolutní unikát a je jen škoda, že toho, jak reprezentuje Českou republiku i českou hudbu v zahraničí, si víc nevšímají někteří politici. Mnozí členové tohoto ansámblu jsou mí dobří přátelé, jsou jako moje druhá rodina. Myslím, že právě tyto vazby, které přesahují běžnou spolupráci, vytvářejí chemii. Není nám lhostejné, co se děje v našich životech, máme jeden ve druhém oporu, důvěru a spojuje nás láska k hudbě. Václav to pak svojí profesionalitou stmelí dohromady a vždy to funguje.

Jakou radu byste dala mladé pěvkyni či pěvci, kteří touží se souborem spolupracovat, ale třeba se zdráhají Václava Lukse oslovit? 

Nemyslím, že by v někom vzbuzoval obavy k oslovení. Tím chci říct, že pro zpívání v Collegiu jenom hezký hlas nestačí a bez určitých charakterových vlastností výsledek podle mě nefunguje. Vedle jeho profesionality bych totiž ráda zmínila i jeho empatii a lidskost, se kterou přistupuje ke všem členům ansámblu.

Bachovo Magnificat a u nás méně známé Charpentierovo Te Deum budete s tímto souborem zpívat i na zahajovacím koncertu Svatováclavského hudebního festivalu. Povězte nám o těchto dílech. Který z obou světů je vám osobně či muzikálně bližší – francouzský, nebo německý?

Jak jste již zmínil, Bachovo Magnificat jsem zpívala mnohokrát, naproti tomu zářijové provedení Charpentierova Te Dea bude pro mě premiérou. Po letní pauze se těším na inspirativní práci na novém díle. Na vaši otázku, který z těchto světů je mi bližší, nemám jednoznačnou odpověď. Na německý repertoár a na zpívání v němčině jsem pravidelně zvyklá. Mám pocit, že německý jazyk vytváří jisté mantinely, které mi vyhovují a souzní s mou představou o frázování. K francouzskému repertoáru se nedostanu tak často a nuance tohoto jazyka pro mě vždy představují výzvu. Jako perfekcionistka mám ale výzvy ráda a několikrát v různých ansámblech zaznělo, že francouzský repertoár mému hlasu sluší.

Co byste vzkázala posluchačům a posluchačkám, kteří se na koncert chystají?

Veškeré naše publikum moc zdravím, velmi se na něj těšíme a chtěla bych mu tímto poděkovat za jejich dlouholetou přízeň. Jejich úsměvy a potlesk jsou pro nás vždy zadostiučiněním. Na tomto koncertu vystupuji každý rok moc ráda, protože atmosféra Svatováclavského hudebního festivalu je mimořádná.

Téměř celou kariéru zpíváte jen baroko. Čím je pro vás hudba tohoto období a jak byste ji popsala několika slovy?

Už během studií na Janáčkově akademii jsem pochopila, že hudba baroka a klasicismu mému hlasu nejvíc vyhovuje. Praxí jsem navíc zjistila, že mi tato období poskytují volnost, interpretační svobodu a možnost hudebně růst. Vždy jsem vnitřně bojovala s určitou strnulostí, kterou jsem cítila například při interpretaci romantického repertoáru. Predispozičně jsme každý vybaven jinak, a myslím, že je důležité se toho držet.

Lákala vás možnost interpretovat i pozdější hudbu – klasicismus či romantismus?

Dovolím si tvrdit, že klasicistní hudbě se věnuji pravidelně a občasné výlety například k ranně romantickému repertoáru vítám.

Hodně odbornic a odborníků na starou hudbu se věnuje i soudobé opeře. Jak jste na tom vy?

Soudobé hudbě jsem se několikrát věnovala při studiích v Brně. Tato interpretace je hodně specifická a vyžaduje si jisté přirozené nadání pro rytmus nebo intonaci a umělce, kteří se tomuto žánru věnují, obdivuji. Upřímně to ale není můj šálek čaje ani posluchačsky. Výjimkou je ale Třetí symfonie Karla Szymanowského, která je z tohoto období jedním z mým profesních snů.

Profilujete se zejména jako koncertní umělkyně. Je to náhoda, nebo záměr? Nebo z kamenných divadel prostě nepřicházejí ty správné operní nabídky?

Je to kombinace všeho zmíněného. Poslední operní produkci v Ostravě zastavila covidová pandemie, která narušila případnou další spolupráci. Jsem si také vědoma, že operní produkce vyžadují hodně času, který v posledních letech věnuji rodině. Nabídkám v budoucnu se nebráním a kontakt s operním jevištěm neztrácím díky operním produkcím s Collegiem 1704.

Jste šťastná, že jste sopranistka? Kdybyste si mohla na jeden den vybrat jiný hlasový obor, mužský, nebo ženský, jaký by to byl a jakou roli byste si ráda zazpívala?

Jsem šťastná jako sopranistka, i když tento obor skýtá možná větší zdravotní nástrahy než u nižších hlasů a vyžaduje hlídání a zvýšenou péči o sebe sama. Na začátku a na konci je však u každého hlasu jenom správná pěvecká technika a píle. Nad jinými obory jsem se nikdy ani na jeden den nezamýšlela. Doufám, že mi moje zdraví umožní zpívat ještě hodně let a splním si tak některé pěvecké sny ze sopránového oboru. 

Když ještě na chvíli zůstaneme v oblasti imaginace – fascinuje vás baroko natolik, že byste chtěla být umělkyní v době Bacha a Zelenky a interpretovat s nimi jejich hudbu zcela autenticky, nebo vám spíše vyhovuje interpretovat barokní hudbu s odstupem staletí, byť se musíme jen dohadovat, jak původně zněla? Přece jen ženy, natož ženy umělkyně, to v té době neměly zrovna snadné…

Dle mého nikdo nemůže přesně říct, jak se tehdy barokní hudba interpretovala. Máme pouze traktáty, které danou problematiku popisují. Proto bych se touto myšlenkou nezabývala. Nemám ani příliš v oblibě termín historicky poučená interpretace. Žiji ráda v přítomnosti a vytvářím si svoje vlastní názory. Každá doba přináší své, ženy to určitě neměly lehké, a obávám se, že pořád existují oblasti, ve kterých se ženám nedostává tolik uplatnění, kolik by si zasloužily.

Jako slovenské umělkyně se vás nemohu nezeptat, jak vnímáte kulturní situaci ve vaší domovině. Obáváte se o budoucnost svobodného umění?

V České republice žiji už čtrnáct let a přišla jsem kvůli kulturnějšímu a inspirativnějšímu prostředí s více pracovními příležitostmi. Jsem tu doma a necítím se proto být oprávněna soudit tamní situaci. Mám obavy spíše o tu tuzemskou. Vždy jsem se chtěla prezentovat jako apolitický umělec a myslela jsi, že politika a umění k sobě nemusí patřit. Poslední roky mám ale pocit, že žijeme v komplikované době a pro kulturu obzvlášť. Ještě jsme se ani nevzpamatovali z covidu a problémů s tím souvisejících a přišly další výzvy. Mám pocit, že kultura pořád funguje v jakémsi nouzovém režimu. Vnímám mnohé spíše individuální snahy o změnu, eviduji pravidelnou přítomnost některých politiků na koncertech nebo představeních, přesto mám pocit, že tyto snahy nerezonují dostatečně. Vím, že jsme poměrně malá skupina lidí věnující se specifickému stylu umění, který nemusí každému konvenovat, ale umění by mělo být jedním z pilířů k formování společnosti a jako matka doufám, že i poselstvím pro další generace.

Kdybyste mohla pozvat jednoho skladatele – z historie či současnosti – na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste si chtěla povídat a případně jaké víno či jaký nápoj byste mu nebo jí servírovala?

Již nežijících skladatelů, se kterými bych se ráda potkala je opravdu hodně. Jistě by mezi nimi byl Johann Sebastian Bach, Jan Dismas Zelenka, Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart nebo Felix Mendelsohn-Bartholdy. Jelikož se ale alkoholu z různých důvodů snažím dlouhodobě vyhýbat, pozvala bych je nejspíš do dobré kavárny, bavili bychom se o zcela běžných věcech a hudbu úplně vynechali.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Svatováclavského hudebního festivalu, Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp