Ve Velkém sále Moravského divadla Olomouc vzniká nová inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča. Soubor Opery a operety ji představí hned zkraje sezony 4. září, kdy se taktovky chopí místní šéfdirigent Petr Šumník, a režijní podpis na představení zanechá dramaturg opavského Slezského divadla Dominik Beneš, se kterým KlasikaPlus.cz přináší rozhovor. Text se týká se i Smetanova Tajemství, na němž Beneš pracuje souběžně v Opavě s premiérou chystanou na 26. října.

Dominiku, v poslední době máte napilno, viďte? Jste rád? Má to asi i stinné stránky, že?

Určitě ano, jako každá profese. Momentálně mám ale obrovskou radost. Po divadelních prázdninách jsme začali intenzivně oprašovat rozeběhlou produkci Čerta a Káči v Olomouci, co jsme před prázdninami zakonzervovali, a už máme za sebou klavírní generálku, která dopadla výborně. Upravili jsme ještě několik situací, vyzkoušeli jsme je s oběma alternacemi a musím říct, že ten odstup produkci opravdu prospěl.

Pestrost práce na více projektech současně mě naplňuje. Mám rád cestování a baví mě, když se přirozeně propojuje s prací a setkáváním s inspirativními lidmi. V poslední sezóně jsem hodně pracoval na Slovensku, v Košicích i v Bratislavě, kde jsem začal užší spolupráci s Jolanou Fogašovou, ředitelkou operního studia Slovenského národního divadla, a sezonu jsem zakončil právě přípravou Čerta a Káči v Moravském divadle Olomouc. Aktuálně samozřejmě žiju také novou sezónou jako dramaturg opery ve Slezském divadle v Opavě. Se šéfem opery a šéfdirigentem Miloslavem Oswaldem jsme připravili novou sezónu a první operní premiérou je Smetanovo Tajemství. Takže je toho opravdu hodně, ale jsou to všechno projekty, které mě profesně i lidsky baví. 

Profesionálem jste už téměř patnáct let. Zkušenosti máte z Prahy, Plzně, Liberce, Českých Budějovic, ale také například z Banské Bystrice či zmíněné Bratislavy, kde jste letos připravil světovou premiéru opery Traja kohúti k oslavám Roku slovenské hudby 2026. Jak vzpomínáte na tento projekt?

Byla to pro mě výjimečná spolupráce na současné opeře, která nemá žádnou inscenační tradici ani nahrávky, o které bychom se mohli opřít. Pracovali jsme v širokém týmu, jehož součástí byl mimo jiné i syn autora Milana Dubovského, skladatel Rostislav Dubovský. Celý proces byl založený na společném tvůrčím hledání – na mnoha soustředěních jsme operu postupně poznávali, zkoušeli jednotlivé situace a společně hledali její jevištní podobu. Byl to velmi náročný, ale zároveň objevný proces pro všechny zúčastněné.

Nejvíc si ale vážím možnosti setkat se při té práci s lidmi, se kterými jsem mohl spolupracovat – s mladými interprety, s klavíristkou Andreou Bálešovou a dirigentem Lukášem Kunstem. A je pro mě opravdu velkou ctí, že mi režii této premiéry svěřila Jolana Fogašová. Spolupracovat s tak výraznou a zkušenou umělkyní, skutečnou jevištní osobností je pro mě velké osobní povzbuzení. To, že mě pro tuto práci oslovila právě ona, pro mě opravdu hodně znamená. 

Mimo divadlo máte zkušenosti s výtvarnými a edukativními projekty, zejména s výstavami současného umění, tematickými open-air akcemi, ale i s interaktivními uměleckými instalacemi. Také u vás lze vystopovat určitý muzikálový background. Vychází mi z toho, že pokud má jít o divadlo, dispozice máte zejména na produkce operetního rázu či projekty s nápadnějším zakomponováním složky humoru. Můžete mi to potvrdit? Možná se pletu…

Moje srdce patří opeře, která má v sobě hlubší lidské téma. Baví mě v příběhu hledat něco, co přesahuje samotný děj – vnitřní svět postav, jejich vztahy, rozhodování, chyby nebo touhy. Právě proto mě přitahují tituly, u kterých je i přes silnou hudbu a divadelnost stále něco, o čem se dá přemýšlet a co se dá herecky skutečně prožít.

Mám za sebou ale i řadu operetních a muzikálových projektů a právě ty mě naučily, jak důležitý je humor, nadsázka, energie a kontakt s publikem. Humor do života patří – uvolňuje napětí a pomůže unést i velmi vážná témata. Baví mě hledat jeho správné místo…

Takže bych řekl, že mě zajímá divadlo, které má pod povrchem ještě něco dalšího. 

Aktuálně se vyskytujete v Olomouci, kde hned 4. září v podstatě zahájíte tamní sezonu premiérou nové inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča. To je opera pohádková, ale v kontextu Dvořákova díla také přelomová, kdy autor se odklání od číslovaných vstupů a nastupuje wagnerovskou cestu nepřetržitého hudebního divadla. Jak se vám dílo inscenuje? Můžete nechat alespoň malinko nahlédnout „pod pokličku“? Na co se divák může těšit?

V příběhu, který je nesený tak silnou a hudebně bohatou Dvořákovou hudbou, vnímám vedle pohádkového příběhu ještě jednu důležitou rovinu – svědomí kněžny a její proměnu, k níž zásadně přispěje ovčák Jirka. Právě její vnitřní cesta podle mě dává příběhu další rozměr. Kvůli Dvořákově hudbě jsem proto nechtěl, aby inscenace zůstala jen u naivní pohádky o čertech a Káče. 

Představuju si, že pekelné scény druhého dějství nemusí být úplně vhodné pro dětského diváka – dost záleží právě (ale nejen) na režii, jak moc závažně vyzní. Řekl byste, že olomoucká inscenace bude vhodná i pro rodiny s dětmi?

Vlastně pracujeme na objednávku – zadání bylo vytvořit rodinné představení i pro dopolední reprízy a školní představení. Myslím, že i Dvořák s libretistou Wenigem takto přemýšleli, jako o pohádkovém příběhu pro široké publikum. Dvořák ale ten pohádkový základ svou hudbou mnohonásobně rozšiřuje a překonává, což zároveň vysvětluje, proč může být opera někdy pro inscenační týmy hůře uchopitelná a pro děti zdánlivě náročnější.

To, jak je textově a hudebně pojaté peklo ve druhém jednání, ale podle mě opravdu nikoho nevystraší. Je to spíš svět magie, mužské energie a fantazie. Peklo není horor, ale magický svět.

V titulní ženské roli se představí na české scéně stále viditelnější Anna Moriová. Které její kvality vzhledem ke ztvárňované roli byste rád vyzdvihl? Co se jí podle vás ve vztahu ke Káče zejména daří?

Anička velmi dobře chápe a interpretuje nadsázku. Je racionální, ale zároveň si ráda s postavou hraje a má cit pro chytrý humor. Myslím, že ač Káča zřejmě nebude její vysněná profilová role, život Káči na jevišti prožije s gustem a myslím, že si při tom sama užije spoustu zábavy. Aničku bych ale jako režisér moc rád poznal i v zásadnějším repertoáru. Pro interpretaci vážných postav je totiž smysl pro humor a nadhled opravdu důležitý.

V blízké době připravíte – jak už bylo naznačeno – ještě druhou českou operu: po smetanovském „obžerství“ roku 2024, kdy byly k mání všechny jeho opery, se pořadatelé opět vracejí k dílu litomyšlského rodáka. Nedávno byla v Brně uvedena Čertova stěna, vy jste se v Opavě režijně ujal jeho opery Tajemství. Z toho, co o opeře vím, se mi jeví inscenačně obtížná – zejména tím, že komplexně kombinuje prvky komické s vážnými. Můžete přiblížit svůj opavský přístup k věci?

Můj pocit je paradoxně úplně opačný. Tajemství je jedna z vrcholných Smetanových oper. Má nádhernou hudbu s příznačnými motivy a krásné životní téma o návratu, pochopení, odpuštění a touze po naplnění.

Komika v Tajemství není přehnaná, spíše furiantská a tvrdohlavá, nebo úplně obyčejná. Opera má mnoho hlubokých, bolavých a dojemných scén, které mají životní pravdu. Je v nich hledání, boj za vlastní přesvědčení a čest. A také jistota, že nic v životě není zadarmo. A text je skvěle napsaný. Možná v něm můžeme trochu cítit i ten velký náboj vztahu Smetany a libretistky Elišky Krásnohorské.

Během smetanovských oslav roku 2024 sice byly k slyšení všechny smetanovské opery, což bylo mimořádné, nevzniklo ale mnoho nových inscenačních podob, jak by možná tak velké výročí mohlo nabídnout. Vždyť máme devět stálých operních souborů… spíše se obnovovaly už existující inscenace.

Podle dostupných informací jste Smetanovým Tajemstvím dokonce profesionálně debutoval už roku 2012 v Plzni. Jaké myšlenky se vám honí hlavou, když porovnáte někdejší produkci s tou, kterou máte zrovna „na stole“?

Mnohem větší pochopení života, vztahů a toho, co je v životě opravdu důležité. Proto je ta opera tak nádherná, protože je o nás.

Jak byste vlastně obecně charakterizoval svůj režijní rukopis?

Hledám v příběhu něco, co je pod jeho povrchem. Zajímá mě, co postavy skutečně prožívají, proč se rozhodují tak, jak se rozhodují, a jestli se mohou nějak proměnit. A zároveň mám rád divadlo, které je živé, obrazivé a má humor. Jednoduše bych to řekl asi tak, že hledám člověka pod příběhem.

Foto: Lucie Deutsch, archiv Moravského divadla Olomouc, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp