Sedmý ročník festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí je v plném proudu, na plné obrátky tedy „jede“ i jeho ředitelka Kateřina Málková. Přesto si v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz našla čas na povídání o stěžejních myšlenkových bodech přehlídky, jejím nejbližším programu, důležitosti přeshraničních vztahů, dramaturgické koncepci i přesvědčení, že v péči o mladé tkví hluboký smysl veškerých snah. Závěrem pak Málková hovoří i o jedné úplně čerstvé novince, která zaujme hlavně pražské rezidenty…

Kateřino, jste ředitelkou a dramaturgyní festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí, který se letos koná posedmé, což se jeví tak, že už je existenčně ustálený. Jak to vnímáte: Je snazší festival založit, nebo udržet jeho dosavadní laťku alespoň stejně vysoko?

První ročník festivalu vznikal v době covidu, což nebylo organizačně zrovna jednoduché. Dva roky byly plné restrikcí, ale přesto jsme to ustáli. Dramaturgii jsem už tehdy připravovala s jasnou vizí, protože znám spoustu vynikajících hudebníků a chtěla jsem festivalu dát také mezinárodní přesah. Snažím se proto zvát každý rok nějakého hosta ze zahraničí a zároveň jsem navázala úzkou spolupráci s farnostmi v Dolním Rakousku, kde se pravidelně koná několik koncertů festivalu.

Motivací pro založení festivalu pro mě byla především snaha a vlastně i vnitřní nutkání rozšířit kulturní nabídku v regionu, odkud pocházím. A především prostřednictvím koncertů propagovat kvalitní, mnohdy opomíjenou varhanní hudbu a uvádět znovu do života skvělé historické nástroje, které by nám leckde mohli závidět.

Co se týká úrovně festivalu, mám pocit, že laťka jde rok od roku nahoru. Daří se nám zvát vynikající umělce a zároveň sestavovat dramaturgii tak, aby byla zajímavá i pro diváky, kteří třeba nejsou vyloženě varhanními specialisty. Pro mě osobně je ale každý rok těžší a složitější psaní a vyúčtovávání grantů, dotací a shánění sponzorů. To je, i kvůli postupnému rozšiřování festivalu, největší „žrout času“. Samotný průběh festivalu a udržení takzvané laťky je už vlastně jen třešnička na dortu.

Dramaturgická myšlenka vaší akce se mi tuze líbí. Varhanář Josef Silberbauer působil a zanechal svá díla po obou stranách Dyje, tedy jak na dnešním českém, tak rakouském území. Podobně váš festival organizuje koncerty jak v tuzemsku, tak za hranicemi. Předpokládám, že nadchnout rakouskou stranu pro vaši věc, když Silberbauer je českým rodákem, může být složité. Přiblížíte, jakým způsobem získáváte partnery z rakouské strany? Na nejednom rakouském místě jste už zakotvili, můžete tedy osvětlit, v čem nejspíše tkví rakouská motivace se na festivalu spolupodílet?

Zpočátku to bylo složité, ne všude nás vítali s otevřenou náručí. Někde dokonce vůbec neotvírali. (úsměv) Postupem času jsem ale navázala velmi přátelské vztahy. Rakouští sousedé nemají příliš velkou důvěru v nové, neosvědčené nápady, obzvlášť když s nimi přijde česká varhanice a vypráví jim, jak je důležité spolupracovat napříč státy a že právě Silberbauer může tohle všechno propojit.

Nakonec jsem šťastnou náhodou narazila na polského pana faráře, který působí v jedenácti obcích a z nich zhruba polovina má buď Silberbauerovy nebo Casparidovy varhany. Za těch sedm let společných koncertů se z nás stali přátelé a jen díky tomu festival v Rakousku funguje dál.

Není jednoduché zvládat propagaci a reklamu v jiném státě, pokud nenajdete takto spřízněné duše, které fandí koncertům klasické hudby. Já sama bydlím v Praze, takže se kvůli festivalu hodně nacestuji, a to především před jeho zahájením, kdy objíždím rakouské obce s plakáty, bannery a další propagací.

Pokusme se teď co nejlákavěji anotovat zbývající část festivalu. Minulostí jsou zatím dva srpnové koncerty a zářijový program už je v plném proudu. Na co byste návštěvníky nalákala?

Čeká nás stěžejní část festivalu. Do programu jsem před dvěma lety zařadila jeden, letos už uskutečněný open-air koncert, který se koná u Jevišovické přehrady. Ten trochu vybočuje z hlavní koncepce festivalu, která se zaměřuje na znojemské varhanáře. Motivací byla především úzká spolupráce s místním panem starostou a také jeho přání nabídnout festivalovému publiku něco trochu jiného. Před třemi lety jsme tak uskutečnili první open-air koncert u nejstarší přehrady na Moravě, která tehdy slavila sto třicet let. Koncert se stal tradicí.

Letos jsme už potřetí přivítali náš festivalový Komorní orchestr Thayatal se švýcarským dirigentem Sébastienem Bagnoudem, tentokrát se Čtvrtou symfonií Gustava Mahlera. Závěrečné části „Nebeský život“ se zhostila přední česká mezzosopranistka Barbora de Nunes-Cambraia. Protože by byla škoda tak krásný program provést pouze jednou, připojujeme k českému koncertu vždy ještě jeden totožný koncert v Rakousku, letos v kostele svatého Mikuláše v Röschitzu. Festival tak zase přirozeně překračuje hranici, což je pro mě jeho podstatná součást.  

Tento víkend se mohou návštěvníci těšit na dva Svatováclavské koncerty. V neděli 27. září od osmnácti hodin se v kostele svatého Václava v Mikulově představí komorní soubor ANMOEN pod uměleckým vedením basisty Jaromíra Noska. Jejich dramaturgie propojuje hudbu raného baroka se soudobými autory a stěžejní kompozicí večera bude De profundis Tomáše Hanzlíka.  

V pondělí 28. září pak zazní v Louckém klášteře ve Znojmě Dvořákova Mše D dur „Lužanská“. Sejde se tam krásné obsazení sólistů, sbor Gaudeamus z Brna, violoncello Josefa Klíče a já budu hrát varhanní part. Myslím, že právě takové koncerty ukazují, že varhany nemusí stát vždycky samy uprostřed dramaturgie, ale mohou být přirozenou součástí většího hudebního celku.   

A festival ještě nekončí. V říjnu nás čeká tradiční projekt Děti a hudba a potom závěrečný koncert ve Straningu, kde se propojí varhany s klarinetem. Ten bude zároveň poctou italskému skladateli a varhaníkovi Marcu Enricu Bossimu.

V jakých aspektech se letošní ročník festivalu liší od ročníků předchozích?

Myslím, že největší posun je v tom, že festival už nemusí tolik dokazovat, proč existuje. Máme za sebou šest ročníků, vytvořili jsme si určité publikum, a především jsme si vybudovali síť míst i partnerů na obou stranách hranice. To je pro mě možná důležitější než samotný počet koncertů.

Zároveň mám potřebu festival pořád dramaturgicky posouvat. Nechci, aby se z něj stala přehlídka pouze varhanních recitálů. Varhany jsou pořád základním bodem, ale zajímá mě, co všechno se kolem nich dá vystavět – komorní hudba, vokální hudba, orchestrální projekty, soudobá tvorba nebo právě koncerty pro děti.

Letošní ročník je v tomto směru zase o něco pestřejší. Vedle historických nástrojů a tradiční varhanní dramaturgie máme například Mahlerovu symfonii, rané baroko propojené se současností a na závěr kombinaci varhan a klarinetu. Pro mě je důležité, aby festival nezůstal uzavřený jen pro úzký okruh varhanních nadšenců.

Jak do dramaturgické koncepce zapadá proklamovaná snaha aktivně zapojovat i nejmladší generaci umělců, tedy žáky ZUŠ?

Tohle je pro mě opravdu důležitá část festivalu. Sama učím klavír a varhany, takže dobře vím, že pokud dítě pouze chodí na hodiny a jednou za rok zahraje na třídním koncertě, může mu poměrně rychle dojít motivace. Ve chvíli, kdy ale dostane možnost zahrát si před skutečným publikem a třeba ještě v krásném historickém prostoru, najednou vnímá hudbu úplně jinak.

Nechci z dětí dělat malé profesionály. Chci jim dát zkušenost. Aby poznaly, jaké to je připravit se na koncert, přijít do jiného prostředí, potkat se s dalšími muzikanty a zahrát si společně. A právě přeshraniční rozměr je v tomhle krásný – české děti se mohou potkat s rakouskými a zjistit, že hudba mezi nimi žádnou hranici vlastně nepotřebuje.

Projekt Děti a hudba už má na festivalu svou tradici a letos se uskuteční pošesté v rakouském Heidenreichsteinu. Na festivalu spolupracujeme také s českými ZUŠ (Mikulov, Pohořelice, Hrušovany nad Jevišovkou) a s Musikschule Oberes Waldviertel.    

Jedním ze záměrů festivalu je sbírat finanční prostředky na restauraci Silberbauerových varhan. Podobné snahy vždycky obdivuju, zároveň si ale říkám, že v dalece sekularizované společnosti, kde kostelů je – v nadsázce – více než věřících, je snaha mít každý existující nástroj pečlivě opečovávaný předem nějak odsouzena k neúspěchu. Jednoduše řečeno se mi to jeví tak, že varhan je v Čechách moc ve srovnání s tím, kolik lidí je ochotných o ně pečovat. Jak uvažujete v naznačeném kontextu?

Já té obavě vlastně rozumím. Těch nástrojů je obrovské množství a péče o historické varhany je finančně i odborně velmi náročná. Nemyslím si ale, že řešením je říct si, že jich máme příliš mnoho, a proto některé necháme zaniknout. Každý nástroj je součástí určitého místa, jeho historie a paměti. A u Silberbauera je navíc obrovská umělecká hodnota.

Mně připadá důležité především to, aby se o nástrojích vědělo. Proto děláme koncerty. Když lidé přijdou do kostela a slyší nástroj, který třeba desítky let vůbec nevnímali, začnou se o něj zajímat. A teprve z toho může vzniknout nějaká další iniciativa.

Samozřejmě není možné zachránit úplně všechno najednou. Ale můžeme se snažit vytipovat nejcennější nástroje, upozorňovat na ně obce, farnosti, památkáře i donátory a postupně hledat cesty k jejich obnově. Festival je v tomto směru především prostředkem, jak ty nástroje dostat z anonymity.

Moje předchozí cynická poznámka nachází protiargument ve faktu, že stále lze říct, že vznikají i zbrusu nové nástroje – toho nejzářnějším příkladem z poslední doby jsou nové svatovítské varhany. Tak jen vsuvka: Měla jste už příležitost si je vyzkoušet?

Ještě ne, bohužel. (úsměv) Zahrát si na nové svatovítské varhany se teprve chystám a moc se na to těším. Ve svatovítské katedrále jsem ale už před lety měla recitál, tehdy ještě na staré varhany. Takže jsem zvědavá na ten kontrast a na to, jak se bude hrát na nový nástroj v prostoru, který znám z předchozí zkušenosti.

A vlastně mi přijde hezké, že právě v katedrále, kde jsem hrála ještě na původní nástroj, dnes stojí úplně nové varhany. Ukazuje to, že varhanářství není jen otázkou ochrany minulosti. Je to pořád živý obor a varhany jsou stále živým hudebním nástrojem. Historické nástroje je potřeba chránit a restaurovat, ale zároveň je důležité, že vznikají i nové. 

Kde vidíte potenciál rozvoje Silberbauerova hudebního Podyjí v dalších letech?

Především bych chtěla ještě víc rozvíjet přeshraniční spolupráci. Festival podle mě stojí právě na tom, že není jen český festival s několika koncerty v Rakousku. Chci, aby se české a rakouské prostředí skutečně propojovalo – aby se potkávali umělci, školy, obce, farnosti i posluchači.

Velký potenciál vidím také v samotných nástrojích. Silberbauer po sobě zanechal velmi zajímavou stopu na obou stranách hranice a pořád existují nástroje, které nejsou širší veřejnosti příliš známé. Ráda bych je postupně dostávala do povědomí a hledala pro ně další využití.

A pak bych chtěla pokračovat v práci s mladými hudebníky. Festival má smysl jen tehdy, pokud bude mít komu předávat to, co se snažíme chránit. Nestačí zachránit varhany jako historický objekt. Musí na ně někdo hrát, musí se poslouchat a musí k nim mít vztah další generace.

Závěrem: Při domlouvání našeho rozhovoru z vašich úst zaznělo, že toho máte „nějak moc“, což se dá doložit i novým koncertním projektem v Libereckém kraji, který organizuje spolek Opus Organum, jehož jste předsedkyní. Navíc jste mi ale řekla, že právě „kolaudujete školu“. Tak jsem hodně zvědavý, o jakou školu se jedná…

To už je opravdu trochu jiná kapitola mého života. (úsměv) V Praze jsme společně s kolegyní Ladou Soukupovou založily Základní uměleckou školu Anděl, kde působím jako ředitelka a zároveň učím klavír a varhany. Je to pro mě přirozené pokračování toho, čemu se dlouhodobě věnuju – nejen koncertování a organizování koncertů, ale také práci s dětmi a jejich hudebnímu vzdělávání.

Škola je postavená na myšlence, že hudební vzdělávání nemá být jen o tom, aby dítě jednou týdně přišlo na hodinu nástroje a naučilo se několik skladeb. Chceme, aby děti dostaly prostor objevovat, co je baví, a aby se mohly postupně dostat i k veřejnému vystupování. Vedle hudebního oboru máme také tanec, výtvarný a dramatický obor.

A aby toho opravdu nebylo málo, s kolegy Josefem Kovačičem a historikem Jiřím Bartolomějem Sturzem jsme vymysleli také nový, už naznačený projekt Putování za varhanními skvosty Libereckého kraje. Chceme prostřednictvím koncertů a dalších aktivit upozornit na zajímavé historické nástroje v Libereckém kraji a představit je nejen odborné veřejnosti, ale především běžným posluchačům. Je to trochu jiný koncept než Silberbauerovo hudební Podyjí, ale myšlenka je vlastně podobná – ukázat lidem, jaké hudební poklady máme často přímo za dveřmi kostela, a přivést je zpátky do života.

Takže ano, když jsem říkala, že toho mám „nějak moc“, nebyla to úplně nadsázka. (úsměv) Festival, spolek Opus Organum, nové projekty, koncertování, pedagogika a teď ještě škola… Začátek školního roku nové ZUŠ mě docela zaměstnává. Ale všechny ty věci spolu vlastně souvisejí. Pořád se točíme kolem hudby, varhan, vzdělávání a snahy přivést k hudbě další lidi. A právě to mě na tom všem baví. 

foto: archiv interpretky a festivalu / Tomáš Hanzlík

Facebook X E-mail WhatsApp