Umělec je to vysoký, štíhlý, charismatický. Majitel povědomého příjmení dále disponuje hlubokým, znělým basem (který externě zužitkovává i v Pražském filharmonickém sboru), především však soustavně rozvíjí své tvůrčí vlohy. Jmenuje se Haštal Hapka. Aktuálně tento skladatel očekává svůj profilový koncert ve Studiu Švandova divadla, kde bude 22. září hostem „hudební talk show“ Hany Dohnálkové při prvním koncertě soudobého cyklu orchestru Prague Philharmonia. U této příležitosti KlasikaPlus.cz s mladým autorem přináší velký rozhovor.

Tak Haštale, rovnou k věci. Co kromě akordu Des dur, tramvají, dlažebních kostek, map, čápů, starých Citroënů, topolů a dabingu máš ještě rád?

Dobře, krásně jsi shrnul všechny moje záliby, co jsem někdy někde uvedl. Přemejšlim… Nad rámec toho, cos zmínil, mě napadaj všelijaký dopravní a infrastrukturní, „vozidlový“ věci. To znamená: Miluju tramvaje, vlaky, autobusy, ale i jízdní řády, dopravní schémata a takový věci. A dálnice! Systémy pojmenovávání dálnic, silnic… Obecně mám hodně rád věci, co souvisej s geografií. A s matikou.

Máš v sobě nějak zanalyzované, co je společným jmenovatelem zmíněných věcí?

Moc ne, ale podobný záliby má spousta autistů nebo prostě různejch druhů nerdů. Myslim, že lidí, co maj rádi zároveň dopravní systémy a matiku, je strašně moc. Nebo i vlajky, znaky. Myslim, že to je normální věc u jistý sorty lidí s potřebou kognice.

Jo a ještě mám obecně strašně rád Prahu. Co se týká Prahy, zajímá mě asi úplně cokoliv – tady jde ale spíš o jakousi lásku s nostalgií než vyloženě potřebu mozkový stimulace.

K tomu autismu: Řekl bys, že jsi trošku „na spektru“?

Neodvažuju se to říct, protože vůbec nevim, co je definicí autismu. Navíc když lidi říkávaj, že je něco autistický, tak mi to vždycky připadá trochu nedůstojný vůči lidem, který reálně autisti jsou. Je to přeužívaný. Ale taky mi to občas uklouzává.

Ještě k tvým zálibám: Durové kvintakordy se tě pořád drží?

Jo.

Ale nedávno jsi k nim přidal mollové.

Přesně tak. A teď jsem dokonce v poslední skladbě, kterou teď dopisuju pro Janáčkovu filharmonii Ostrava, už přešel i na používání citlivejch tónů – na zmenšený akordy a občas i zvětšený. Takže začínám rozšiřovat repertoár použitelnejch souzvuků a barev; obohacuju svůj jazyk o víc a víc takovejch těch „historizujících znaků“.

Typickým znakem tvé tvorby minimálně z poslední doby jsou taky mikrointervaly. Dokázal bys vysvětlit, čím ty tě přitahují?

Mě mikrointervaly moc nepřitahujou – mě přitahuje to, jak je používám.

To znamená?

Já nemám třeba zálibu v tom poslouchat čtvrttónovou nebo šestinotónovou hudbu z první půlky dvacátýho století. Existujou ale konkrétní kontexty, ve kterejch mě baví, když jsou mikrointervaly použitý, a převážně jde o to, že mám do jistý míry rád určitej druh falešnosti. Ale nějaký takový lidový nebo folklórní falešnosti. Mám rád flašinety, hasičský nebo pohřební dechovky a tyhle věci. A z týhle estetiky si beru něco do toho, jak skládám. Dá se říct, že vycházím z konsonantní hudby, která je v mym pojetí pořád lehce rozladěná.

Předpokládám, že nějaké mikrointervaly zazní i ve Švandově divadle při koncertu S1 Prague Philharmonia. Můžeš nám říct něco k dramaturgii večera? Třeba se zdá, že tvou tvorbou postupuje chronologicky. Začíná v roce 2022 a končí 2025. Jsi vlastně tvůrcem dramaturgie, nebo za ní stojí dramaturgyně soudobého cyklu Hanka Dohnálková?

Ona ta dramaturgie ještě není finální.

Na stránkách orchestru skladby nějak seřazené jsou a působí to vcelku definitivně.

Jo, tak těžko říct, ale možná, že to tak opravdu bude. Skladba Epilog určitě bude poslední.

Když mě paní Dohnálková oslovila, tak jsem jí říkal, že uspořádat koncert by se mi moc líbilo, že je to krásná příležitost, že za ni děkuju, ale že mám strašně málo komorní hudby a že rád píšu pro orchestry nebo prostě pro větší ansámbly. Ale jak jsem se zamejšlel, tak mi postupně docházelo, že nějakou komořinu přece jen mám a že jsem na ty skladby jenom vlastně pozapomněl. Výsledkem je, že jsem poskládal takovou lehce nesourodou čtveřici skladeb, z nichž jednou je třeba třetí věta mýho houslovýho koncertu.

Další je soutěžní skladba do Reading Lessons platformy Prague Offspring na Pražském jaru, je to tak?

Jo, jo. Napsal jsem ji pro šestici lidí z Klangforum Wien a ti ji pak v rámci workshopu hráli z listu a říkali mi k tomu různý svoje poznatky. Ta je teda hodně náročná, protože jsem ji tehdy psal s tím, že ji budou hrát členové jednoho z nejlepších ansámblů soudobý hudby na světě. Tak jsem zvědavej, jak to půjde. 

Jednu skladbu jsme zatím opomněli, ale dostaneme se k ní… Dokážeš vysvětlit, čím to, že tě přitahuje orchestrální sazba? Mně osobně přijde, že komořina je nějak pěkně koncentrovaná, člověk si může pohrát s detailem… Jak tě znám, odhadl bych tě právě spíš na tvorbu, v níž opravdu existuje prostor pracovat se všemi zákoutími melodií, barev a tak dále. U orchestrů mám pocit, že nuance a nějaká minuciózní práce jdou trošku stranou. Co bys k tomu řekl?

Přemejšlim. No, jedna věc je ta, že rád pracuju s polystratofonií, s mnoha vrstvama, který se klenou přes sebe. A čím víc nástrojů mám, tím snáz toho můžu docílit. Druhá věc je, že mám spoustu komorních míst ve svejch orchestrálních skladbách a že si jednoduše vybírám různý menší ansámbly v rámci orchestru. Mám rád tu možnost použít i další nástroje. To asi stačí, ne?

Navíc si pořád myslim, že dominantní složkou mýho tvoření a přemejšlení je harmonie – a od tý se pak odpichuje spousta dalších věcí. A k tomu, abych mohl ty svoje oblíbený barevný akordy vytvořit, tak prostě potřebuju víc nástrojů. Možná je to takhle jednoduchý. Těžko říct.

Ale teď třeba budu psát pro Pavola Praženicu na jeho absolventskej koncert klavírní sonátu, což bude moje první klavírní skladba od prváku na konzervatoři.

Takže napíšeš dokonce sólovku?

Jo. Sólový skladby nemám rád úplně ze všeho nejvíc. Standardně mě strašně nebavěj.

Sólové koncerty ale máš rád.

Ty mám hrozně rád. Tam se mi líbí, že nástroj je průvodce nějakou orchestrální krajinou, že to celý jakoby vede; víš, na co se máš soustředit – pomáhá to posluchači udržet pozornost. Sólový koncerty píšu nejradši.

Řekl jsi, že hudebně myslíš především harmonicky. To je vertikála. Jak mám potom chápat tvůj vztah k horizontále?

Horizontálně mě zajímá nejvíc forma, víc než melodie, rytmus, metrum. Skoro nikdy se mi nestalo, že bych napřed vymyslel nějaký melodický téma a z toho potom celá kompozice vycházela. 

Názvy tvých skladeb poměrně často evokují programní obsah. Už jsem se ale asi možná i nejednou v těch tvých typicky vtipných vysvětlivkách dočetl, že ho tak trochu popíráš. Dá se říct nějak obecně, jak to máš s programností?

No, programnost většinou nepoužívám, a pokud ji používám, tak čistě pro sebe, ne pro posluchače. To znamená, že je pro mě nějakym klíčem, jak skládat a jak věci psát, odkud kam plynout a podobně. Není to důležitý pro pochopení daný skladby. Takže pokud z něčeho programně vycházim, nepotřebuju, aby divák věděl z čeho.

A nechybí mu to pak trochu? Není pak ochuzený o nějaké tvoje cenné myšlenky?

Já mu skladbu můžu předestřít třeba názvem nebo nějakym komentářem v programu, ale myslim si, že je to zbytečný, protože potom je to vnímání posluchače tak nějak „zašpiněný“ hledáním věcí, který ve výsledku možná nenajde.

To mi připomíná: Na školním koncertě mi kdysi hráli moji Fantazii K moll. A pak když jsme si na semináři po koncertě o skladbě povídali, dostalo se mi myšlenky ve stylu: „Ty jo, kdybych věděl, o čem to je, tak to poslouchám úplně jinak. Možná to i víc pochopím. Takhle mi to přišlo nějak zvláštně konkrétní, ale vlastně neuchopitelný.“ Tak se ptám, jestli se tohle nemůže stát i u tvých skladeb.

Možná jo. Celkově to vlastně asi je nějaký moje rozhodnutí. Mně přijde, že když člověk moc vysvětluje, o čem skladby jsou nebo co v nich dělá, že je něco špatně. Já nikdy nepředpokládám, že si člověk z mojí skladby vezme přesně to, co jsem do ní vložil – ani to neni možný. Naopak se mi líbí, když ta moje hudba vytváří v lidech úplně jiný obrazy, než ze kterejch jsem vycházel já.

Říkáš mimo jiné trochu i to, že skladba by vlastně měla být svébytná a nespoléhat na svůj popisek?

Částečně jo, ale zároveň mám trochu spornej vztah k tomu říkat, že dílo musí být svébytný.

Zpátky k připravovaným skladbám koncertu S1 – tou první bude V den černého melounu… Co je, prosím tě, „černý meloun“?

Tahle skladba byla napsaná pro festival MusicOlomouc a hrál ji tehdy Ensemble Terrible. A v zadání bylo, pokud se nemýlim, že to nějakym způsobem má vycházet z literatury, a tématem toho festivalu bylo Into the Darkness, což znamená „do temnoty“. Já jsem teda přemejšlel, z čeho bych mohl literárně vycházet, protože přesně tenhle typ uvažování, že bych se inspiroval nějakou knihou, mi není vlastní… Ale pak jsem si řekl, že věc napíšu podle svojí milovaný knížky V melounovém cukru, což je taková hipísácká věc od Richarda Brautigana z šedesátejch let. Ve světě, ve kterym se knížka odehrává, má tejden sedm dní a každej den svítí jinak barevný slunce a podle toho rostou jinak barevný melouny. No a ve čtvrtek, což je prostředek tejdne, rostou černý bezzvuký melouny.

Bezzvuké?

To tam je přímo je napsaný.

Dobře.

No a mně se nějak líbila ta myšlenka, že forma skladby bude ten tejden a uprostřed bude ticho nebo prostě díra, která bude lemovaná z obou stran hudbou. V realitě to vypadá tak, že uprostřed je sólo na velkej buben, kdy bubeník háže melounový semínka na blánu a hraje si tam s nima.

Musejí být melounová?

Samozřejmě.

Druhou skladbou večera bude Popel tří řek. Skladba prvně zazněla v rámci Reading Lessons Pražského jara a Lucia Maloveská psala, cituji: „Hapka presvedčil kompozíciou, ktorá počíta so širokou škálou prostriedkov a výrazov: od flažoletov, ktoré sa pohybujú na hranici tónu a sotva počuteľného zvuku, až pro pomerne agresívne scratch tóny. Z toho, čo sme na skúške počuli, Hapka interpretov rozhodne nešetril. Niektoré rozšírené techniky neboli celkom samozrejmými ani pre tak skúsený súbor, akým je Klangforum.“ Otázka tedy zní: Dílo bude 22. září k poslechu z přesně stejných partů, jako jsou ty, ze kterých hrálo před dvěma roky Klangforum?

Úplně identickejch.

Čili věříš hráčům Prague Philharmonia, že jsou stejně dobří jako Klangforum?

Věřim, určitě. Nebo, myslim si, že soudobou hudbu nehraje každej úplně rád. A pokud soudobej cyklus existuje, tak předpokládám, že se z orchestru vyberou ti hráči, kteří maj chuť „soudobku“ hrát. A pokud někdo má chuť ji hrát, tak je většinou zvídavej. A zvídavý hráči jsou vždycky fajn, protože se prostě rádi učej nový věci.

Třetím kusem (z celkových čtyř) koncertu S1 je třetí věta (z celkových čtyř) tvého Koncertu pro housle a orchestr a v případě Epilogu předpokládám, že se jedná o skladbu, která vznikla na objednávku Orchestru Berg v minulém roce. Je to tak? Chceš k této skladbě něco říct? Jaká je její idea?

Skladba vznikla ve zvláštním kontextu toho, že jsem psal těsně předtím pro Berg jinou skladbu, která byla provedená v Českym muzeu hudby a měla obvyklejší duratu. A pak jsem okamžitě musel začít psát tuhle novou dvouminutovou věc a rychle ji mít hotovou. Tak jsem si řekl, že než vymejšlet něco úplně novýho – protože než vymyslim nějakej koncept a svět, do kterýho chci zabředávat, tak mi to vždycky trvá –, tak na první skladbu navážu a vlastně k ní udělám jakejsi epilog – harmonicky vychází z takový písničky citovaný v předchozí skladbě Chlapec s šedivými řasami. 

Tím, že se tahle kratičká skladba jmenuje Epilog, tak ji potom i Peter Vrábel zařadil na konec onoho bergovskýho projektu. Když jsem pak byl na rozhovoru v Radiu Classic, taky zazněla na konci a teď zazní zase na konci, protože díky tomu názvu si skladba ponese tohle odsouzení k zaznění na závěr programu už asi navždycky.

Teďka ošklivé otázky. Když to vezmeme obecně, velice kolem a kolem, v jaké skladatelské oblasti vidíš potenciál svého růstu? Co myslíš, že ti ještě tolik nejde?

Obdivuju, když se lidi zaměří na jednu věc a vybudujou skladbu opravdu soustředěně kolem týhle jediný věci – třeba i půlhodinovej kus; dílo, který vychází slyšitelně z jednoho konceptu a prostě jím je protkaný. Já to sice taky dělám, ale současně mám strašně rád kontrasty – když se děje hodně věcí a je tam hodně barev. Často dospívám k formám, který maj takovej epickej průběh – v příběhovym, vyprávěcím smyslu. Takže obdivuju, když to někdo umí udělat naopak, že se opravdu zastaví…

Na druhou stranu to není něco, co bych chtěl sám v sobě nějak zvlášť pěstovat, protože mám pocit, že to prostě mám jinak a že tý „zastavený hudby“ je v soudobce strašně moc. A přijde mi, že když někdo píše kontrastně nebo nějak vypravěčsky, že je to vlastně spíš žádoucím způsobem specifický.

Hezky ses vyhnul těžké otázce, když jsi svou slabinu povýšil na svůj styl…

(úsměv) Je pravda, že to, co jsem řekl, moc nepovažuju za slabinu. Já to beru jako něco, co nedělám a co závidím lidem, že uměj; já už jsem si vyšlapal cestičku, kde to tolik nepotřebuju, nebo to používám jen částečně.

Mám z tebe páčit přímo tvou slabinu?

Slabina. Přemejšlim…

To se mi mimochodem líbí – ty tvoje dlouhé pauzy na přemýšlení. Lidé se u rozhovorů většinou bojí nastalého ticha, tak prostě něco začnou říkat a domýšlí myšlenku v průběhu. Ty opravdu necháš zaznít ticho. Sympatické…

Přemejšlim nad tim slovem „slabina“. Slabinu beru jako něco, co se mi děje, aniž bych chtěl, aby se mi to dělo, nebo aniž bych byl smířenej s tím, že se mi to děje. Já vím, že mám nějaký limity, ale už jsem s nima nějak ztotožněnej, takže přemejšlim, co bych reálně nazval tou slabinou.

Může to bejt nějaká absence horizontálnosti, kontrapunktu, vícehlasosti a trpělivosti s timhle přemejšlením. Jak jsem původně klavírista, tak jsem skladatelsky hodně vertikální. To je určitě nějaká věc, která mě občas trošku mrzí. A další věc, co mi občas je vytýkaná třeba mejma rodičema, je, že vždycky rozjedu nějakej kus hudby, kterej se užuž začíná někam dostávat, ale já ho pak zbořim; že možná příliš brzo uskakuju někam jinam.

S čím to může souviset?

S hrozně moc věcma. A netroufám si teď tvrdit, co je pravej důvod. Může to bejt i nějakej strach z toho, že už je něco moc takový nebo takový. Zároveň tam může figurovat prostě touha měnit. Nebo to může být nějaký obecný ovlivnění estetikou současný vážný hudby, kdy si lidi prostě nedovolujou napsat něco moc konsonantní, moc sladký. Nevim.

Chceš teď zmínit taky nějakou svoji přednost? Lidi, zvlášť Češi, to neradi dělají… a mě baví do toho rýpat.

Tady vyjdu spíš z toho, co mi lidi říkaj, než z toho, co si myslim sám o sobě. Rozhodně mi často orchestrální hráči říkaj, že je pro ně zábavný moji hudbu hrát, že je to prostě baví. To není element, kterej by pro mě byl nejdůležitější, ale zas nějak fajn to je – když interprety hudba baví, tak o to s větším zápalem ji zahrajou, takže výsledek bejvá lepší.

A druhá věc je taková trošku kontroverzní: Mám pocit, že moje hudba je nějak srozumitelná. Domnívám se, že i lidi, který nejsou zvyklý současnou vážnou hudbu poslouchat, tak z mejch věcí nejsou úplně zmatený a něco si z nich vezmou. Většinou nejsou úplně znechucený.

Proč takovou myšlenku považuješ za „kontroverzní“?

Podle spousty skladatelů a tvůrců obecně bych tohle vůbec neměl zohledňovat. Je to svýho druhu populismus chtít bejt srozumitelnej. Mym cílem je, když se to řekne úplně debilně, aby se moje hudba líbila hlavně mně.

Blížíme se k závěru… Koncert je nazvaný „Haštal Hapka. Skladatel, milovník dlažebních kostek a fanoušek tramvají“. Ten „milovník dlažebních kostek a fanoušek tramvají“ v názvu profilového koncertu absolventa fonetiky a obecné lingvistiky, čili vzdělaného člověka, bije do očí v tom smyslu, že se mi nechce věřit, že souvislost s koncertem jako takovým je nulová. Jaká tedy je?

Já netušim. Já jsem podtitul koncertu nevymyslel. To paní Dohnálková. Ale mám pocit, že mě to definuje hezky. Proč ale měla potřebu to takhle formulovat, nevim.

Snad poslední otázka – snad nedegraduje předchozí povídání… Jsi příslušník mladší generace a zároveň žijeme v době AI, tedy umělé inteligence. K tomu jsi skladatel. Otázka zní: Nebojíš se AI? Nebojíš se, že ten duševní, duchovní potenciál toho, čeho jsou lidé schopni nad partiturou, bude nahrazený schopnostmi počítače?

Tady se vracíme k otázce o svébytnosti. Jak jsem říkal, mám trošku spornej vztah k tomu, že dílo musí bejt svébytný. I skrze AI se děje to, že dílo samotný přestává cokoliv znamenat; myslim si, že přichází doba, kdy je mnohem důležitější kontext. Tim nemyslim vyloženě konceptuální umění a zdlouhavý vysvětlování toho, o čem dílo je, ale kontext toho, že vím, že dílo vytvořil člověk, kterýho třeba osobně znám a mám rád, a nějak se k němu dokážu vztahovat a něco za jeho dílem hledat.

AI se tedy nebojíš?

Já vlastně hrozně nerad poslouchám věci, který neznám, a daleko radši budu poslouchat skladby svejch profesorů a spolužáků než nějaký skladby, který jsou od slavnejch skladatelů současnýho světa, ke kterejm ale nemám žádnej vztah. Stejně to mám i s kapelama, s písničkářema. Nebaví mě poslouchat hudbu s cizojazyčnejma textama, protože se s jejím světem neztotožňuju tolik jako s českou hudbou, a tak dále.

Takže pro člověka, jako jsem já, AI nepředstavuje hrozbu. Já plně věřim, že za pár let bude AI schopná udělat opravdu komplexní partituru, kterou člověk samozřejmě nerozezná od člověkem vytvořenýho díla. Bude mít nějakou formu, průběh a bude fungovat a určitě bude i vyvolávat emoce. Nemyslim si, že AI nikdy nebude schopná vytvořit to, co člověk, z důvodu, že nemá duši. My lidi do toho sice dáváme duši, ale furt vytváříme něco, co je kvantifikovatelný. AI se to prostě je schopná naučit, vypozorovat to – je jako strašně inteligentní člověk, kterej si poslechne několik partitur Beethovena a udělá novou partituru v jeho stylu, i když má v duši úplný prázdno.

Co z toho všeho plyne?

Myslim si jenom, že pořád důležitější bude uvědomění si, že tohle napsal člověk a že to napsal z takovejch a takovejch důvodů a pochází z takovýho a takovýho prostředí. 

Což je něco, co v dnešní době není úplně akcentované, mám pocit.

Zatím ne, ale myslim si, že AI prostě pohltí všechny odvětví lidský práce; přijde doba, kdy nebude doceněný lidský umění a úsilí – bude záležet jen na výsledku. A pak se nutně (podle mě) stane, že aby lidi nevymřeli a měli motivaci žít, se pozornost nutně vrátí k procesu samotnýmu.

Takže tě nedemotivují budoucí schopnosti AI? Tvoji budoucí posluchači třeba nebudou takového nastavení jako ty, že chtějí kontext a že je zajímá to, co dělají jim blízcí lidé…

Já si myslim, že mojí hlavní motivací, proč psát, opravdu nejsou posluchači samotní. A nemyslim to dogmaticky – tak, že posluchač je mi úplně jedno. Ale kdyby člověk psal jenom pro posluchače, demotivace stejně přijde. Potřebuješ mít v sobě nějakej vnitřní motor proč psát.

Jenom chci dodat, že se mi obecně těžko představuje, že by AI napsala něco ve stylu geniální Glagolské…

Já si upřímně myslim, že je naivní myslet si, že to nikdy nezvládne. Nedávno jsem se bavil s jedním kamarádem, kterej je matematik, a ten říkal, že AI teď začíná hodně zasahovat do vědy v tom smyslu, že je schopná napsat opravdu objevnej matematickej článek do časopisu daleko rychlejc než člověk. Teď to třeba může trvat měsíc, ale časem to bude tejden, pak den, a nakonec třeba setina vteřiny. A otázka je, jestli pak budeme potřebovat tolik matematickejch důkazů nebo tolik symfonií, který bude AI schopná napsat ve zlomku vteřiny. V tom množství nikoho nebudou zajímat.

Jasně… Jsme na konci. Ještě ale taková otázka-epilog, když jsi to výše nakousl… Co ti to budou zanedlouho hrát v té Ostravě?

Janáčkova filharmonie mi zahraje Koncert pro orchestr.

A to je kdy?

10. prosince.

A jaké další skladby v podání ostravského orchestru ten den zazní.

Bude to spolu s trombonovým koncertem od jednoho současnýho americko-čínskýho autora. A pak zazní ještě Rachmaninovovy Symfonický tance.

Super, díky.

Doufám, že to bude hezký!

***

Pozn. red.: Zachovat civilní styl vyjadřování a nespisovné koncovky bylo přáním respondenta.

Foto: Pavel Šajner, Milan Mošna, Michael Romanovský, Petr Horník, archiv Hašala Hapky, Markéta Málková, Libor Galia, David Tureček

Facebook X E-mail WhatsApp