V rámci druhého ročníku cyklu Mosty soudobé hudby, jehož dramaturgyní je houslistka Tereza Horáková, se uskutečnil koncert s titulem Trio v kontrastech. Tři světové premiéry a skladby, které reprezentují různé podoby hudby dvacátého i jednadvacátého století, zněly v prostoru malostranského kostela sv. Vavřince a kromě Horákové se na pečlivé a potěšující interpretaci 20. října podíleli klarinetistka Anna Paulová a klavírista Matouš Zukal.

Na programu posledního letošního koncertu cyklu Mosty soudobé hudby bylo celkem šest děl, a to od pěti různých autorů. Vesměs se jednalo o díla posluchačům neznámá, vždyť ve třech případech šlo dokonce o světovou premiéru.

Prvním bodem večera se stalo Trio pro klarinet, housle a klavír (1949) Galiny Ustvolské, ruské autorky převážně minulého století (1919–2006). Popis v programu o „strohém, nekompromisním výrazu“ a „napětím mezi až brutální energií a existenciální naléhavostí“ lze snadno přijmout, podobně tezi o „asketické“ kompoziční práci, která se projevuje například častým tacet některého z nástrojů, non vibratem v houslích, případně také vlastně velice jednoduchou rytmikou vyznačující se především rovným rytmem, který se valí „furt pryč“. Skladebné pojetí v rámci atonality dále charakterizuje nápadná horizontalita a zajímavým bodem skladby je pocitové hledání tonálního jádra – podnětná kompozice působí způsobem, že se neustále snaží najít svůj domov, nějaké ukotvení, pevný bod. Ten ale pokaždé proklouzne mezi prsty, tak nezbývá než hledat dál. Tuto tenzi mezi hledaným a téměř nalezeným považuju za velice nosný bod, který posluchačovu pozornost udržuje v tahu.

Následné číslo znamenalo první ze světových premiér, BoMoSia z pera Miloše Orsona Štědroně. Názvy vět Bohemia, Moravia a Silesia odkazují k historickým zemím České republiky a autor v koncertním bulletinu uvádí, že skladba „reflektuje dramatické historické události, jež formovaly dějiny a osudy obyvatel státu“ a „vyjadřuje hlubší kulturní souvislosti“. Lehkou a zkušenou rukou psaný kus má potenciál zaujmout a snad zejména klavírní part svého interpreta může bavit; svatovavřinecký Steinway se v tomto bodě rozezněl moc pěkně. Finální gradace je suverénní a byla zručně přednesena. Pokud jde o zmíněný programní podtext, tady bych dal k uvážení, zda by nebylo vhodné jej posluchači detailněji přiblížit (například stylem Smetanovy Vltavy: Prameny Vltavy, Svatební scéna, Svatojánské proudy atd.) z důvodu, že nemá šanci konkrétní inspirace rozklíčovat.

Před přestávkou zazněla ještě jediná „sólovka“ večera nesoucí název Terkasama („poněkud kryptický“ název divák dešifroval rozpůlením slova). V práci Jaroslava Šťastného jsme slyšeli mnoho repetovaných tónů a dvojhlasů často na prázdných strunách, ovšem sólovou skladbu – opět hranou ve světové premiéře, což znamená „kůži na trh“ s možná výraznějším rozechvěním autora – mi definoval pocit doprovodnosti partu (konkrétně se mi vybavil hráč v country skupině a do tohoto obrazu pasují i slyšená glissanda). Kompozici z mého pohledu trochu „chybí maso“ či výraznější hudební nápad, a tak nezbývá než ji svěřit virtuozitě, ta ovšem nefungovala v plnosti, protože tempo bylo pouze poněkud rychlé, nikoli závratné. Skladba sama i její provedení si z mého pohledu žádají revizi.

Jaroslavu Šťastnému alias Peteru Grahamovi se jako jedinému 20. října dostalo cti slyšet dokonce dvě skladby z vlastní dílny. Tou druhou bylo Trio pro housle, klarinet a klavír (všimněme si, že pořadí instrumentů je jiné než v případě Ustvolské… má to být záměr?) a i tato zazněla ve světové premiéře. Tuto kompozici považuju za zdařilou. Má jakýsi fantazijní charakter – podle slov autora dokonce „nemá žádnou logiku“ – a s velkou volností a naprosto svobodně a sugestivně plyne v pěkně přehledné sazbě, která často nabízí neotřele barevné plochy. Opus je čtyřvětý – Con passione, Deciso, Comodo, Andante – a bez zajímavosti není pomalé určení poslední věty, kdy častěji pozorovaným principem v závěru je virtuózní klimax v souhře všech nástrojů…

U předposledního díla, Tria pro housle, klarinet a klavír Jiřího Lukeše, si možná nejeden posluchač začal uvědomovat, že koncertní večer je divácky značně obtížný a klade vysoké nároky na příchozí (včetně nutnosti zdržet se jakýchkoli ihned slyšitelných ruchů). Nechci argumentovat stylem, že dvouhodinový pořad se soudobou hudbou je „moc dlouhý“, ovšem platí, že čím náročnější poslech, tím dřívější únava posluchače… I Lukešův kus se totiž ukázal jako hudba tak zvaně „moderní“, byť v jeho případě pozornosti napomohla drobná performance klarinetistky s otočením se ke klavíru a pěkný aspekt hry se zvukovou nuancí.

Třívěté Kontrasty (1938) dnes již klasika Bély Bartóka zněly závěrem. Přesvědčily o aktuálnosti mistrova jazyka i v dnešní době a životnosti jeho opusu, který mimo jiné využívá skordatury, tedy přeladění nástroje na jiné než obvyklé tóny. Houslistka tedy musela přinést druhý nástroj naladěný alternativně gis – d – a – es a podobně hrála klarinetistka na dva různé klarinety. Bartókovy Kontrasty skutečně jsou vnitřně kontrastní (to není překvapivé), jejich finální pasáž je strhující…

Za nejvíce diskutabilní aspekt koncertu považuju paradoxně princip kontrastu. Večer nesl název Trio v kontrastech (možná v inspiraci Bartókovým kusem), ale relevantně lze podotknout, že zlomů, změn, žánrových odstínů či stylových diferencí mohlo být mnohem více. Poslechově jsme se vesměs pohybovali v atonální krajině bez funkční harmonie, soudobá hudba ale přece může být minimalistická, konsonantní, nápadněji melodická, může zahrnovat jazzový aspekt či jiné přesahy mimo articificiální hudbu, chtít bychom mohli slyšet nějaké neo- prvky či obecně trochu eklekticismu třeba s klasicko-romantickou harmonií. Možnosti – navzdory organizátorčině výroku „poznali jsme pravý význam ‚tria v kontrastech‘“ – nebyly vytěženy v plnosti.

Co však potěšilo, byly interpretační výkony. Trojice umělců – Tereza Horáková (housle), Anna Paulová (klarinet) a Matouš Zukal (klavír) – nenechala na pochybách o pečlivém nastudování (oněch mnohdy neintuitivních not). Vysoká kultura tónu se pojila se sympatickou snahou postihnout záměr autorů, z nichž všichni čeští v programu byli na koncertě přítomni. Myslím, že museli být spokojeni s provedením. Přesto je nutné podotknout, že podvědomě interpreti jako by více věřili osvědčeným kompozicím Ustvolské a Bartóka. Na pořízené nahrávce myslím bude znát, že krajní kusy koncertního večera byly hrány ve větším dynamickém rozpětí, s větším uvolněním a sdělností, která se dostavuje, když jsem si „jistý v kramflecích“. V některých místech se instrumentalisté v jistotě svého přesvědčení rozehráli natolik, že zvuku bylo skoro moc – a připomeňme, že hráli všehovšudy tři. Shrnuto: Interpretace z mého pohledu významně předčila dramaturgii.

foto: archiv pořadatele, Daniel Pinc

Facebook X E-mail WhatsApp