KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

S hudbou proti zdi totality english

„Program večera byl věnován autorům, kteří se prosadili totalitním režimům navzdory.“

„Na pódiu se ve chvíli interpretace Slukovy kompozice ocitly samé pódiové typy interpretů, kteří na pódiu necítí svázání přítomným okamžikem.“

„Výkon hornisty Longstaffa mě velice zaujal schopností titěrné dynamiky v kombinaci s také přítomným až hurónským (ale stále kultivovaným) forte.“

Eliška Tkadlčíková

Ve sváteční úterý 17. listopadu se v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce na pražské Akademii múzických umění uskutečnil tradiční Koncert proti totalitě. Projekt iniciovaný v roce 2014 připomíná skladatele poznamenané nacistickým či komunistickým režimem a vztahuje se k odkazu sametové revoluce i Mezinárodnímu dni studentstva. Koncert jako obvykle propojil studenty, pedagogy a absolventy Hudební a taneční fakulty zmíněné školy, přičemž způsobem hodným respektu zněla hudba Ervína Schulhoffa, Luboše Sluky, Bohuslava Martinů a Pavla Haase.

Program večera v Sále Martinů byl v Den boje za svobodu a demokracii věnován autorům, kteří se prosadili navzdory totalitním režimům deformujícím jejich tvůrčí cesty. Ervín Schulhoff (1894–1942) byl český skladatel a klavírista německého původu, jehož židovství a politická orientace mu po vypuknutí druhé světové války znemožnily přístup do veřejného hudebního života. Zemřel předčasně roku 1942 na následky tuberkulózy v koncentračním táboře v bavorském Wülzburgu. Jeho Sonátu pro klavír č. 1, WV69, jedinou ‚sólovku‘ toho večera, povolaně prezentovala možná vůbec nevýraznější zástupkyně tuzemské nastupující generace klavíristů (je to subjektivní), doktorandka HAMU, držitelka Ceny Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, udělované „za mimořádné výsledky, dosažené při studiu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze“; lze říct úspěšná účastnice poslední „našlapané“ soutěže Pražského jara, navíc šarmantní, noblesní a elegantní umělkyně Eliška Tkadlčíková. Schulhoffův pestrobarevný počin hrála s porozuměním stylu a zvukově nebojácně. Jsou interpreti, kteří jsou poctivě připravení, pódiově suverénní a výrazově sofistikovaní, a pak jsou interpreti, kteří mají všechno zmíněné a pak navrch ještě nějakou auru charismatu spojeného s nonšalantní muzikalitou a přirozenou přesvědčivostí. To druhé je Eliška. Potěšila a po chvilce znovu.

Aktivně totiž byla coby dobře zušlechtěná komorní hráčka účastna i druhému repertoárovému kusu večera, kterým byla Suita na paměť Jaroslava Ježka od Luboše Sluky (*1929). Útlak v jeho případě spočíval například v tom, že v roce 1951 ho přijal za svého žáka světoznámý Arthur Honegger, z politických důvodů však Slukovi nebylo umožněno studijní pobyt v Paříži absolvovat. Suita na paměť Jaroslava Ježka je vzpomínkou na jiného umělce, jemuž režim kladl obrazné ‚klacky pod nohy‘ a jehož jubileum (*1906) si letos připomínáme. Je komponována ve stylu tradičního jazzu a existuje v šesti různých verzích obsazení od sólového klavíru přes komorní kombinace nástrojů až po orchestrální verzi. Tentokrát byla k slyšení ve verzi pro dvě violoncella a klavír, které obsloužili Štěpánka Plocková, Tomáš Jamník a zmíněná Eliška Tkadlčíková. (Neplést se Zuzanou Kadlčíkovou.) Na pódiu se v tu chvíli ocitly samé pódiové typy interpretů, kteří na jevišti evidentně necítí svázání přítomným okamžikem a očními útoky diváctva. Uvolněným projevem plným humoru představili vylehčenou skladbu, u níž bych možná z důvodu zvukobarevných limitů v dané nástrojové kombinaci přistoupil k určité redukci oné šestivětosti. Interpreti nicméně dílo přednesli poutavě a s citem, s radostí a jistotou, snad jen intonační stránka vyšší linky cella se v několika místech ocitla drobně mimo toleranci. Naopak rytmus (nechtěl bych ho číst) byl vždy skvěle v zákrytu v případě často syrrytmicky kráčejících či hopsajících violoncell.

Tomáš Jamník

Bez přestávky odvíjený koncertní program pokračoval Sextetem pro dechové nástroje a klavír Bohuslava Martinů. K jeho životní dráze výtečné zpracované slovo k programu z pera Martina Flašara trefně zmiňuje: „Zdá se, jako by skladatelská osobnost Bohuslava Martinů byla osudem přímo předurčena k existenci v prostorech ‚mezi‘: narodil se na rozhraní mezi Čechami a Moravou, osciloval mezi českým maloměstem a světovými metropolemi, jeho dílo se vyvíjelo mezi romantismem, impresionismem, jazzem a neoklasicismem a byl nucen žít mezi několika politickými režimy, svobodou a nesvobodou, prostotou a úspěchem, rodinou a osaměním.“ A dodává, že Martinů Sextet „vznikl v jediném zimním týdnu v Paříži se záměrem vyhrát tisíc dolarů v soutěži“. I tento aspekt, kdy historicky čtvrtý nejvýznamnější český autor (=laškovná provokace) psal účelově a pragmaticky, lze považovat za pro něj typický. Nutně lehkou rukou psaná kompozice tak opět odhalila velkou zručnost skladatele a velkou vnitřní soudržnost jeho skladby, člověk si ale, jako mnohokrát u Martinů, opět říká, zda by větší protříbenost díla nebyla k užitku věci – psát rychle má některá pozitiva a jiná negativa… Pětivětý Sextet hráli Yu-Xuan Hsieh (flétna), Kamila Moťková (hoboj), Václav Choun (klarinet), Jan Hudeček (fagot), Malte Wagener (také fagot) a Semjon Yakimov (klavír) a hráli ho výborně; Martinů nápadně exponuje part flétny, zejména v excelentně podaném scherzu, kdy znějí pouze flétna s klavírem. Opus, který je k poslechu dostupný i na kanále YouTube ve studiové podobě z roku 2022 zachycené ve studiu HAMU, se vyznačuje celkově velkou zvukovou homogenitou (celý kus plyne jakoby hladce), místy jazzovými inspiracemi a navzdory klavírní přítomnosti poměrně subtilní zvukovostí (což mohlo být dáno i stylem pojetí). Krásně výrazově flexibilní přístup celého půltuctu interpretů přirozeně vedl k více než ochotnému aplausu přítomných…

Jan Hudeček

Příběh brněnského židovského skladatele a Janáčkova žáka Pavla Haase (1899–1944) je vcelku známý. V roce 1941 byl komponista transportován do Terezína, kde se setkal s autory, které dnes nazýváme „terezínskými“ (Hans Krása, Gideon Klein, Viktor Ullmann), zemřel pak v Osvětimi v závěru roku 1944. Přednášený Dechový kvintet, op. 10 však vznikl už v dvacátých letech za dalece jiných okolností, přesto ani jeho charakter zdaleka není čistě radostný. V Sále Martinů dílo přednesli Tim Kadlec (flétna), opět Kamila Moťková a Jan Hudeček, ale také Irvin Venyš (klarinet) a Joseph Longstaff (lesní roh). Právě výkon hornisty mě velice zaujal schopností titěrné dynamiky v kombinaci s také přítomným až hurónským (ale stále kultivovaným) forte – lesní roh do značné míry byl strůjcem celkového vyznění skladby, která ač bez všehoschopného klavíru, vyzněla v mnohem bohatším, větším zvuku než předchozí Martinů. Pětice dechařů se celkově postarala o výsostný zážitek a reprezentovala komorní umění v nejlepší podobě, když snadno pozorovatelná byla snaha ustoupit lince, která právě pronáší hlavní slovo. Haasův kvintet si těžko představit zahraný lépe – divák slyšel intonačně korektní hru v pečlivé výrazovosti. Jediný trojitý potlesk večera následoval, což mohlo být dáno i pořadím na konci programu, z mého pohledu byl ale poctivě vysloužený.

Irvin Venyš

Důsledkem důležité části našich dějin záslužně se věnující akce je celkový zážitek jednoznačně potěšující. Dodejme, že se konala v rámci Česko-německého hudebního podzimu a v rámci projektu HAMU for Havel. Její součástí byla vernisáž výstavy Antikódy v Respiriu HAMU.

Ilustrační foto / Archiv KlasikaPlus.cz

Daniel Pinc

Redaktor a editor

Publicista a zpěvák, od roku 2023 redaktor a editor portálu KlasikaPlus.cz. Je absolventem tří oborů Pražské konzervatoře (pop zpěv, skladba a klasický zpěv) a profesionální sborový zpěvák. Mezi nejvýznamnější tělesa, s nimiž spolupracoval, patří Martinů Voices, Kühnův smíšený sbor a Pražský filharmonický sbor, se kterým opakovaně účinkoval na festivalu v rakouském Bregenzu nebo například v newyorské Carnegie Hall s dirigentem Semjonem Byčkovem. Lokálně působí též jako hudební aranžér a dirigent, skladbě se věnuje spíše v soukromí. Stěžejními jsou při jeho práci hudebního kritika kategorie soudobá a vokální hudba.



Příspěvky od Daniel Pinc



Více z této rubriky