KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Niklas Liepe: K hudbě Martinů jsem si musel najít cestu english

„Hudba Martinů je přirozená, lidová a já jsem o ní na začátku přemýšlel příliš německy.“

„Díky vědomé práci může být sólista podobně flexibilní jako komorní hráč.“

„Musíme přemýšlet o tom, jak bude místo, kde žijeme, vypadat za dvacet let.“

Oceňovaný německý houslista Niklas Liepe cestuje během letošního listopadu do Česka hned několikrát. Za sebou již má vystoupení na olomouckém festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach, příští týden koncertuje s Komorní filharmonii Pardubice. S tou vystoupí celkem třikrát, dvakrát v Pardubicích (23. a 25. listopadu), jednou v Praze v rámci Dnů Bohuslava Martinů (24. listopadu), a pokaždé zazní Koncertantní suita Bohuslava Martinů. Právě tento skladatel se přitom ukazuje být důležitým pojítkem mezi Niklasem Liepem a Českou republikou. Jak ale sám houslista říká, cesta k hudbě tohoto velikána nebyla vždy snadná. 

V listopadu máte v České republice hned několik koncertů. Už jste vystoupil v Olomouci a teď jsou před vámi tři vystoupení s Komorní filharmonii Pardubice. Jak tyto spolupráce vznikly? 

Začalo to setkáním s hudbou Bohuslava Martinů. Tu mi představil klarinetista Irvin Venyš, který nyní působí také v Nadaci Bohuslava Martinů. Hráli jsme spolu poprvé asi před osmi lety. Pak mě Irvin pozval ke komorní spolupráci, nastudovali jsme tenkrát mimo jiné i skladby od Martinů. A abych byl upřímný, ze začátku jsem měl s jeho hudbou potíže. Je to velmi přirozená, lidová a otevřená hudba. A já jsem o ní na začátku asi přemýšlel příliš německy. Když jsme ale i spolu s Irvinem odehráli několik koncertů, stala se mi tato hudba velmi blízkou. Úplně se to obrátilo. Pak se mě Irvin zeptal, jestli bych si nechtěl na Dnech Bohuslava Martinů zahrát Koncertantní suitu, s tím, že je to krásná skladba, která se nehraje tak často. Tak se zrodil aktuální projekt.  

Řekněte mi více o těch potížích, které jste s jazykem Bohuslava Martinů nejdříve měl. Zmiňujete folklórní kořeny – předtím jste českou hudbu nehrával? 

To samozřejmě ano! Hodně jsem hrál Dvořákův Houslový koncert nebo jeho Sonatinu pro housle a klavír, také jeho komorní skladby. Zajímavé ale je, že u Martinů je vedle českého vlivu také ten francouzský. Dvě proplétající se tradice. Musel jsem si k této řeči jednoduše najít cestu. Teď mám ale pocit, že jí opravdu rozumím, cítím ji. A jelikož napsal Martinů velké množství skladeb, těším se na další objevování. Navíc také trávím více času v České republice, a nořím se tak hlouběji do české kultury. 

Jak byste tedy vy osobně popsal hudbu Bohuslava Martinů? Co vás na ní oslovuje? 

Pro mě je hlavní to, že všechna jeho hudba má duši. Je to velmi lidské, přirozené, citlivé. Na druhou stranu obsahuje tato hudba i další charakter, se spoustou rytmických prvků. Baví mě prozkoumávat tento kontrast. Když hrajete například Brahmse, máte před sebou velmi intenzivní a silnou hudbu. Když Beethovena, prostě zahrajete to, co napsal, jsou tam například časté náhlé změny… Ale když hraju Martinů, v něčem mi to připomíná Debussyho: je tam celá řada barevných vrstev a je to jiná interpretace. Například v Koncertantní suitě je druhá věta Aria – nesmírně lyrická hudba, ve které je opravdu potřeba zachytit ty správné barvy. U Martinů je pak jedinečné, že takto barevná místa střídá s velmi rytmickými a také s technickými a jazzovými momenty. U žádného jiného skladatele nemám tak výraznou zkušenost s kontrasty.

Daří se vám všechny tyto prvky dostávat do vzájemné rovnováhy? Jak k tomu přistupujete konkrétně v Koncertantní suitě? 

U Koncertantní suity je pro mě východiskem fakt, že má tři rychlé věty, které jsou si vyzněním relativně podobné. Scherzo je rychlé a virtuózní, Toccata přináší spoustu síly a energie. Vyžadují si velkou intenzitu a důraz. No a na druhou stranu je tu druhá věta Aria. Ta působí v prostředním dílu improvizačně, byť je part vypsaný, včetně dvojhmatů a ozdob. Orchestr zde funguje jako protějšek, nesléváme se dohromady ale vzájemně si naše melodie hrají. Zásadní je dokázat zachytit charakter těchto skladeb a to ve velmi krátkém okamžiku.

Jinak, velmi mě zaujala i historie skladby. Martinů chtěl původně napsat pouze české tance. První verzi suity ale napsal ještě v Paříži a druhou již v USA, takže tyto verze zachycují i jeho umělecký vývoj. Navíc, první verze této zazněla ve své orchestrální premiéře až v roce 2000, sedmapadesát let po premiéře klavírní úpravy: a to právě s Komorní filharmonii Pardubice! 

Už jste poznamenal, že Koncertantní suita obsahuje velmi virtuózní úseky. Je to ale pořád „pohodlné“ hraní? Je v partu patrné, že byl Martinů houslista? 

Určitě, je vidět, že věděl, jak se hraje na housle! Není tam nic „nemožného“, je to prostě „jen“ velmi náročné. Hudebník vždy pozná, když se skladatel nástrojem moc nezabýval a jednoduše něco napsal. Tady je zřejmé, že Martinů věděl, co chce, jak to chce a jak housle znějí. 

Minulý týden jste měl zkušenost i se soudobou českou hudbou. V Olomouci během festivalu Opera Schrattenbach jste vystoupil se zmiňovaným Irvinem Venyšem a Ivo Kahánkem, spolu jste provedli skladbu současného autora Víta Zouhara. (Reflexe ZDE.) Jaká to byla zkušenost? 

Nikdy jsem nic z jeho hudby nehrál, šlo proto o zajímavé seznámení. Věnovali jsme mu celý večer. Upoutalo mě, že je v tom trochu podobnosti s Philipem Glassem, byť jen v náznaku, skrze opakující se prvky. Jsou to krátké nápady, opakují se, pak mění, mezi tím je prostor pro improvizaci. Velmi záleží i na časovosti, na tom, jak dlouho danou frázi hrajete. Také v sobě ale tato hudba nese něco meditativního, alespoň pro mě. Zároveň to jsou náročné skladby, u jedné jsem současně s hraním i zpíval. Opět ale platí, že jde o skladatele, který ví, jak pro jednotlivé nástroje psát. I díky tomu to byl skvělý zážitek. 

Když zmiňujete časový aspekt… V takto repetitivní až meditativní hudbě si musíte asi zvolit i jiný způsob rozvržení a soustředění než u „běžného“ repertoáru. Je to tak?  

Ano, je to obrovský rozdíl. Jako hudebníci si vždycky nejdříve řekneme, že musíme zjistit, jak máme frázovat. Jenže síla repetitivní hudby spočívá právě v tom, že když se na frázování příliš nezaměříme, vznikne dojem nepřetržitého hraní a rozvíjení. Je tudíž velmi důležité nesoustředit se na každou frázi a nesledovat její směřování. Je nutné trochu se od průběhu odpoutat. 

Chystáte se na vystoupení s orchestrem Komorní filharmonie Pardubice, v Olomouci šlo o vysloveně komorní projekt. Jak se cítíte před orchestrem a jak v komorní hudbě, v úzké spolupráci s ostatními hudebníky? 

Role hudebníka se v poslední době velmi změnila. Před dvaceti lety sólisté nehráli tolik komorní hudby, komorní hráči naopak nehráli sólově. Teď je tomu jinak a je to velmi důležité! Hrát sólový orchestrální koncert je totiž do jisté míry jedna velká „komořina“. Ano, dříve stál sólista prostě vepředu a orchestr ho doprovázel. To ale není moje vize, já chci tyto světy propojit, hrát spolu s orchestrem, hledat hudbu a rozvíjet ji. Sám tedy tak velký rozdíl mezi sólem a komorní hrou nevnímám. Je ale pravda, že formát komorní hudby nabízí možnost bližšího setkání a diskuse. Je intimnější, může dojít k spontánnějším změnám, lze se rychleji přizpůsobit. V orchestru musíte k určité akci přesvědčit více lidí. (úsměv) Myslím však, že díky vědomé práci může být sólista podobně flexibilní jako komorní hráč. Vzniká tak skvělá kombinace, já sám se obojímu věnuji velmi rád. 

Viděla jsem také vaše nahrávky například Beethovenova Koncertu pro housle, v úpravě pro sólo a velmi komorní ansámbl, který jste jako sólista i vedl. Takový přístup vaší vizi hudby reflektuje? 

Od počátku své kariéry jsem zkoumal, jaký je můj záměr, čemu a proč se chci věnovat. Vždycky mě přitom bavilo hledat nové způsoby prezentace klasické hudby. Hrajeme hudbu, která je někdy stovky let stará. A jsem si jist, že musíme hledat i nové cesty. V jiných uměleckých oborech, třeba v malířství, designu a všech dalších, se podněty z minulosti vždy rozvíjely. Odjakživa mě to zajímalo. Moje první CD obsahuje Paganiniho Capriccia, požádal jsem ale řadu skladatelů, aby na tato capriccia napsali nové skladby. Podobně jsem přistoupil ke Goldbergovým variacím a také k Beethovenovu koncertu, na který se ptáte. Měli jsme čtrnáct dechařů, k tomu tympány a kontrabas. Tento velkolepý koncert jsme tak přenesli do jiného zvukového světa a lidé najednou slyšeli skladbu, kterou znají celé roky, jinak. I mě takový přístup osvěží sluch a když teď hraju tento koncert znovu, už s velkým orchestrem, tak na něj nahlížím jinak, s vědomím jiných vrstev a barev. Není to ale tak, že bych si řekl, že chci Beethovena předělat na lepší skladbu! Je to pokus dívat se na věc z další perspektivy. Navíc, publikum tento přístup baví, což je důležité. Klasická hudba je jedna z nejlepších věcí, které mám v životě, a věřím, že má cenu ji přibližovat pořád více a více lidem. 

Upravujete některé skladby i sám? 

Zkoušel jsem to, ale jsou jiní a lepší umělci. Podle mě platí, že věci, které umím dělat velmi dobře já, mám dělat já – a věci, které umí lépe jiní, by měli vytvářet zase oni. Takže samozřejmě si některé věci aranžuju sám, do jisté míry to umím, ale nikdy bych to nezveřejnil! Radši spolupracuji s lidmi, kteří přinesou další pohled. Jsou to umělci, kteří studovali skladbu třeba dvacet let, a já bych se nikdy nestavěl na stejnou úroveň. Je dobré držet se svého zaměření. 

To je pozoruhodný přístup, díky za něj. Navážu tedy dotazem na další pozoruhodnou aktivitu, na album Tipping Points / The New Four Seasons, který má přesahy do témat ekologické krize a životního prostředí. Popsal byste projekt blíže? Do jaké míry vůbec toto téma mezi hudebníky rezonuje a jak moc by mělo rezonovat?

Nikdy bych kolegům neříkal, na co se mají zaměřit. Pro mě je však toto téma velmi podstatné. Věřím, že musíme přemýšlet o tom, jak bude místo, kde žijeme, vypadat za dvacet let. A můj způsob vyjadřovaní je hudba. Nechci lidem nic kázat. Chci ale sdílet svoje pocity, svůj pohled na to, jak opatrně musíme s přírodou zacházet a jak bychom měli být citliví vůči tomu, co se děje. Přemýšlel jsem, jak to uchopit, a pak jsem se potkal Rachel Portman, první ženu, která získala Oscara za filmovou hudbu. Její hudba se právě tématu přírody opakovaně dotýkala. Pak jsem si poslechl její skladbu Earth Song a na základě toho jsem se rozhodnul zeptat se jí na možnou spolupráci. Řekl jsem: „Co kdybychom společně něco vytvořili? Něco, čím nebudeme lidem říkat, co je špatně, ale ukazovat, co milujeme a nechceme zničit?“ Tento postoj se zrcadlí i v hudbě našeho projektu. Je taková, aby působila bezprostředně, aby působila vnitřně. Proto jsme k hudbě přidali i text, básně, které odkazují ke čtyřem živlům. Naším poselstvím bylo hlavně vzbudit vděčnost. Vděčnost za to, že zatím není všechno zaplavené, že můžeme vyjít na slunce a okamžitě se nespálit… protože právě tyto věci mohou velmi rychle přestat být samozřejmostí. Teď také připravujeme projekt věnovaný oceánům, jelikož ty jsou také velkým tématem. 

Dají se úvahy o těchto tématech promítnout i do praktického fungování hudebníka? Celkem významně se například už v kontextu ekologie mluvilo o zájezdech orchestrů… Jakým způsobem takové diskuse sám reflektujete, navíc z pozice někoho, kdo má vlastní festival (Liepe&Co. – pozn. red.)? 

Zrovna politika turné se proměnila, třeba americké orchestry už zohledňují to, jak moc budou během svých cest létat. Také se o těchto věcech snažím přemýšlet. Například, vždy když mohu, cestuji vlakem… s německými vlaky to není přitom vždy snadné! (smích) Ostatně, i to je součástí problému – infrastruktura by se klimatickým změnám měla přizpůsobovat.

Také se snažím zohledňovat to, že když jedu na dovolenou, nemusím letět osmnáct hodin. Německo i Česko jsou naprosto skvělými destinacemi. Už to, že jsme si vědomi takovýchto drobností, může hodně změnit. Co se týká našeho festivalu, smýšlíme o tom podobně. Pořádáme ho v továrně uprostřed Hannoveru. Omezujeme spotřebu energie, zvažujeme, jaké použijeme osvětlení, zveme více lokálních umělců. Samozřejmě, ne ve všem a vždy se nám daří takto postupovat, ale už jen to, že si to uvědomujeme a snažíme se podle toho řídit, je podle mě důležité. 

Když se na závěr vrátím ke koncertům v České republice: Proč byste tyto koncerty doporučil a jak byste na ně pozval? 

Zaprvé, zazní skladba, která se nehraje často. Je ale úžasná a díky svým čtyřem větám má velkou rozmanitost. Je to zajímavý poslech. A také: Hraju se skvělým orchestrem. Navíc diriguje Joseph Bastian, což je můj blízký přítel a šéfdirigent mnichovských symfoniků.

Kaupo Kikkas, Archiv KlasikaPlus.cz

Lucia Maloveská

Lucia Maloveská

Hudební teoretička, publicistka, pedagožka

Z koncertů odjakživa odcházela plná dojmů a postřehů, které ne vždy měla s kým sdílet, psaní recenzí je tedy pro ni přímo terapií. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici. Absolvovala HAMU v oboru hudební teorie, jekož studium ukončila s doktorským titulem. Absolvovala také stáž na MDW ve Vídni, výzkum rozšiřovala v rámci stipendií na Staatliches Institut für Musikforschung v Berlíně nebo v Paul Sacher Stiftung v Basileji, kde se zabývala tvorbou Gy. Ligetiho. Ve svém zkoumání se soustřeďuje především na soudobou hudbu a možnosti její teoretické reflexe. Působí na Katedře hudební teorie na HAMU a na Pražské konzervatoři, v minulosti si vyzkoušela i produkční práci (Prague Philharmonia, Česká filharmonie). Kromě hudby má ráda hory, dobré víno a Formuli 1.



Příspěvky od Lucia Maloveská



Více z této rubriky