Úspěšný britský vokální soubor Voces8, zaměřený na a cappella zpěv, míří už poněkolikáté do Česka. V září vystoupí 17. září v Ostravě na Svatováclavském festivalu a o den později na festivalu Lípa Musica. Pokaždé s jiným programem. Umělecký šéf souboru kontratenor Barnaby Smith tyto koncerty v našem rozhovoru představí, především ale dává nahlédnout do toho, co „rodina“, kterou pro něj Voces8 je, potřebuje ke svému fungování.

Festival Lípa Musica propaguje váš koncert jako vystoupení britských hvězd. Jak se v tomto oboru stát hvězdou, co je k tomu potřeba?

Páni… jako první bych uvedl vytrvalost. Je důležité vydržet dostatečně dlouho. Jednou z nejtěžších věcí na hudebním průmyslu je fakt, že není zrovna snadné se tím uživit. A tak to spousta lidí, ať už jsou jakkoli dobří, na chvíli zkusí, když ale zjistí, jak je těžké se prosadit, změní kariéru. Vytrvalost je tedy klíčová. Také je samozřejmě důležitá kvalita. Je potřeba snažit se mít něco odlišného, jedinečného. A pak možná třetí věcí je navíc trocha obchodního nadání. Myslím, že spousta hudebníků se soustředí hlavně na cvičení a na úroveň své hudby. Domnívám se ale, že se musíme vnímat jako firma. Příliš se to neučí, ale mám zkušenost, že se lépe daří těm, kdo pochopili, že jsme v průmyslu a nejde jen o meritokracii. 

Mluvíte o vytrvalosti – bylo ve Voces8 od začátku vaším cílem vydržet tak dlouho? 

Já jsem se zpěvem začal velmi brzy a vždy jsem snil o tom, že budu součástí takového seskupení. Samotné Voces8 ale nebylo vysloveně něco plánovaného. Bylo v tom trochu štěstí a trochu náhody. Původně jsme se dali dohromady jako parta kamarádů z mládežnického sboru. S mým bratrem Paulem jsme pak pořádali večírky, abychom se s těmito kamarády mohli dál scházet… bylo nás kolem dvaceti a stejnou měrou nás zajímal zpěv i párty (úsměv). Důležitým milníkem bylo pozvání na mezinárodní Grand Prix, kde jsme zvítězili právě v osmičlenné sestavě. Tak začalo Voces8, našli jsme tento „produkt“ vlastně náhodou. Co však bylo součástí našich aktivit již od začátku naplánované, bylo to, že kromě vystoupení založíme i svou nadaci.

Nadace se u vás spojuje s opravdu velkým množstvím společenských a vzdělávacích aktivit, zůstává vám dost času na zpěv? Jak to kombinujete?

To je trefná otázka! Hodně to souvisí s mojí rolí v souboru, jelikož jsem jeho umělecký ředitel. Když k nám přijde nový člen, několik sezon si zvyká a jeho úkolem je jen zpívat. Čím déle v souboru působí, tím více povinností přebírá, začne se zapojovat do nadace. Já jsem v souboru od začátku, jednadvacet let, a někdy mi připadá, že se ze zpívání stal můj koníček k celé zbývající agendě (úsměv). Celý den pracuji a pak jdu na koncert. Musím si tedy dávat pozor, protože zpěv je ústředním bodem naší činnosti. Proto svůj výkon pečlivě sleduji, ujišťuji se, že oproti jiným oblastem nestrádá. Domnívám se ale, že povaha práce zpěváka je trochu repetitivní. Zpíváme pořád a je to úžasné, může to být občas trochu stereotypní…, takže když děláme i věci, které jsou trochu stranou hudby, je život zajímavější!

Jsou tedy aktivity nadace i způsobem, jak si udržet zájem o to, co děláte?

Ano, a podobně působí celá řada dalších činností, například hudební produkce souboru, péče o nahrávky, videa… je fajn mít po ruce všechna tato hobby. Zpívání je ale také moje hobby. Vůbec si nestěžuji. Často mi někdo říká, jak tvrdě pracuji, a já musím upřímně odpovědět, že ani ne, že si spíše hraji. Je to velké štěstí. Samozřejmě i já občas potřebuji volno, ale cítím se opravdu šťastný, když se mohu věnovat právě této práci.

Co vás na tom vlastně baví nejvíce?

Myslím, že spolupráce s lidmi na tvorbě něčeho, co je lepší, než to, co bych dokázal vytvořit sám. Během své kariéry jsem hodně zpíval i sólově, a je to neuvěřitelný zážitek. Stát před orchestrem těsně před tím, než začne vaše árie, je možná jeden z momentů, kdy se člověk cítí vůbec nejšťastnější. Komorní hudba má však pro mě v sobě něco mimořádného. I jako sólista bych se nejradši otočil zády k publiku a zpíval do orchestru, protože pak bych měl silnější pocit, že tvoříme spolu jako soubor. Takže ať zpívám, nebo diriguji, dávám přednost komorní hudbě. Velmi si cením prvku spojení, týmové práce, ať jde o vystoupení nebo o přípravu videí či projektů. 

Myslím, že prvek spolupráce a spolupatřičnosti je patrný ve všech vašich aktivitách. A napadá mi, nejste zdaleka první hudebník z Velké Británie, kterého jsem slyšela takto mluvit o důležitosti sdílení a spolupráce v rámci svého umění. Souvisí to podle vás se silnou tradicí sborového zpěvu, kterou v zemi máte? 

Přesně tím jsem chtěl navázat. Zpěváci se ve Velké Británii dostávají ke svému oboru obvykle jako děti. V mém případě to bylo tak, že jsem byl sboristou ve Westminsterském opatství. Bydleli jsme tam pouze my, chlapci ze sboru, zpívali jsme tři čtyři hodiny denně, a když jsme nezpívali, tak jsme byli na vyučování nebo si hráli. Prostě jedna dlouhá přespávačka s kamarády. Díky mé lásce ke zpěvu to byly opravdu nejšťastnější roky mého života. Když se chcete stát profesionálem, je jiné začínat zpívat s takovou zkušeností, než začínat někde, kde chcete být vnímán jako někdo, komu to prostě jde. Když to jde, začnete chodit na hodiny – a může se z toho stát dost individuální úsilí. Dle mého názoru jsou to právě tyto dva způsoby vstupu do branže, které mohou silně ovlivnit to, jaký pracovní styl preferujete. Pro mě byl zpěv vždy něčím, co podnikám s dalšími lidmi. Asi to tak mám i v dalších oblastech. Například teď jsem začal hrát golf, a byť to je výsostně individuální sport, velmi nerad tam chodím sám (smích) – a když už se to stane, chci hrát alespoň s dalšími golfisty. Jsem jednoduše týmový typ, sborová zkušenost mě formovala.

Dovolím si trochu psychologie. Je tedy podle vás nutné být na takovou činnost extrovertní?

Ne, nevyhnutně. Když jsem byl mladší, byl jsem velký extrovert, teď ale děláme tolik věcí s veřejností, že jsem během volna raději sám. A ve Voces8 máme i další introverty! Kdybyste se jich zeptala, jak náročná je péče o hlas a zpívání, odpověděli by vám, že samotný zpěv je v pohodě, ale skutečně namáhavá je až neustálá exponovanost na veřejnosti. Pro dokreslení – moje kolegyně Katie je moje nejlepší kamarádka a trávíme spolu spoustu času i mimo podium. Jenže pro ni znamená „trávit čas spolu“, sedět vedle sebe a číst si. Takže se k sobě skvěle hodíme. Já se bez společnosti cítím mizerně, ale zároveň si mimo práci rád užiji klid. Občas tedy jdeme do kavárny a tiše tam sedíme. 

Jak se do tohoto prostředí zařadí noví členové? Třeba teď s vámi nově zpívá Virginia Grabovsky… 

Vždy je to fascinující. Voces8 je jako rodina a já jsem dnes již takovou postavou otce… což jsem před dvaceti lety ještě nebyl! Přijetí nového člena je proto jako přivítání sourozence. Lidé na to často nahlíží z hlediska hudby, ale tento prvek musíme zohlednit. Tím nejdůležitějším pro nás je, jak nového člověka začleníme. Nástup nové osoby je pro nás impulsem, zažehne jiskru. Když už spolu fungujeme dlouho, může to skoro vypadat, jako bychom se neměli rádi (úsměv), sedíme vedle sebe a už nepotřebujeme mluvit. Nově příchozí ale tuto dynamiku změní, což se promítá i do zpěvu. Máme velké štěstí, že díky relativně stabilnímu složení můžeme opravdu cvičit skladby až do stádia, kdy už nevíme, co bychom vylepšili. To ale nemusí být jen dobře – a noví členové tuto jistotu trochu naruší, oživí a spustí proces, díky němuž se skupina opět posune dál. Udržujeme si tím svěžest.

Je prostředkem ke svěžesti také obměňování a pestrost repertoáru? Například i vaše koncerty v České republice, na festivalu Lípa Musica a na Svatováclavském hudebním festivalu, budou velmi rozmanité, každý jiným způsobem. Do jaké míry je tento faktor důležitý pro vaši hudebnost?

Obvykle máme v každé sezoně pět či šest standardních programů a k tomu speciální projekty. Odhaduji, že za rok zazpíváme asi dvě stě skladeb. V tomhle smyslu je tedy obměna repertoáru výrazná. Zhruba padesát skladeb ale tvoří základní repertoár souboru, něco z něj uslyšíte i v Česku. Takové skladby jsme zpívali možná dvatisíckrát, což je krásné, protože jsou nám důvěrně známé. Tento základ pak ozvláštňujeme novinkami. Samostatné sestavování koncertních programů má pro nás dvě roviny. Za prvé, jelikož máme štěstí na velkou fanouškovskou základnu na sociálních sítích, snažíme se na ně myslet a zazpívat jim jejich oblíbené skladby. Znám to sám. Když jdu na koncert nějaké kapely, kterou mám „naposlouchanou“, chci slyšet skladby, které mám rád. Za druhé jsou koncerty skvělou příležitostí představit nádhernou hudbu napříč historií. Zpíváme opravdu trochu od všeho.

Co se týká pokrytí různých stylových období, je váš záběr opravdu široký. Lze mezi starou hudbou a současnou hudbou, třeba i popem, najít nějakou kontinuitu? 

Já si to myslím. Ostatně víte, jak se říká, že Bach byl prvním jazzmanem… (úsměv). Kontinuální vývoj – harmonický, melodický i formální – je podle mě opravdu patrný. Zároveň je na Voces8 hezké to, že skladby nemusíme řadit chronologicky. Jelikož zpíváme a cappella, daří se nám držet linii, i když období střídáme. S orchestrem a jeho proměnami by to asi tak soudržné nebylo. Každopádně ale o skladbách neuvažuji ani tak z hlediska stylu, jako spíše z hlediska celkové estetiky. Jemný pop může výborně fungovat vedle subtilní renesance. Vnímám to trochu jako sestavování menu v restauraci. Začneme aperitivem, následuje předkrm, hlavní chod a pak ještě sorbet. Na závěr víno a trochu sýra. Je to způsob dramaturgie. 

Při této rozmanitosti považujete Voces8 stále za soubor klasické hudby?

Řekl bych, že ano, v první řadě jsme klasický vokální soubor. Zpíváme v sálech, které jsou na to určené, na konkurzu nových členů vždy hledíme nejvíce na to, jak si uchazeči poradí s klasikou. Ano, přidáváme radikálnější či komerčnější popové věci, ale klasická hudba je vždy na prvním místě. 

Popovídejme si trochu o vašich vystoupeních v Česku. Už jste zde několikrát zpívali. Jaké je české publikum, jak na Voces8 reagovalo? 

Velmi vřelé publikum, úžasné. Vždy je poznat, když posluchači naší hudbě rozumí. Ne všude naše tvorba koresponduje s tím, co od nás lidé čekají, někdy zůstávají posluchači trochu na pochybách. Ale v Česku je zcela zřejmé, že všichni chápou, co děláme.

V Česku uvedete dva odlišné programy, představil byste je? 

V Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu uvedeme program s názvem „Give Me Your Stars“. Množství klasické hudby bylo odnepaměti inspirováno nebesy a světlem. Tento program na to navazuje. Název jsme odvodili z písně, kterou pro nás k našemu dvacátému výročí napsala úspěšná britská skladatelka Lucy Walker. V programu je řada skladeb, které bych nazval zářivými. Je to také program, v němž je takřka vše, od renesance po skvělou současnou americkou školu, kterou zastupuje Bobby McFerrin, Caroline Shaw, ale také například Ola Gjeilom.

Na Lípa Musica zazní program „Lead Me Home“, speciálně navržený k oslavě 250. výročí vzniku Spojených států amerických. Původně nás o sestavení tohoto programu požádali američtí organizátoři, a měl velký úspěch. Ale připadalo nám trochu nepatřičné jet do USA a zpívat Američanům oslavný program americké sborové hudby. Tak jsem tam přidal i trošku britské hudby. Začínáme proto skladbou Williama Byrda, což, jak říkám i na koncertech, je hudba, která mohla znít v uších poutníků, když nastoupili na loď Mayflower. A pak jsem do programu zařadil i něco od Beatles jako připomínku britské invaze amerických hitparád. Jinak jde ale o oslavu americké historie prostřednictvím sborové hudby. 

Z českého pohledu mi v tomto kontextu napadá spojitost s Antonínem Dvořákem, který se během svého působení v USA s místní hudbou, hlavně s hudbou původních obyvatel, dobře seznámil a inspiroval se jí…

Jistě, na tyto skutečnosti před koncertem určitě myslím! Navíc, zrovna Smyčcový kvartet „Americký“ je asi moje nejoblíbenější skladba tohoto žánru. Jsem i violista, takže tu skladbu znám i jako hráč už od dob studií. Dvořákovy skladby obecně považuji za součást té nejlepší hudby, jaká kdy byla napsána. V souboru jsme ale příliš mnoho českých skladeb nezpívali, což je určitě chyba. 

Ve Voces8 říkáte, že chcete přinášet radost prostřednictvím hudby. Jak se to podle vás dělá? Jak tu radost svému publiku přinášíte? 

Největší silou je interakce. Na rozdíl od orchestrů a instrumentálních těles mezi námi a obecenstvem nestojí nic. Můžeme bezprostředně předávat svou radost. Na tom je ale potřeba pracovat. A cappella zpěv si vyžaduje velkou technickou preciznost – a když se o něco takového snažíte, začnete se bát. V rámci zkoušek se tedy snažíme dosáhnout takové technické úrovně, abychom pak mohli být sami sebou, otevření, přístupní. S tím se potýkám i já sám. Jelikož zpívám prostřední hlasy, a navíc diriguji, jsem do všeho dost zapojený a není pro mě lehké se uvolnit. Právě ohledně dirigování jsem ale jednou dostal skvělou radu, která se dá uplatnit i v souboru. Zněla tak, že dirigování není o technice, ale je o tom, aby člověk do té práce vnesl sebe, svou energii a byl někým, s kým chtějí být jiní v kontaktu. Na tom stavíme. Chceme dohlédnout za techniku a dospět k osobnímu spojení. 

Není takový umělec více odhalený, zranitelný? 

Právě v tom je ta krása, ne? Myslím, že když publikum vnímá, že jsem upřímný a zranitelný, znamená to, že se spojujeme. V tom spočívá celé tajemství. Člověk na to potřebuje kus odvahy, ale podle mě je to jádro celého našeho snažení.

Foto: web Barnabyho Smithe, web Voces8, Andy Staples

Facebook X E-mail WhatsApp