Mimořádný talent nastupující generace, houslista Daniel Matejča na sebe v poslední době upozornil například novou nahrávkou u Supraphonu (spolu s Martinem Šulcem) nebo přijetím nové role primária znovuzrozeného Sukova kvarteta. V následujících měsících na Matejču čekají sólová vystoupení v Česku i zahraničí, která jsou, jak sám říká, pořád jeho srdeční záležitostí; nejdříve se představí na festivalu Dvořákova Praha, který má v kariéře tohoto interpreta zcela zásadní místo. O nadcházejícím koncertu mluví Matejča i v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz – hlavním tématem povídání se však zcela organicky stala umělcova nakažlivá láska k hudbě. 

Ty jsi ještě pořád taková mladá, byť už ne zcela vycházející hvězda a předpokládám, že jsi v období, kdy se toho pořád hodně děje a mění. Jak bys ty sám popsal stádium kariéry, v němž se právě nacházíš?  

Zcela určitě se pořád vyvíjím. Teď jsem dospěl do stádia, kdy už pravidelně koncertuju jako sólista a aktuálně se naskýtají příležitosti rozvíjet se i v jiných aspektech. Mluvím teď hlavně o kvartetu a obecně komorní hře. Pět let zpátky to pro mě bylo neprobádané území, teď se jí věnuju vlastně skoro stejnou měrou jako sólovému hraní. Takže momentální stav je takový, že si rozšiřuju obzory: v komořině, ale i v sólovém repertoáru. 

Daří se ti dávat komorní hře a sólovému hraní stejnou pozornost? 

Maximálně se o to snažím. Samozřejmě, nevím, jestli je to stoprocentně možné, jelikož přece jenom je sólové hraní moje srdcovka od samotného začátku a je těžké upozadit něco, čemu už jsem věnoval tolik let práce. Čas na komořinu si ale skutečně vyhrazovat chci. 

Posunulo tě hraní v kvartetu i na sólové úrovni? 

Určitě ano. V kvartetu najednou nejsem sám. A spousta sólistů vlastně neví, co je to respektovat ostatní, dokud si nezkusí hru v souboru. V tomto směru je to opravdu velmi dobrá škola. 

S ansámblem vystupujete jako Sukovo kvarteto a pokud se nepletu, ten název vám svěřil tvůj profesor Ivan Štraus, který byl dříve primáriem souboru s tímto názvem. Jaké to je hrát pod takto zavedeným, legendárním jménem? 

Je to velká zodpovědnost. My samozřejmě hrajeme rádi sami od sebe, ale nést k tomu všemu ještě zodpovědnost plynoucí z toho jména je krásně zavazující. U profesora Štrause studuju celý život, byli jsme u něj i jako kvarteto a v jeden moment jsme se zmínili, že hledáme jméno. A on tak mimochodem prohodil: „No, tak se jmenujte ‚Sukovo‘!“ Bylo to hezké…

Když se vrátím k tvé vlastní kariéře: Povedlo se ti dostat z kategorie zázračného dítěte do pozice mladého, ale již dospělého a vyhledávaného umělce. Dokážeš popsat, co stojí za tím, že se ti tak daří a že se stále posouváš? 

Já bych řekl, že jsem především odjakživa dělal hudbu hrozně rád. Víš, vždycky se snažím hrát hlavně s láskou k daným skladbám a skladatelům. A přitom jsem také vždycky ctil uměleckou hodnotu klasické hudby. Zdaleka o sobě ještě neuvažuju jako o zralém umělci, ani nevím, zda lze někdy zcela dozrát; je to celoživotní cesta. Klíčem je mít hudbu rád, ale také nezapomínat na svět okolo. Nejde jen sedět v garáži a cvičit.

Přečetla jsem si v nějakém z tvých rozhovorů a líbilo se mi, když jsi řekl, že bys cvičení nad pět hodin denně zakázal. 

Za tím si stojím!

Myslíš, že se v tomto tvoje generace hudebníků liší od těch předešlých? Že více kladete důraz na to, aby byly cvičení a život „tam venku“ trochu více v rovnováze? 

Asi věc nepovažuju za generační záležitost, spíše závisí na jednotlivcích. Znám spoustu lidí, kteří hrají deset hodin denně, a jsou pak věčně unavení, neznají nic jiného a jsou tak trochu mimo běžný život. Navíc si myslím, že více než čtyři nebo pět hodin se člověk stejně už nemůže tolik soustředit. Podle mého názoru je to pak už kontraproduktivní – většina lidí z mého okolí s tím souhlasí. 

Z tvých nedávných projektů je zřejmé, že se rád věnuješ hudbě dvacátého století, například tvoje nejnovější album vydané u Supraphonu s akordeonistou Martinem Šulcem se soustředí na hudbu Ástora Piazzolly. Jak ses k ní dostal? 

Právě tím, že se věnuju hudbě dvacátému století, mám na repertoáru často i díla, která nejsou tak přístupná. Například předešlé CD s díly Prokofjeva a Šostakoviče, které je mimochodem moje oblíbené, je ve statistikách poslechu daleko za Piazzollou. Takže abych se vrátil k otázce, Piazzolla je někdo, kdo může otevírat dveře ke klasické hudbě, a je navíc moje velká srdcovka. S Martinem jsme ho poprvé hráli někde na chodbě podle sluchu, oba jsme znali Oblivion, a řekli jsme si, že bychom mohli připravit koncert… Nakonec je z toho krásný projekt, který je pro mě trochu odlehčením, až relaxem v porovnání s ostatním repertoárem.

Co tě obecně na hudbě dvacátého nebo i jednadvacátého století baví, čím je pro tebe atraktivní?

Ke mně ta hudba promlouvá, jsou v ní emoce, které mi jsou blízké. Možná jsou bližší naší době, nevím, ale dokážu se lépe promítnout do toho, co skladatel skrze tuto hudbu vyjadřuje. Může mi to přitom být blízké různými způsoby, čistě hudebně, nebo třeba i kulturně: jako třeba u Bartókova neofolklorismu, který mě fascinuje. Je v tom celá řada faktorů…

Snažíš se takovou hudbu lidem přiblížit, představit jim něco jiného, nového? Přemýšlíš nad tím takovým způsobem? 

Je to tak, snažím se ukázat publiku hudbu, kterou ještě nezná. Nedávno jsem na svém absolventském koncertě spolu s Pavlem Praženicou hrál Třetí sonátu George Enescu, která se posléze stala jednou z mých nejoblíbenějších skladeb. A vyrozuměl jsem, že z lidí, kterým jsem program ukázal, a to mluvím i o studentech HAMU, ji znalo řádově pár procent. Nakonec však byli všichni nadšení, protože je to neskutečná hudba. Musí se jen skutečně předvést tak, jak byla zamýšlena. Když posluchačům poskytneme svým hraním jakýsi návod, jak hudbu pochopit, může to zafungovat. 

Teď mě zajímá, co podle tebe přesně znamená „hrát tak, aby publikum hudbu pochopilo“.

Vrátím se asi úplně na začátek. Když má hudebník hudbu rád a ukáže posluchačům, jak moc ji má rád, tak si myslím, že sami uvidí, že si ji mohou oblíbit také. Zkrátka je přesvědčíme, že na tom prostě asi něco bude. Sonáta od Enescu je jeden z těch příkladů, kdy to můžu na pódiu opravdu úplně pustit. Interpretaci hodně prožívám a myslím, že právě skrze takový prožitek mohou lidé přijmout i hudbu, která je moderní a normálně by ji považovali za „šílenou“.

Taková hudba mívá každopádně svoje specifické výzvy. Jak hledáš to, co daná skladba technicky nebo třeba i esteticky potřebuje? 

Je potřeba s tím pracovat a dané hudbě se trochu přizpůsobovat tak, aby bylo provedení autentické. Zrovna u Bartóka, který má ta svá ruvida a stile barbaro, se musí člověk „opustit“ a nástroj pomalu zlikvidovat. (úsměv) Takováto rovina, ty intenzivní emoce, mě moc baví. Nerad se na pódiu držím zpátky, mám rád, když se do toho mohu opřít – když to tedy zápis vyžaduje!

Je pro tebe pak náročnější hrát hudbu stylových období, kdy si toto dovolit nemůžeš? Typicky mě napadá nějaká elegantní klasicistní poetika… 

Ta mi tak blízká není, možná právě ze zmíněného důvodu. Ale pracuju s tím, hlavně v rámci kvarteta, protože tam je klasicismus pilířem repertoáru. Určitě je pro mě ale náročnější hledat v něm rovnováhu. Samozřejmě ale chci mít repertoár co nejširší. Nevyhýbám se tedy například ani velkým romantickým koncertům, které zbožňuju, jsou krásné a přinášejí zas něco úplně jiného. 

Na pódiu se vyřádíš, u nahrávání je tomu ale asi jinak. Jak se ti daří pracovat v prostředí studia? 

Tam je samozřejmě na místě balanc a opatrnost. Ne vše, co funguje na pódiu, bude fungovat ve studiu, a naopak. Někdy musím něco přehnat, jindy se musím krotit. Během nahrávání tedy hledáme symbiózu výrazových prvků, aby to nebylo přetažené, ale ani ploché. Zajímavé také je, že se zde se zvukem pracuje opravdu jako s nástrojem. 

V tom je asi důležitá role hudebního režiséra. 

Ta je nezbytná! My jsme nahrávali s Milanem Puklickým, kterého si moc vážím, je to pro mě důležitý člověk a u nahrávky byl nepostradatelný. Slyšel spoustu věcí, kterých jsem si nevšiml nebo si jich ani všimnout nemohl.  

Jeden z velkých koncertů, které tě v blízké době čekají, je vystoupení se SOČRem na festivalu Dvořákova Praha plánované na 15. září. Spolu s cellistkou Sakurou Toba tam v premiéře uvedeš dvojkoncert Jana Kučery. Jak se na to připravuješ?  

V první řadě je to neuvěřitelně zajímavý projekt, na který se moc těším, Sakura je výborná bude to jistě skvělá spolupráce, zkoušet začneme za několik dní (rozhovor vznikl na konci srpna – pozn. red.) Zatím mám zkušenost se dvěma premiérami skladeb, toto bude potřetí, a vždycky to bylo úplně jiné. Zrovna Jan Kučera je podle mě pro lidi to nejlepší, tedy nejpřístupnější, co může být. Zabíhá až do filmového charakteru, trochu Korngold smíchaný se Šostakovičem a samozřejmě s autorovým vlastním jazykem. Jsou tam nádherné harmonické postupy a skvělá orchestrace. 

Dvořákova Praha je pro tebe důležitým festivalem. Hrál jsi na ní již jako laureát soutěže Concertino Praga, teď se tam vracíš. Vnímáš Dvořákovu Prahu jako svou domácí scénu? 

Je pro mě krásné se na ni vracet. Ředitel festivalu Honza Simon toho pro mě udělal skutečně mnoho, po Concertinu mě už jednou na Dvořákovu Prahu pozval a byl to nádherný zážitek, protože jsem si mohl v Rudolfinu zahrát Čajkovského. Většina soutěží to takto nemá, laureátům se toho sice hodně naslibuje, pak z toho ale sejde. U Concertina, nebo v českém prostředí třeba u ‚Kociánky‘, je to jinak a je to něco, díky čemu jsem se hodně posunul. Takže ano, i na Dvořákovu Prahu se vracím moc rád, jelikož mi svým způsobem nakopla kariéru. 

A možná právě od té doby sbíráš všechny ty nadšené reakce. Když jsem se připravovala na rozhovor, nenašla jsem snad nic kromě superlativů. 

To je milé, že to říkáš! Těší mě to, mám radost, když vidím, že lidé můj výkon ocení. Je to něco, na co se celý život připravuju.

Jak potom v tomto kontextu dokážeš pracovat s případnými negativními odezvami? 

Věřím, že i ty jsou pro růst umělce důležité. Vždycky se v takové situaci zamyslím, co jsem udělal špatně, co bych příště udělal jinak – anebo si někdy naopak obhájím, že takto jsem to skutečně zamýšlel, jen to zůstalo nepochopeno. Každopádně, práci se zpětnou vazbou považuju za podstatnou.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, web Daniela Matejči / Tomáš Krist

Facebook X E-mail WhatsApp