Javier Arrey: Práce umělce dochází naplnění, když ji sdílíme s někým dalším
„Hudební jazyk Chille se vyznačuje spontánností, humorem a vřelostí.“
„Umělecká práce dochází svého největšího naplnění ve chvíli, kdy ji sdílíme s někým dalším.“
„Pokud budou posluchači odcházet ze sálu s pocitem, že je naše hudba oslovila, dojala a předala jim něco z lásky, kterou skrze ni sdílíme, pak jsme s mým klavíristou naplnili svůj záměr.“

Chilský rodák a americký barytonista Javier Arrey se pohybuje mezi velkými operními scénami a komorním repertoárem. Zpíval v Metropolitní opeře v New Yorku, Vídeňské státní opeře i v San Franciscu, jeho repertoár sahá od Verdiho a Pucciniho až k písňové tvorbě. V roce 2017 obdržel v chilském Národním kongresu prestižní Congressional Medal of Honor za své umělecké úspěchy a práci, skrze niž přibližuje operu lidem, kteří k živým představením nemají přístup. O své cestě mezi operním jevištěm a komorním repertoárem, o vztahu k publiku i o repertoáru českému uchu ne zcela známému se sdílí v rozhovoru, který vznikl u příležitosti recitálu v rámci Českého spolku pro komorní hudbu. Arrey vystoupí 23. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina s klavíristou Janem Duškem.
Váš pražský recitál propojí Schumannův cyklus Dichterliebe, písně chilských skladatelů, Ravelův cyklus Don Quichotte à Dulcinée a Dvořákovy Písně milostné. Na první pohled jde o díla z velmi odlišných hudebních světů. Jaká dramaturgická myšlenka je spojuje a jakou cestou byste chtěl posluchače provést?
Láska a její různé podoby! Než se promění v touhu, zlomené srdce nebo nesplnitelný sen, je ukolébavkou. V Schumannově cyklu Dichterliebe se láska komplikuje a pro básníka se stává zdrojem bolesti. Odhaluje nám srdce, které se roztříštilo na kusy. Don Quijotova oddanost Dulcineji proměňuje lásku v akt představivosti a víry. Po Schumannově citovém zpustošení nám Ravel nabízí jinou odpověď na zranitelnost: místo aby rytíř svou lásku pohřbil, povyšuje ji na úroveň osobní mytologie. Ukazuje nám srdce snílka. Písně Pedra Humberta Allendeho přinášejí nevinnost a průzračnost dětského srdce. Je to srdce, které se ještě ničím nezakalilo. Dvořákovy Písně milostné nám pak dávají příležitost znovu se podívat na lásku prostřednictvím intimnějšího, lyrického a citově mnohovrstevnatého světa. Po dětské něze, romantickém utrpení a nedosažitelné idealizaci může posluchač vnímat lásku nikoli jako bezstarostné štěstí, ale jako trvalou lidskou potřebu.
Zastavme se na chvíli u oněch chilských skladatelů: pražskému publiku představíte skladby Pedra Humberta Allendeho a Luise Saglieho. Jak byste charakterizoval chilskou písňovou tvorbu? Existují určité hudební, básnické či kulturní prvky, které ji odlišují od evropské písňové tradice?
Každý region i každá země mají svůj vlastní hudební jazyk, který v zásadě odráží jejich podstatu a způsob, jakým chápou život. V případě Latinské Ameriky, a konkrétně Chile, se tento jazyk vyznačuje spontánností, humorem a vřelostí. Tato hudba je přístupná, snadno si k ní najdeme cestu. Nesnaží se nutně o sofistikovanost, ale spíše o upřímné a srozumitelné hudební vyprávění.
Evropské publikum zná velké německé a francouzské skladatele písní, o chilské umělé písňové tvorbě toho však ví podstatně méně. Proč podle vás tento repertoár zůstává mimo Latinskou Ameriku poměrně málo známý? Které skladatele byste doporučil evropským posluchačům, kteří ho chtějí objevovat?
Institucionální tradice hudby Latinské Ameriky je ve srovnání s Evropou relativně mladá. Také koncertní dramaturgie, vydavatelská činnost a distribuce nahrávek věnovaly tomuto repertoáru poměrně málo pozornosti. V posledních třech či čtyřech desetiletích však podle mého názoru zájem evropského publika o objevování latinskoamerických skladatelů a jejich hudebních jazyků roste. Osobnosti jako Heitor Villa-Lobos, Alberto Ginastera nebo Astor Piazzolla pomohly otevřít dveře mnohem širšímu poznávání hudebního dědictví tohoto regionu.
Pokud jde konkrétně o Chile, zvlášť bych doporučil Enriqueho Sora, Pedra Humberta Allendeho, Alfonsa Leteliera a Juana Orrega-Salase. Každý z nich představuje osobitý hlas chilských hudebních dějin a jejich díla by si zasloužila mnohem častěji zaznívat na koncertních pódiích po celém světě.

Součástí recitálu bude také světová premiéra písně Luise Saglieho. Můžete nám přiblížit, jak toto dílo vznikalo? Jak začala vaše spolupráce se skladatelem a čím vás tato konkrétní hudba oslovila natolik, že jste ji chtěl přivést k životu?
Píseň Risueño Ruiseñor je věnovaná památce profesora Hannse Steina, českého tenoristy a významného pedagoga, který hluboce ovlivnil hudební život v Chile a pro mě byl nejen mentorem, ale také blízkým přítelem. (Hanuš Jiří Stein, 1926–2024, byl česko-chilský operní pěvec a vysokoškolský pedagog – pozn. red.)
Spolupráce s chilským skladatelem a dirigentem Luisem Sagliem pro mě měla zvláštní význam, protože i on s Hannsem v Chile mnoho let spolupracoval. Příběh vzniku písně je do jisté míry anekdotický. Původně jsem chtěl požádat některého chilského básníka, aby napsal text inspirovaný Hannsovým životem a odkazem. Oslovil jsem několik lidí, ale bez úspěchu, a nakonec jsem se rozhodl napsat text sám. Básníkem bych se rozhodně nenazval, ale Hannse jsem znal mnoho let – jako učitele, mentora i blízkého přítele – a cítil jsem, že o něm mám co říct a co sdílet s ostatními.
Text jsem poslal Luisovi a výsledek pro mě znamená opravdu mnoho. Moc se těšíme, až tuto novou skladbu přivezeme do Prahy. Prostřednictvím hudby tak budeme moci uctít Hannsovu památku a zároveň oslavit mimořádný vliv, který měl na naše životy i na životy mnoha dalších lidí.
Dovolte ještě poslední otázku k programu, kdy uvedete i Dvořákovu písňovou tvorbu: Jak se vám zpívá v češtině?
Česky zpívám moc rád! I to je součást odkazu Hannse Steina. Prvním písňovým cyklem, který jsem kdy studoval, byly Dvořákovy Biblické písně. Hanns trval na tom, abych je zpíval česky, nikoli v německé verzi, která se často uvádí. Tato zkušenost mi otevřela nové dveře a v tu chvíli jsem si českou hudbu zamiloval.
Uvádíte hudbu, která může být pro publikum úplně nová. Cítíte odpovědnost za to, abyste posluchačům představoval neznámý repertoár? Jak hledáte rovnováhu mezi tím nabídnout jim něco, co je bezprostředně osloví, a zároveň zpochybnit jejich dosavadní očekávání?
Rozhodně, vnímám to jako velkou odpovědnost, ale zároveň jako výsadu a radost – seznamovat publikum s novou hudbou a být mezi prvními, kdo mu zprostředkují nově vzniklé dílo naplněné láskou a hlubokým smyslem.
Věřím, že i v hudbě, kterou posluchači dosud neznají, se vždy najde něco, co se jich může citově dotknout. Mojí úlohou je pomoci jim toto spojení objevit a zároveň je pozvat k poznávání něčeho nového, co třeba i překročí jejich dosavadní očekávání. Právě to považuji za jednu z největších odměn, které mi umělecká dráha přináší.

Co byste si nejvíc přál, aby si posluchači z vašeho recitálu odnesli? Potěšilo by vás, kdyby odcházeli s novým zájmem o chilskou hudbu, nebo doufáte, že díky tomuto programu objeví i něco osobnějšího?
Mou odpovědí je opět láska. Pokud budou posluchači odcházet ze sálu s pocitem, že je naše hudba oslovila, dojala a předala jim něco z lásky, kterou skrze ni sdílíme, pak jsme s mým klavíristou naplnili svůj záměr. Ze všeho nejvíc bych si přál, aby si lidé odnesli něco, co v jejich srdcích zůstane ještě dlouho poté, co hudba dohraje.
Vystupoval jste v nejvýznamnějších operních domech, včetně Metropolitní opery v New Yorku a Vídeňské státní opery. Když se ohlédnete, vybavíte si nějaký konkrétní okamžik, roli nebo setkání, při němž jste si uvědomil, že už nejste jen další dobrý barytonista?
Projekt, který je mi obzvláště blízký je Sharing Music, Sharing Love. Jeho cílem je přinášet špičkové hudební výkony lidem, kteří by k nim jinak nemuseli mít přístup – například pacientům v nemocnicích, lidem ve věznicích nebo obyvatelům domovů pro seniory. Díky tomuto projektu i dalším podobným aktivitám jsem začal svou kariéru vnímat jinak. Myslím, že my lidé často na začátku podléháme silnému egu a touze něco dokázat, přesvědčit ostatní o svých schopnostech. Díky své víře a tomu, jak působí v mém životě, jsem však postupně pochopil, že naše nadání neslouží jen k tomu, abychom něco dokázali sami za sebe. Především má svůj smysl a přináší s sebou odpovědnost vůči druhým.
Toto poznání změnilo i můj pohled na sebe sama. Možnost vystupovat na významných mezinárodních scénách je samozřejmě důležitá, ale věřím, že být umělcem znamená mnohem víc než jen to, kde vystupujete nebo kam až vás kariéra zavede. Jde o to, co můžete prostřednictvím svého umění dát ostatním. Často říkám, že umělecká práce dochází svého největšího naplnění ve chvíli, kdy ji sdílíme s někým dalším. Právě v tom pro mě spočívá podstata umělce; to je jeho poslání.
Vaše kariéra vás zavedla k velkým barytonovým rolím na velkých operních scénách, ale i do intimního světa písňových recitálů. Čemu byste se chtěl věnovat teď?
Rovnováha mezi operou a komorní hudbou je pro mě velmi důležitá. Oběma světům se věnuji s velkou radostí. Je to také zdravé pro hlas a z hudebního hlediska mnohem zajímavější. Ale rád bych se více věnoval Bachově hudbě, samozřejmě aniž bych opouštěl ostatní repertoár.
Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína kteréhokoli skladatele či skladatelku, koho byste si vybral a o čem byste si chtěl povídat? Nalil byste mu či jí chilské nebo kalifornské víno?
Jednoznačně bych zvolil právě Bacha. Nalil bych mu sklenku chilského vína Carménère a povídali bychom si o víře a hudbě – v tomto pořadí.

Foto: web Javiera Arraye / Fay Fox Faymous, Arielle Doneson
Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa
- Marianna Čurková: Nemyslím si, že se u operní profese dá fungovat s plánem B
- Krzysztof Warlikowski: Jaký je ‚správný‘ výklad Janáčka? Být blíž ke skladateli nezaručí lepší interpretaci
- Dvě podoby Památky zesnulých. Pärt a Britten v dialogu o smrti a smíření
- Česko-slovenská diskotéka trochu jinak
- Gianluca Capuano: Hrabě Ory odhaluje nejvybroušenější tvář Rossiniho komiky
Více z této rubriky
- Donald Runnicles: Hudba je duší vesmíru, všemu kolem dává život
- Vladimír Šrámek: Crossovery v hradecké filharmonii ano, ale nebudeme tlačit na pilu
- Marianna Čurková: Nemyslím si, že se u operní profese dá fungovat s plánem B
- Violeta Urmana: Kabanicha je arogantní, a neschopná mateřské lásky
- Krzysztof Warlikowski: Jaký je ‚správný‘ výklad Janáčka? Být blíž ke skladateli nezaručí lepší interpretaci
- Arnau Izard: Interpretační škála je široká. Umělec odhaduje, co všechno hudba snese
- Eunika Gabriela Pechánková: Přála bych si, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění
- Petr Nouzovský: Mezi řádky not hledám, co Martinů nenapsal
- Dan Dlouhý: AI může být pro skladatele něco jako brainstorming s kolegy
- Véronique Firkusny: Nikdy jsem svého otce nevnímala jako starého pána