KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jana Vöröšová: Nechci příliš napovídat fantazii posluchače english

„Říkala jsem si: Co je lepší než jeden cimbál? Přece dva cimbály!“

„Mým přáním by tedy bylo, aby se člověk opravdu mohl nechat unášet hudebním proudem, a třeba zavřel oči a nechal k sobě přijít obrazy, příběhy, pocity.“

„Cimbalisté se mi smáli, že už snad na cimbál nejde vymyslet nic dalšího.“

Jana Vöröšová je známé jméno na české hudební scéně. Stojí za ním skladatelka, která má za sebou řadu úspěchů a zajímavých projektů; mezi ně patří například výhra v soutěži České filharmonie v roce 2019 se skladbou Písně vrbovýho proutku. V nejbližší době bude možné se s tvorbou Jany Vöröšové potkat 30. listopadu v Rudolfinu na koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde pod vedením Tomáše Netopila zazní ve světové premiéře skladba Sedm závojů pro dva cimbály a orchestr. Kompozice vznikla na objednávku SOČRu a na cimbály zahrají manželé Spěvákovi. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se problematice cimbálů ve skladbě Sedm závojů věnuje šířeji, čtenář se však ale také dozví něco o jedné skladatelčině zálibě…

Bavíme se před premiérovým uvedením tvé skladby Sedm závojů pro dva cimbály a orchestr. Dva cimbály ve spojení s orchestrem, to je nádherné, avšak neobvyklé spojení. Bylo to zadání, nebo tvé přání?

Já už vlastně ani nevím. Myslím, že když jsme se na začátku s dramaturgyní SOČRu Lucií Hradilkovou bavily, cimbál byl hned první na řadě. Říkala jsem si tedy, že jeden cimbál je dobrý, ale dva by byly ještě lepší. Vedení SOČRu na ten nápad reagovalo velmi pozitivně, a tak bylo rychle rozhodnuto.

Zajímá mě, proč sis zvolila zrovna dva cimbály.

Důvodů je víc. Cimbál je sám o sobě vynikající nástroj, ale je limitovaný čtyřmi paličkami. Jasně, Dan Skála (a nejen on) umí hrát i osmi paličkami, ale není to úplně přirozené. Člověk v tom není tak svobodný. Se dvěma nástroji se vlastně násobí možnosti.

Druhá věc je problematika pedálu. Buď všechno utlumíš, nebo všechno zní. Když máš dva nástroje, můžeš vytvořit i efekt různých akcentů nebo drobného echa, což by jinak nešlo. Cimbál se navíc podle mého vkusu někdy trochu zahlcuje vlastním zvukem.

A třetím důvodem je, že si myslím, že manželé Spěvákovi jsou jako interpreti naprosto nedocenění. Jsou to opravdu famózní hráči, ale příležitostí, kde to mohou ukázat, není mnoho.

Na ně jsem se také chtěla zeptat. Skladbu jsi napsala přímo pro ně. Psala jsi pro ně už někdy předtím, nebo jak jste se vlastně poznali?

Poprvé jsem je poznala jako mladé studenty ve Valašském Meziříčí na cimbálové soutěži. Shodou okolností jsem tam seděla v porotě a oni pobrali všechno, co mohli. Oba zvítězili ve svých kategoriích, v nichž soutěžili, a především v kategorii cimbálových duet. Tam byli naprosto nedostižní.

To už je ale dávná historie. Od té doby se průběžně potkáváme, často v souvislosti s hudbou s Cimbálovou asociací nebo s Cimbálovým festivalem. Ale mají své pracovní povinnosti, děti, rodinu, takže je stále složitější se domluvit a sladit kalendáře. Tohle je proto skvělá příležitost se znovu setkat, a navíc i hudebně. To je totiž vždycky zážitek, když hrají.

Jak moc jsi měla možnost s nimi skladbu konzultovat?

Plány byly velkolepé. Skladba měla být hotová před prázdninami a během léta jsme se měli navštěvovat a společně na ní pracovat. Nakonec ji ale dostali až v září. Naštěstí máme cimbál doma, takže všechno mohu ověřit, vymýšlet rovnou u nástroje – to je pro skladatele opravdu k nezaplacení.

Ráda bych se k cimbálům ve tvé skladbě ještě dostala, ale pojďme se teď bavit o tvé kompozici trochu obecněji. Mohla bys prosím vysvětlit, proč se jmenuje Sedm závojů?

Toho jsem se bála. (smích) Jistá fascinace postavou Salome je přítomná, ale nechtěla jsem ji zasadit přímo do názvu. Příliš to evokuje Straussovu operu a hru Oscara Wilda a všechnu tu dekadentní atmosféru tohoto světa, o kterou mi primárně nešlo.

Jedna rovina je samotný šátek, ta matérie. Když hodíš kus hedvábí do vzduchu, co všechno to udělá – je to prostě přenádherné. Jako korepetitorka hudebně doprovázím dětskou taneční skupinu, kde často s šátky pracují. Různě si to natáčím a zpomaluji záběry, je to nekonečný zdroj inspirace.

Salome je ve skladbě přítomná spíš jako předobraz, určitý archetyp ženy v proměnách dějin, v kontextu toho, v čem žijeme my a v čem žila ona. Zajímá mne, jak se na ženu nahlíželo, nahlíží, kolik změn se od té doby událo… Salome byla princezna a neměla úplně jednoduchou pozici. Přesto se později stala relativně úspěšnou královnou. Je to také doba, kdy vedle sebe stojí židovské náboženství, řecká kultura, římská moc, další různé starší blízkovýchodní tradice Orientu… To všechno mě při přemýšlení o skladbě napadalo.

Loni jsme o Velikonocích navštívili Izmir. V Turecku jsem předtím nikdy nebyla, takže mě to docela překvapilo. V okolí jsou památky doslova na každém kroku a člověk si uvědomuje, jak všudypřítomná je tam historie – historie stará tisíce let. Jak se všechno překrývá, navazuje… Zvláštním způsobem k člověku ta místa promlouvají. I tahle zkušenost se do skladby promítla.

Očekávatelná otázka… Jak se tyto inspirace promítly do hudby?

To jsou takové moje asociace…

Právě to je na tom zajímavé.

Já vím, že je, ale člověk se tím trochu připravuje o posluchačovu fantazii. Nechci mu příliš napovídat. Některé části řeší spíš technický skladatelský problém, který přinesla abstraktní představa, jiné jsou dějovější a divočejší.

Nemusíš to popisovat, to je v pořádku…

Protože když to řeknu, každý pak uslyší právě to, co jsem mu prozradila.

Jasně, rozumím a respektuji. Zkusím se zeptat jinak: Jak by sis přála, aby posluchač skladbu vnímal? Jestli to není hloupá otázka…

Ta otázka je skvělá, jen na ni není úplně snadné odpovědět. Přála bych si, aby posluchač vnímal barevné proměny hudby. Často ta stejná matérie oděná v jinou instrumentaci povídá naprosto jiný příběh. Byla bych moc ráda, kdyby se podařilo posluchače vést skrz hudbu, zvuk tak, aby měli zážitek, aby se neztratili. Mým přáním by tedy bylo, aby se člověk opravdu mohl nechat unášet hudebním proudem, a třeba zavřel oči a nechal k sobě přijít obrazy, příběhy, pocity. To je podle mě ideální způsob, jak skladbu vnímat.

Jak už název Sedm závojů napovídá, skladba má sedm částí. Ty na sebe ale navazují bez přestávky. Někde je to dokonce komponované tak, že poslední tón jedné části je zároveň prvním tónem části následující. Předěly tedy nejsou příliš zřetelné. Nepřehledné je to i z hlediska délky jednotlivých částí: některé jsou delší, jiné jsou jen minutové úseky. Ani to posluchači příliš neusnadňuje orientaci. Je to spíš jeden souvislý tok odněkud někam.

Všimla jsem si, že ve vysvětlivkách ke skladbě zabírají značný prostor poznámky týkající se cimbálu. Mohla bys popsat, jaké rozšířené techniky používáš a jakou roli ve skladbě hrají?

Cimbalisté se mi smáli, že už snad na ten cimbál nejde vymyslet nic dalšího. Ano, rozšířených technik je ve skladbě požehnaně. Používám flažolety, různé typy paliček, smyčec, vkládá se papír do strun, jsou tam perkusivní techniky. Těch možností, jak vykouzlit různé barvy, je nepřeberné množství, až by se v nich jeden mohl ztratit. Cimbál je nástroj, který vás dokáže naprosto pohltit, omámit svým zvukem. Ale není to katalog „nových“ zvuků. Vždy to nějak koresponduje s děním v ostatní hudbě.

Cimbál má hodně strun, ke kterým se člověk dostane mnohem snadněji než u klavíru. To samozřejmě vybízí k tomu vymýšlet spoustu různých věcí. Je to strašně zábavné! Baví mě, když nástroj zní jinak, než jsme zvyklí.

Jak se podle tebe cimbál pojí s orchestrem?

Doufám, že to nebude problém, ale je to jedna z mých obav, že zvuk orchestru bude cimbál trochu pohlcovat. Jsme však domluvení, že bude možnost nazvučení nástrojů, pokud bude třeba.

Když jsem o tom mluvila s kamarádem a řešili jsme právě tuhle otázku, říkal: „No, jak to dělá Dvořák? Buď hraje violoncello, nebo orchestr.“ Jenže to jsem úplně nechtěla. Takže někdy cimbál v orchestru zanikne a to je v pořádku. Jindy je naopak pozornost soustředěná výhradně na něj.

Další zvláštností v tvé skladbě je také hra smyčcem na polystyren. Nevím, jestli jsem něco takového někdy slyšela…

To je oblíbený nápad Clary Iannotty. Ona to vymyslela.

Mohla bys ten zvuk popsat?

Je to hodně nepříjemný, písklavý zvuk. Svým charakterem připomíná škrábání nehty po tabuli, ale je ještě vyšší a možná i nepříjemnější. Když se ale zahraje jemně, může evokovat třeba lehký vítr nebo nějaký šelest. Doufám, že se to podaří, ale těžko říct, co s tím nakonec provedou hráči v orchestru.

Skladba je napsaná pro velký orchestr se dvěma cimbály a trvá necelou půlhodinu. Jak dlouho jsi na ní pracovala?

Skladba byla objednaná asi před rokem a půl. Od té doby o ní člověk přemýšlí a hledá její tvar. Když ho konečně najde – nebo alespoň já to tak mám –, začne psát noty a najednou je všechno jinak. (smích)

Říkala jsem si, že ta původní myšlenka je dobrá a že se jí budu držet. Snažila jsem se tedy poctivě neodbočovat tam, kam mě hudba někdy táhla. Což se někdy povedlo a někdy ne.

Jaké je tvoje skladatelské pracovní tempo?

S blížícími se deadliny se výrazně zrychluje. (smích) Řekla bych, že jsem typ chrliče. Což samozřejmě někdy není dobře, ale tak to mám.

Realita soudobého skladatele či skladatelky je taková, že ho či ji kromě skládání často živí ještě spousta dalších věcí. Jak osobně vnímáš tu roztříštěnost pracovního života?

Vždycky, když se blíží deadline, bych si strašně přála být skladatelkou na volné noze a mít na práci dostatek času. Jenže to nejde. Nebo alespoň nemám odvahu spolehnout se jen na to, že zakázky přijdou a bude na složenky.

Jsem kantor, mám tedy prázdniny. A tyto dva měsíce jsou v tomhle ohledu výrazným pomocníkem. Ale jinak je to boj. Věčný boj, takový vnitřní zápas: jestli je opravdu nutné každý víkend sedět u počítače a sázet noty, nebo jestli by nebylo smysluplnější vzít rodinu někam na výlet. Naštěstí už jsou děti velké, takže to tolik nevyžadují, ale pořád je to boj.

Vím, že se s oblibou účastníš projektů, ve kterých dostávají prostor různé druhy umění, které umožňují setkávání profesionálních umělců s amatéry a propojují lidi napříč generacemi. Co tě na tom fascinuje a co ti to dává?

To je do značné míry dané tím, jak a kde žiju. Bydlím na vesnici, kde vedu amatérský sbor. Aby člověka taková práce bavila, vymýšlí nejrůznější projekty přímo pro místa, kde žije, a pro lidi, se kterými chce pracovat.
Zároveň je tu ale i další rovina: hudba by měla být krásná a měla by odpovídat představě, kterou o ní člověk má. To se ovšem ne vždycky daří uskutečnit pouze s amatéry. Mně se proto osvědčilo zapojovat do projektů různé skupiny lidí.

Amatéři přinášejí nadšení a také obrovské množství práce, kterou jsou ochotní věnovat tomu, aby něco nastudovali. Profesionálové zase přinášejí určitou interpretační kvalitu – nechci tím říct, že amatéři zpívají nekvalitně, to vůbec ne, ale například intonační jistota nebo rytmická přesnost v každém okamžiku a podobně… Celý projekt tím vlastně podrží. Profesionálové s vámi ale samozřejmě nebudou půl roku zkoušet a nepřinesou vám cukroví po vánočním koncertě… Přijdou na jednu zkoušku a jde se na věc.

V naší vesnici navíc působí sdružení, které pořádá kroužky pro děti. Několikrát se nám tak podařilo zapojit do projektů také děti, včetně jejich lektorů.

V dnešní době mi takový formát připadá opravdu nosný. Jednak se díky němu propojuje komunita napříč generacemi, spolky, žánry i vesnicemi. Všechny tyto spolupráce jsou podle mě nesmírně přínosné pro všechny zúčastněné. Průběžně v tom pokračujeme a pořád nás baví vymýšlet nové věci. Mapujeme svátky napříč celým rokem: Vánoce, Velikonoce nebo masopust a pak si říkáme: Co dál? Kam ještě jít, co dalšího vymyslet? Pořád před námi stojí nové výzvy, protože časy se mění, děti rostou a přicházejí stále nové nápady, potřeby. Show must go on!

***
Předchozí rozhovor s Janou Vöröšovou ZDE.

Foto: Jakub Souček

Noemi Savková

Skladatelka

Noemi Savková vyrostla v kopcích na Vsetíně. Po studiu na tamějším gymnáziu zamířila na Janáčkovu akademii, kde vystudovala kompozici pod vedením Ivo Medka. Ve svém doktorském studiu se zaměřila na využití starých nástrojů v soudobé hudbě. Její okouzlení starými nástroji se promítá i do jejích kompozic. Kromě not k sobě ráda skládá také slova, hraje na klavír či zpívá, obdivuje přírodu a učí se vnímat krásu všedních dní. Vedle skládání se věnuje činnosti pedagogické a publicistické.



Příspěvky od Noemi Savková



Více z této rubriky